Život bez umění by byl omyl (1. díl)

Umění člověk potřebuje k životu,“ říká významný výtvarník Jiří Anderle, který působil také v Černém divadle, byl hudebníkem i rozhlasovým vypravěčem 14 let trvajícího pořadu Láska za lásku. V roce 2006 byl prezidentem republiky vyznamenán medailí Za zásluhy z oblasti kultury. Je zastoupen v řadě předních muzeí, například v newyorském Metropolitním muzeu i v pařížském Pompidouově centru. V Pelleově vile v Praze je trvale vystavena přehlídka jeho výtvarné tvorby a u nás dosud největší sbírka kmenového umění Afriky

Co ale představuje umění pro vaši osobu?

Pořád usiluji o to, abych se dostal k zobrazení toho, proč tady vlastně člověk žije. I když v umění už tady za ty tisíce let všechno bylo, každý člověk je na světě pouze v jediném exempláři. Ta původnost a jedinečnost každého člověka je vzrušující a tam je třeba dostat se do své podstaty, najít si vizi. Vím, že je třeba nějakým způsobem si utřídit myšlenky, a tím vzniká v hlavě představa – vize. Pro mě existuje pouze jediná cesta, jak tu vizi přenést na plátno, na papír nebo grafickou jehlu, a to z hlavy přes ruku, prsty držící štětec, tužku nebo rydlo a tam tu svoji vizi ztvárnit. Inspiruje mě přitom cokoliv, co člověk vidí kolem sebe. Já jsem pořád překvapován. Čím je člověk starší, aspoň já, tak tím je víc překvapovaný – dokáže se radovat z těch nejprostších věcí.

Máte určitou vizi a pak volíte techniku?

Nejdřív si udělám takovou kresbu, může být veliká jako dlaň, je to zásadní ztvárnění myšlenky. A někdy se ukáže, že to je vlastně nejlepší výchozí bod. Eventuálně, když to vyžaduje dílčí studie, dělám sérii kreseb a pak to ztvárňuji třeba do malby nebo v grafice. To už dělám málo, protože poslední dobou mě spíš láká malba – barevné akordy, harmonie barev. Pořád se to však točí kolem jednoho tématu a tím je lidská figura, lidská tvář. Již čtrnáctý rok připravuji rozhlasové pořady a před mikrofonem jsem si musel utřídit myšlenku, jak vlastně vypadal můj život. Rozdělil se do několika zásadních etap. Dětství jsem prožil na vesnici, to byla bezbřehá inspirace, protože na vesnici se žije v těsném sepětí s přírodou. Tam člověk týden po týdnu sleduje, jak kráčejí roční doby, když roste tráva na lukách, kvetou stromy, potom se někde objeví v zahradě letní jablka… Pak se rok kloní k podzimu, to jsou nezapomenutelné vjemy.

Od 15 let jsem se přemístil do Prahy, tady jsem studoval deset let výtvarné umění, nejdříve na průmyslovce výtvarné, potom na akademii. Ale každou neděli jsem jezdil do rodného kraje, kde jsem hrál v dechovce při vesnických tancovačkách, a to byla kolosální inspirace, protože já jako bubeník jsem nemusel koukat do not a viděl jsem přesně, co se při taneční zábavě děje v sále.

Zábava na vesnici je vlastně takový zahuštěný život, má svůj začátek, svoje vyvrcholení kolem půlnoci a uvadání, projevují se tam střety mládí, stáří, drsnosti a něhy. Tyto prožitky se staly zásadním odrazovým můstkem pro můj absolventský cyklus na akademii: Vesnické tancovačky – tam jsem pochopil, že nejlépe se mi zpracovává téma, které jsem hluboce prožil. V té době jsem si začal říkat, že život je jako tanec. To byla druhá etapa. Po absolutoriu akademie přišla nabídka kamaráda Jirky Srnce, který zakládal soubor Černého divadla a nabídl mi, abych tam šel jako kulisák. Dalších osm let jsem prožil u Černého divadla, kde jsem vystupoval na předních jevištích světa. Zažil jsem potlesky pařížské Olympie, na newyorské Broadwayi. Tam jsem si najednou začal říkat: Život je vlastně divadlo.

Bylo těžké prosadit se?

Moje tvorba nesmírně komplikovaně začínala. Nevěřil jsem, že je vůbec možné, když je člověk tak zaměstnaný, že si vlastně často sahá na dno sil, malovat nebo vyrývat grafiky. Tvořil jsem v divadelní šatně a na hotelových pokojích. Teď běží v Pelleově vile moje výstava Pět dekád tvorby, kde první dekáda jsou šedesátá léta, kde jsou kresby a grafiky, které jsem kreslil a vyrýval, když jsme byli v Paříži, Itálii nebo i v dalších zemích na turné. Původně jsem si strašně přál, aby mi nějaké nakladatelství dalo zakázku něco ilustrovat. Takže jsem chodil za šéfredaktorem, který mě stále arogantně vyhazoval. Říkal jsem si, když dostanu první zakázku, odcházím od Černého divadla a budu se živit ilustrováním. Ale to bych udělal špatný krok. To by se ze mě stal užitý grafik. Nebyl bych nikdy dospěl ke svobodné tvorbě. Najednou jsem pochopil, že člověk, který mě vyhazoval, mi nesmírně posloužil. Uvědomil jsem si, že na to musím jít z druhé strany, udělat ze záporu klad. Zůstat u Černého divadla, když mám na své straně takového báječného člověka, jako je Jiří Srnec, a začít pracovat během turné. V Pelleovce visí spousta obrazů, které jsem vytvořil na turné ve Skandinávii a v Austrálii. Ten redaktor, jehož syna jsem následně učil, mi po letech říkal: Když si vzpomenu, jak jsem vás vyhazoval, tak si to vyčítám.

To se všechno však stalo součástí mého osudu. Tím, že jsem zůstal u divadla, jsem byl naprosto svobodný člověk, který mohl rozjet tzv. volnou tvorbu. Nezáleželo mně na tom, jestli se prosadím nebo ne. Ale byla tady vize, úkol a úděl ztvárňovat, dokončit obrazy, které jsou rozmalované, a nehnat se za úspěchem. Úspěch je záludný, už v tom samotném slově je zakódovaný spěch. Běda každému, kdo se honí za úspěchem, dojede na to.

Jak jste cestoval, tak jste zobrazoval…

Ano, protože to byl silný inspirativní zdroj. Celý svět se vlastně zmenšil na malou kuličku, kterou lze obletět za 42 hodin v tryskáči. Potom jsem poznal, jaký význam má změna sebemenšího gesta nebo výrazu tváře. Když ji na jevišti zahraji, tak v hledišti se odehraje jakási reakce. To byly důležité inspirativní momenty, které také ovlivnily moje myšlení. Od té doby jsem začal myslet v podobenstvích, metaforách.

Ještě jsou tady takové zvláštní příběhy, že hned po Austrálii jsme jeli v roce 1964 do Benátek na festival a já si přesně vzpomínám na to, jak jsem tam šel po nábřeží v areálu, kde se pořádalo bienále. To bylo v mezidobí, kdy jsem se teprve učil a ještě neměl jasno, jestli vůbec půjdou spojit moje náročné úkoly u Černého divadla s mojí tvorbou. Pamatuji si přesně, že jsem na bienále šel s pocitem zklamání, protože jsem měl oprávněnou obavu, že mně ten vlak nenávratně ujede. Kdyby tenkrát, když jsem šel v Benátkách kolem zvonice u San Marco, na mě někdo zavolal shůry: Hele, netrap se, přesně na den o dvacet let později touto cestou půjdeš, aby ses podíval do centrální expozice bienále v Benátkách, kde dosud nikdo od nás nevystavoval, a budeš tam mít celou obrovskou zeď, písmena tvého jména budou skoro metr vysoká, tak bych ho poslal do háje. Ale ono se to stalo, dvakrát za sebou jsem vystavoval v centrálním pavilonu Bienále di Venezia. To jsou nádherné okamžiky v životě, kdy si člověk musí říct: Zažil jsem spoustu trápení, spoustu zklamání a i osud mně dopřál, že jsem potkal správné lidi ve správný čas. To jsou ty okamžiky, jako setkání s Jirkou Srncem, které zapříčinily to, že jsem se vrátil z jiné profese k výtvarnému umění, obohacen o všechny zkušenosti.

Archiv, časopis Krásná 2011