Autor: Olga Walló

Staří Římané nazývali horké červencové dny, kdy Sirius, psí hvězda, vychází ráno, dies caniculares. To jsem se dozvěděla ze slovníku až teď, celý život žiji s představou, že psí dny jsou ty hrozné rozpálené dny, kdy by z města utekl i pes, pokud by ovšem cestou žízní nepadl.

Začnu velmi osobně. Dávno, dávno již tomu – někdy v druhé půli padesátých let – bylo nebylo v Praze na Vinohradech kino a jmenovalo se Ilusion.

Začnu velmi osobně. Dávno, dávno již tomu – někdy v druhé půli padesátých let – bylo nebylo v Praze na Vinohradech kino a jmenovalo se Ilusion.

Zase chodím městem, cizím dalekým městem, rozpouštím se v něm jako cukr v čaji. Je to sportovní disciplína námahou srovnatelná s výstupy do vysokohorských sedel, nemnoho excentriků, kteří podnikají obojí, vám to ochotně potvrdí.

Má kamarádka jí říká „rýmička“ a já dobře vím proč. Je herečka a patří tudíž do „kasty nepostradatelných“. Těch, kteří stonat prostě nesmí. Kdyby nenastoupili do práce, všechno by se zastavilo. To oni těm druhým nemohou udělat.

Klidně mi povězte, že je to nesmysl. Borůvky dozrávají v první půli července a kde je jim dnes konec! Padla Madla do propadla! Lesní zvěř by vám za pravdu nedala.

Země je malá a čas pádí rychle. V zimě jsme porazili břízu. Vlastně celé březové mlází. Rostlo moc bujně, stínilo. Dřevo jsme nařezali a narovnali na hromadu, aby proschlo. Březová míza přitahovala mouchy. Motaly se jako opilé, nemohly se od té dobroty odtrhnout.

Vzato kolem a kolem, byla to drahá péřová deka. Byl to kus, prima I A kvalita, královna prošívaných přikrývek. Vynikala mezi nimi na prvý pohled. Byla ze všech nejnadýchanější, nejhřejivější, nejměkčí. Padesát procent prachového a padesát procent draného peří.

Roberto Saviano je bolestně statečný. Narodil se roku 1979 poblíž Neapole a nerezignoval. To, co píše, se nás týká. Za znalost jeho knihy vděčím jednomu postaršímu pánovi. Je vzdělaný a kultivovaný natolik, aby si pravidelně kupoval knihy, jež pokládá za zajímavé.

Rodinu Kellyových přišla ta slavná svatba na dva miliony dolarů, monacký kníže byl totiž relativně chudý. Monako je jenom nevelká skála nad mořem, pravda, obydlená nepřetržitě už více než dva a půl tisíce let.

Je dobré snít… A neumí to každý. Je k tomu třeba jistého nadání. Obrazivosti. Ani trochu vzdělání nezaškodí. Toto je příběh pro všechny, vyprávíme si ho před spaním, ti šťastnější z nás, kteří to ještě umějí.

Letos uplynulo půlstoletí od vzniku Laterny Magiky, která sklízela úspěchy na EXPO ’58 v Bruselu. Byla to původní myšlenka architekta Josefa Svobody, u jejího vzniku stál Alfréd Radok.

Karel Heřmánek má řadu ctitelek, má ovšem – pozor! – i svou krásnou paní Haničku, spiritus movens par excellence (duch po výtce hybný).

Zase chodím městem, cizím dalekým městem, rozpouštím se v něm jako cukr v čaji. Je to sportovní disciplína námahou srovnatelná s výstupy do vysokohorských sedel, nemnoho excentriků, kteří podnikají obojí, vám to ochotně potvrdí. Tohle je nadto strmé a hornaté město – jmenuje se Hongkong.

Zase chodím městem, cizím dalekým městem, rozpouštím se v něm jako cukr v čaji. Tohle je nadto strmé a hornaté město – jmenuje se Hongkong.

Psal se rok 1963, období politického tání a změn. Jaromil Jireš natáčel Křik. Byli jsme přátelé, samozřejmě si mě k tomu přibral, s ním byla dobrá spolupráce.

Když jsem byla malá, fascinovaly mě lidské tváře, dokázala jsem se na ně dívat dlouho, soustředěně a nehybně – nejlépe z nějakého skrytého místa, kde nikdo nehleděl na mne.

V Londýně se roku 1932 jedné americké dvojici narodila holčička; v sedmi letech přijela s rodiči do Států. Byla náramně hezká a sršela energií. Hollywood ji objevil, ještě jí nebylo deset, a ve dvanácti už byla hvězda.

Když nás posledně vyklopili na přistávací dráhu v Dillí, byl červen a po ránu ve stínu 46 ˚C. Do začátku monzunu zbývalo jedenáct dní; celé město je odpočítávalo a čekalo na déšť.

Jemná rudá linka lemuje východní obzor, růžová záře rychle sílí, bude krásný den, vstáváme se slepicemi. Vychutnejme si ten zážitek, žádné zívání! Pro slepice je to běžné, ale…

Když je v Kalkatě příšerné horko, je v Dárdžilingu docela hezky, větřík pofukuje, mladá žena si prohlíží panorama hor. Himálaj je krásný a mladá žena na něj hledí často, záměrně a úporně. Čeká dítě a chce, aby bylo krásné. Do začátku první světové války zbývá jediný rok. Holčička se narodí 5. listopadu pod znamením Štíra a dostane jméno Vivian.

Střižna na Barrandově se stala definitivně mým druhým domovem. Všichni jsme zaměstnanci Státního filmu, my, „tvůrčí pracovníci“, máme nyní základní plat plus smlouvy na jednotlivé filmy. Už jsem poznala několik režisérů, kteří mi byli ochotni svěřit sestřih svého filmu.

U hraného filmu – na rozdíl od dokumentů – existoval scénář a důležitá osoba: skriptka, od níž jsem dostávala takzvaná střeva – popsané volné listy scénáře, na nichž bylo zaznamenáno všechno podstatné o jednotlivých záběrech.

V USA, ve státu Minnesota, v městečku Bemidji se prvního letního dne roku 1921 narodila ve spořádané, přísně věřící rodině Russellových holčička. Chtěla být herečkou, což si holčičky zhusta přávají – ale jen tato se hned na počátku své kariéry zapsala do dějin showbyznysu coby bohyně lásky.

Město se prostě jen tak nedá, skrývá se, uniká nám. Na vysoké škole jsem měla kolegu, který v Dillí vyrostl, chodil do školy, jeho rodiče tam pracovali. V době, kdy nikdo nebyl nikde, jsem na něho koukala jako na zjevení.

Na ten podnik nikdy nezapomenu, byla to malá laboratoř na vyvolávání a kopírování 35mm filmu. Majitel, pan Vlas, měl dříve obchod s gramofony. Zaměstnával pět laborantů a účetního, hlavní slovo však měla jeho paní Anna Vlasová, střihačka, která pracovala ještě na němém filmu s režisérem Lamačem.

Angličané se této podivné pláně, jež se táhne od řeky Jamuny k Aravallským horám a na které snad od dob, kdy lidé chodí po dvou, vznikala a zanikala města, zmocnili roku 1803 – a usoudili, že ne. Za jejich vlády se dočkala největšího rozkvětu původně japonská jinriksha, dvoukolé vozítko pro dva (útlejší) pasažéry, tažené jedním mužem.

Bylo jich doma hodně a všichni hráli na nějaké nástroje, ona na klavír a tančila, kde se dalo, a taky zpívala a dávala se fotografovat a psala texty a vydala první album, jmenovalo se Madonna. Ztratila příjmení a získala slávu. Obchodně nejúspěšnější zpěvačka, kterou pop zná, natočila i slušnou řádku filmů, velký ohlas měla bláznivá komedie Desperately Seeking Susan.

Důležité věci – třeba, že Ježíšek není, děti nenosí čáp a plastový odpad patří do kontejneru na plasty, i když dědeček soudí, že PET lahvi pilinami plněné se co do výhřevnosti žádná briketa nevyrovná – si v průběhu let už nějak vyboxujeme a postupně na ně získáme vlastní názor, zbytek v nás však uvázne v podobě naprosto nedotázané. Některá fakta prostě jsou, jak jsou, bereme je tak a ani nás nenapadne vystavit je příležitosti, která by je mohla nějak zpochybnit.

Nejnádhernější blondýnka s nejskvostnějšími křivkami v dobách, kdy páni ještě veřejně přiznávali, že právě takové ženy je připravují o rozum. V roce 1954 vyvolala málem vzpouru v řadách americké armády, když na své druhé svatební cestě v Tokiu navštívila jednotky chystající se do korejské války.

Střižny jsou svět sám pro sebe, jejich vybavení je nákladné – převíjecí stůl, synchronizační stůl, střihací stůl – počet střižen je tedy omezený. Mají své zákony – nekouří se v nich a nevaří se v nich káva – k tomu bývaly vždy prostory mimo střižnu! Káva se v nich ovšem pije. Krátký film byl jako rodina – někdy hodně veselá rodina.

Občas nemohu spát. Už dávno neberu prášky pro spaní. Nespat není zlé. Spát je možná lepší, ale i nespat se musí umět. Noc má svá pravidla.

Řím je věčné město a v něm je jedna kašna, říká se jí Fontana di Trevi a je plná mincí – kdo tam hodí minci, ten se zase do Říma vrátí, nám se však věčně v mysli vrací něco docela jiného: Fontana di Trevi, to je přece Sladký život Federica Felliniho, a ta absolutní a marná kráska ve fontáně, to je Anita Ekberg!

Zeptali jsme se a herečka Libuše Šafránková nám odpověděla: „Ano, můj manžel je Střelec! Horoskopy sice neuznává, ale myslím, že docela rád oslaví narozeniny s Krásnou paní.

Táňa Medvecká je Štír záviděníhodný: ohnivý, citový, ctižádostivý, sebeničivý…, ale ukázněný a konstruktivní. 

Dlouho bývalo ve zvyku končit příběhy happy endem. Na konci správné pohádky je svatba – a dál už nic. Ale skutečné příběhy svatbou nekončí, nekončí ani pohřbem. Byla jednou jedna úžasná dvojice, byla tu s námi, žila a pracovala a vydávala o tom svědectví. Sledovali jsme ji dílo od díla – a přece nám ještě tak úplně nedošlo, co ti dva vlastně byli zač.

Jaký vztah máte ke smlouvání? Mám kamaráda, je to samorost. Odjakživa rád cestuje, ale nikdy nesmlouvá, ze zásady. Hádali jsme se proto. „Ona tě chce obrat, jasně, to vidí i slepý,“ říkala jsem na soutoku Amazonky s Riem Negrem, když jsem s hrůzou přihlížela, kolik po něm chce boubelatá domorodka za dvě manga. „Ale já jí to můžu dát,“ říkal on, „styděl bych se, že mám víc než ona…“ Naučila jsem se mlčet.

Narodila se 12. května v roce 1907. Celá léta však tvrdila, že se narodila v listopadu v den narozenin svého milovaného bratra, který zemřel – snad nešťastnou náhodou – ve čtrnácti letech. Ona to dotáhla do devadesáti šesti, letos by od jejího narození uplynulo 101 let. A zní to úplně neuvěřitelně, protože první dáma filmu, The Great Kate (Skvělá Katka) – jak byla zhusta nazývána –, je tu přece s námi pořád. 

Kdo dosáhne velikosti v očích veřejnosti, sotva oddělí osobní život od profesionálního. I svět těch velikých a nejhvězdnějších je pouze vesnice, v níž se proplétají vztahy. Důvodem, proč se o citové kotrmelce slavných vůbec zajímáme, má však být jejich dílo!

Kdo dosáhne velikosti v očích veřejnosti, sotva oddělí osobní život od profesionálního. I svět těch velikých a nejhvězdnějších je pouze vesnice, v níž se proplétají vztahy. Důvodem, proč se o citové kotrmelce slavných vůbec zajímáme, má však být jejich dílo!

Moje kadeřnice Veronika rozhodně ne! V téhle roční době obvykle prohlašuje: „Zima? Tak do Vánoc, prosím, to ano, rolničky, svíčky, Vánoce bílé, ale pak by to mohlo skončit! Stačilo!“

Co spáchala Ingrid Bergman? Zamilovala se do Roberta Rosselliniho. Přičemž byla provdaná za lékaře, uznávala jeho autoritu v rodině, měli spolu dceru. A to je všechno? Kdybych se pořád ohlížela na to, co si o mně lidé myslí, nikdy bych se nestala tím, kým jsem dnes.

Narodila se 19. dubna 1933 ve znamení Berana. Když jí bylo třináct, býval Hollywood tím pravým Hollywoodem: plavé a vnadné krásky s pletí tajuplně zářící v malounko rozpitém oparu věčného mládí - kosmetická chirurgie byla sice v plenkách, zato kameramani se vyznali v taktním používání téměř kouzelných filtrů - a maminka vzala malou Veru Jayne Palmer do Hollywoodu na výlet. Holčička ta poprosila o autoram pár slavných a prohlásila: "jednou sem přijde jiná dívka a požádá o autogram mne!"

Jeho otec Giuseppe byl sicilský rybář, zakládal si na tom a chtěl, aby v rodinném řemesle pokračovali jeho synové. Dělal pro to, co mohl, synů měl pět. Ale všechno bylo nakonec jinak.

Střihači jsou specialisté a specialisté jsou zaujatí. Přesto je zajisté pravda, že bez ohledu na zbytek nutných přísad je to právě střih, který dělá film.

Jakýmkoliv úkolům se daří lépe, poutají-li je jisté meze, limity, termíny. Těžko si představit příkladnější omezení, než jaké skýtá transoceánský let. Sedadlo v turistické třídě s taškou napranou pod sedadlo, kam se mají vejít i otékající nohy, vám dostatečně omezí prostor.

Základním a obtížným pravidlem poznávání je, že si vždy nalézají platnost alespoň dvě pravdy zároveň. Ta středověká ves mohla být místo strašné a drtivé, ale pro notnou část svých obyvatel znamenala prostě bezpečný domov.

Kdo že to je, ten Václav Cílek? Inu, takový geolog. V intelektuálních kruzích se o něm říká, že je blázen, a říká se to s náležitou úctou. Tak je označován ten, kdo něčím přesahuje – ať meze oboru nebo naši mozkovou kapacitu.

Josef Václav Sládek se narodil ve Štíru roku 1845 a my od něj zaručeně známe nazpaměť dvě básničky, povinně školní: „Znám křišťálovou studánku…“ – vzpomínáte? A pak tu dětskou: „Když byl pašík malé sele, neměl v světě nepřítele...“ Není to málo?

Krása není v žádném případě štít! Je to zbraň, je to aspoň možnost zbraně. Nu, dobrá, možná, v dětství, v pubertě slouží krása jako štít tvorovi, který si ještě neví rady se sebou a se světem.

Ve znamení Vah se narodily dvě fascinující krásky, jejichž jména se stala přímo ztělesněním slavné epochy francouzského filmu.

Kdysi jsme mívali v pondělí pracovní porady, nepotrpěla jsem si nijak na pondělky, bývala to nuda. Ale jeden mi uvízl v paměti, i když se na té poradě nic obzvláštního nestalo. Jeden můj kolega právě oženil syna a pokradmu, aby šéfová neviděla, nám ukazoval fotografie ze svatby. 

„už je zase ráno, ráno po slavnosti, opuštěné ráno, už tu není hostí…“

Vítr vyje, okno drnčí, můj pokoj podivně zpívá, letos je větrný rok. Něco je ve vzduchu, pleská to jako roztrhané plastové obaly z rozsypaných popelnic. Když nasajeme vítr včas, jsme na sebe pyšní a cítíme se skoro jako objevitelé. A pak „už to dělá každý“, a kdo o tom ještě vykládá, je z Buranova a předevčírem objevil Ameriku. Kam odlétá loňská móda? Do zapomnění? Anebo se v nás kdesi ukládá a vytváří další vrstvu toho, co pokládáme za samozřejmé?

Název textu jsem si nevymyslela. Líbil se mi. Je citátem z rozhovoru s Pavlem Drábkem na webové stránce OPERA Plus. Mgr. Pavel Drábek, Ph.D., je úkaz. Vyráží mi dech.