Laura Solomon: Pučí!

Vzato kolem a kolem, byla to drahá péřová deka. Byl to kus, prima I A kvalita, královna prošívaných přikrývek. Vynikala mezi nimi na prvý pohled. Byla ze všech nejnadýchanější, nejhřejivější, nejměkčí. Padesát procent prachového a padesát procent draného peří. Kvalita si na nic nehraje, nebyla jako ty druhé, okázalé, s barevnými potisky a řvavě kostkovanými povlaky. Byla prostá, nehledaná, měla však v sobě skrytý potenciál. V povlečení dá tahle peřina všem dekám na frak. Je to nebroušený diamant.

Ti dva si ji tam vyhlédli společně. Vstoupili do specializovaného obchodního domu Ráj Sen ruku v ruce. Sestoupili do oddělení prošívaných přikrývek, obhlíželi je, natřásali, poplácávali a kroutili znechuceně hlavou, když jedna po druhé ne a ne dostát jejich nárokům. Už pomalu ztráceli naději a v tom – vida! To je ono! Tady je, leží si tu poklidně kousíček stranou od ostatních, jako plaché štěně, které čeká, zda si ho v obchodě s domácími mazlíčky náhodou někdo povšimne. A zákazníci ho snadno přehlédnou, protože neštěká a nepanáčkuje.

Bylo jí to rázem jasné.

Naskočila jí husí kůže a páteří jí proběhl mráz. Zmocnil se jí silný pocit, že už tu přikrývku dávno zná. Určitě už ji viděla, možná se s ní dokonce důvěrně seznámila, snad někde jinde, v nějakém jiném životě. V regálu už zbyla jen jedna jediná. Přitiskla si ji k hrudi, jako by od ní čekala spásu. Pohlédla na něho a v jejích očích stálo: „Máme to, jsme u cíle.“ Pokrčil rameny, věděl, že má pravdu; na cenovku raději nepohlédl. K podlaze se zvolna snášela dvě bílá pírka.

Peřina nebyla levná. Třídenní mzda padla na ten bavlněný sypek nacpaný peřím! Pokrčila nad tím rameny. Ta deka stála za to.

Nesla ji k pokladně. On se vlekl za ní, ztracen ve vlastním světě. Pozorně sledovala, jak pokladní potvrdila účet a vsunula přikrývku do velké plastikové tašky. S úsměvem jí podala svou Visa kartu, usmívala se, když procházeli parkovištěm, usmívala se celou cestu domů, v duchu už se zavrtávala do nového hnízdečka, usmívala se, když deku nesli dovnitř a vzhůru po schodech. A tam se k sobě přitulili a nakonec usnuli v konejšivém teplém objetí nové peřinky.

Když se vzbudili, byla noc a pokoj podivně zářil. Omámeně se zdvihla na jednom lokti a vyhlédla oknem. Třeba je dnes úplněk nebo vyšlo o pár hvězd navíc anebo městská rada vztyčila v ulici před jejich domem nový sloup pouličního osvětlení. Venku nesvítilo nic. Noc byla temná, zatažená, jemně mžilo.

I on se zdvihl a objal ji kolem pasu.

„Tohle je to,“ prohlásil a zkoumavě poplácal jejich nejnovější akvizici. „Září.“

Nedůvěřivě se zahleděla na peřinu. Sama by to nazvala spíše slabým světélkováním, peřina však nepochybně vydávala matné světlo. Jeho svit prorážel mezi tmavými siluetami racků na povlečení, zhotoveném podle jeho návrhu.

„Strašidelné,“ hlesl v posvátné hrůze. Odhrnula cíp peřiny a zatřásla s ní, jako by si myslela, že to pomůže. Jako by měla podezření, že si někdo třeba zažertoval a schoval do peří pár svítivých tyčinek. Nebo nějaký elektronický zázrak, něco jako mobil s dálkovým ovládáním.

„Možná je to výplod genetického plánování,“ navrhl on. „Třeba to v sobě má geny fosforeskujících ryb.“

Smála se, jako se smějeme dítěti, které objevilo nějakou strašnou pravdu, kterou by raději nemělo znát. Když na peřinu dopadne silnější světlo, třeba ji přiměje, aby se chovala trochu vhodněji, pomyslela si a rozsvítila lampičku u postele. Tušila správně. Peřina zablikala, záře zmatněla a pohasla.

Nesvětélkovala pak několik týdnů. Byla s ní však jiná potíž. Pouštěla peří. A to v sobě měla všitou speciální ochrannou vrstvu! Co hůř, uvolněná peříčka se nespokojila s ložnicí, nestydatě se snášela po schodišti a usazovala se na nejpodivnějších místech. Našli je, jak se úhledně proplétají mezi stonky květin v obývacím pokoji, malebně obtáčela citron na míse s ovocem, vnikla i do zabaleného másla, bezpečně spočívajícího v ledničce.

„Jak to, že nikdy nedosednou na podlahu?“ tázal se na samém počátku té polízanice s peřím. „Proč se musejí vždycky tak předvádět?“

Cítila potřebu se peřiny i jejích peříček zastat.

„Nedělají to schválně,“ prohlásila. „Je to prostě náhoda, že je to zanese zrovna tam, a ne jinam!“

„Jako by nás tím chtěla naštvat,“ mudroval a strhl si z loktu strup po škrábanci, který si opatřil, když renovoval koupelnu. To byla první známka nechuti, kterou projevil vůči jejímu vzácnému nákupu.

Shledala, že sama neochvějně stojí na straně peřiny. Chtěl, aby ji vrátili. Soudil, že peřina je posedlá. Démon vtělený v dece.

„Kdybychom si ji nekoupili,“ řekl, „mohli jsme si tohle všechno ušetřit.“

„Nebuď směšný,“ zamračila se, mírně pobavena tak neurotickým postojem. „Víš přece, jak hřeje. A pak, je u nás šťastná.“

Vrhl na ni postranní pohled.

„Šťastná? Jak může být péřová deka šťastná? Myslíš, že ta potvora něco cítí?“

Pokrčila rameny.

„Víš, jak to myslím. Je tak naducaná a načechraná.“

„A to je už samo o sobě proti přírodě,“ namítl. „Příšerně pelichá, a přitom to na ní pořád není vidět?“

„Je zvláštní,“ řekla, „není jako jiné péřové deky.“

Jako by lpěla na dítěti, na nějakém úžasném a nemožném spratkovi.

„Z dobrého toho nic nevzejde,“ zamumlal a otočil se k ní zády.

Náhle měla po svém boku nepřítele; on si zas připadal vyhnaný, ostrakizovaný ve vlastním domě. Postavil si svůj vlastní team o jednom hráči. Vyřádil se v ateliéru, slyšela ho, jak tam pleskal kresbami, kopal do pláten a nadával. Nevěděla proč.

Skříně podél stěn ateliéru přetékaly jeho výtvory. Kdysi, na počátku, kreslil jenom ji, z profilu, z anfasu, ze zadu. Většinou akty. Dokud oba žili ve dvou různých městech, létala za ním obvykle na víkend a vracívala se s další verzí sebe sama pod paží. S pomocí letušky ji umístila do úložného prostoru nad sedadlem. Něco tam na ni spadlo a pohmoždilo jí pravou hýždi, až vypadala jako po nezdařené liposukci. Šest měsíců byla výlučným objektem jeho tvůrčího zájmu, pak už měla pózování dost; řekla mu, že by potřeboval nový materiál. Natruc začal kreslit jiné ženy. Pokladní, všelijaké společné známé, třináctiletou dívku, které dal pět baků, aby se svlékla, protože ji učiní nesmrtelnou. Vážně myslel, že tím dívence prokazuje laskavost.

Jenže se stále vracel k ní. Už mu nepózovala, on ji však kreslil pořád dál. Výsledky neukázal nikomu, ani jí. Zakázal jí vstup do ateliéru. Občas se jí povedlo vylovit některou zavrženou kresbu z koše a nahlédnout tak do jeho vnitřního světa. Jednou, když se pohádali, ji nakreslil jako šestihlavou zrůdu. Držela ho v drápech, otvírala tlamu a chystala se ho sežrat. Na jiné ji zobrazil, jak v ukoptěném baru kouří muže bez tváře. Nic nepodepsal, nic nedatoval. Tyhle kresby mohl stvořit kdokoliv. Nebo vůbec nikdo.

Měli peřinu už něco přes tři týdny, když si toho poprvé všiml. Leželi spolu v posteli a ona spočívala na boku (poněkud pošetile, jak si později uvědomila), odvrácená od něho, když jí položil ruku na záda.

„Tady máš něco divného, hned u páteře. Jako nějaký vřídek, jenže větší.“

Pokusila se převalit na záda, aby ji neviděl, ale objal ji kolem ramen a přitáhl ji k sobě. Přitiskl na to místo tvář.

„Páni,“ řekl. „To je nějaké tuhé. Počkej, vymáčknu ti to.“

Strhávat a vymačkávat, to bylo jeho. Zdvihl se do podřepu a sklonil se k ní. Natáhl krk, viděla, jak se mu samým soustředěním ježí obočí, zapřel výrůstek ukazováčkem a zatlačil. Nic. Přitlačil a vzdychl, jako by mu nenadále vrazila facku milá tetička, která nikdy neprojevila nejmenší sklon k násilí.

„Copak?“ zeptala se nevinně. „Co je to?“

Zatraceně dobře věděla, co to je. Nebo co to může být.

„Je to to,“ řekl popisně. „Vyráží to. Jako takový divný bílý puk.“

Nechtěla se dát zahnat do obrany.

„Radši toho nech,“ řekla. „Půjdu k doktorovi, ať se na to podívá. Měla jsem tam před pár lety znaménko. Možná že to je – však víš. Stará znaménka jsou někdy legrační.“

„Počkej,“ řekl. „Já bych to dostal ven. Kde máš pinzetu?“

„Netahej to,“ řekla. „Začalo by to krvácet.“

Ukázala na jeho krvácející loket na důkaz toho, že strhávat a vymačkávat se nevyplácí.

„Jen se neboj,“ řekl, vstal a zalovil v prádelníku. „Chvilinku drž.“

Než se vzmohla k protestu, zmáčkl to do klíštěk pinzety a vytáhl to jediným rychlým pohybem, jako by strhával starou náplast.

„Ty brďo,“ hlesl, když zdvíhal vytažený předmět ke světlu. „Má dobré tři centimetry!“

„Třeba je to trn,“ řekla, chytajíc se stébla.

Příliš tenkého stébla.

Sevřel to mezi palcem a ukazováčkem a přelomil to ve dví.

„Je to křehké,“ řekl. V hlase měl obvinění a pohled tak chladný, jako by večer usnul vedle jedné osoby a ráno se vzbudil vedle někoho úplně jiného.

„To nic není,“ řekla. „Nech to plavat.“

Ačkoliv toho spolu sdíleli opravdu hodně, vždycky jim zůstávala malá tajemství, která si nechávali každý pro sebe. A tahle rašící cosi, ty puky, jak si je v duchu nazvala, rozhodně patřily do oné výlučně soukromé sféry. Vyšla z ložnice a vydala se dolů do koupelny. Pod sprchou si na celé tělo nanesla vrstvu depilačního krému. Bylo to bezpečnostní opatření mezi dvěma návštěvami kosmetického salonu specializovaného na elektrolýzu. Každému jinému tam jakýkoli nežádoucí porost odstranili natrvalo, ale pro ni to bylo jen dočasné řešení. Stálo ji fůru peněz a nahánělo hrůzu. Depilátorka jí už začínala klást pátravé otázky. Ještě se důkladně opláchla, vylezla zpod sprchy a osušila se. Tělo měla pokryté červenými pupínky, jako drobné neštovičky. Pohlédla do zrcadla a vydechla si úlevou. Obličej až dosud zůstal ušetřen.

Jednoho večera se vrátila z práce a nalezla ho, jak do peřiny tluče dlouhou dřevěnou vařečkou.

„Co to…“

Pustil peřinu a skokem se otočil k ní. V očích mu plál oheň.

„Plivla na mě!“ řekl a pravicí zasolil peřině další úder.

„Plivla?“

„Plivla na mě jed!“ dodal. „Otrávila mě. Koukej!“

Vyhrnul si rukáv košile a objevila se velká rudá podlitina.

„Co to k čertu je?“

„Kvůli tomuhle!“ ukázal na římsu krbu. Stála tam zavařovací sklenice a v ní jediný knoflík. Poznala ho, byl to knoflík z povlečení. Všimla si, že pevně zašroubované víčko zavařovačky v sobě má proražené otvůrky, jako by ten knoflík byl nějaká vzácný polapený živočich.

„Chceš mi namluvit, že jeden jediný knoflíček by ti mohl udělat takovou ohromnou podlitinu?“

„Jo, to není jen tak nějaký obyčejný knoflík“, řekl. „Ta potvora své knoflíky napouští jedem.“

„Ale povlečení je zvlášť,“ řekla. „Povlečení s ní nemá nic společného.“

„Přivlastnila si je,“ prohlásil teatrálně. Pak znechuceně upustil vařečku a odpochodoval k sobě, aby si lízal rány.

A ta chudinka peřinka zatím ležela v rohu a chvěla se po výprasku, celá se třásla jako puding v zemětřesení. Zdvihla zavařovačku s uvězněným modrým knoflíčkem a podržela si ji proti světlu. Tak maličký, tak nevinný! Bylo myslitelné, že by on knoflík z povlaku utrhl schválně, aby z toho mohl obvinit peřinu? Způsobil si zranění nějak jinak a potom ho napadlo, že to svede na peřinu? Nevěděla už, komu má věřit. Kdyby na tom peřina neměla nějaký podíl, sotva by ji přece seřezal! I kdyby ta naprosto nepravděpodobná událost, kterou jí vykládal, odpovídala pravdě a peřina se úmyslně zbavila knoflíčku z povlečení – i tak se on musel předtím dopustit něčeho, co způsobilo, že s ním peřina zacházela tak násilně. Postavila sklenici na zavařování, sebrala deku a zavinula se do ní na pohovce. Neměla chuť jít nahoru a rušit zraněného.

Poprvé za tři roky spali odděleně…

(úryvek)

Přeložila Olga Walló

Archiv, časopis Krásná 2011