Život bez umění by byl omyl (2. díl)

Umění člověk potřebuje k životu,“ říká významný výtvarník Jiří Anderle, který působil také v Černém divadle, byl hudebníkem i rozhlasovým vypravěčem 14 let trvajícího pořadu Láska za lásku. V roce 2006 byl prezidentem republiky vyznamenán medailí Za zásluhy z oblasti kultury. Je zastoupen v řadě předních muzeí, například v newyorském Metropolitním muzeu i v pařížském Pompidouově centru. V Pelleově vile v Praze je trvale vystavena přehlídka jeho výtvarné tvorby a u nás dosud největší sbírka kmenového umění Afriky.

Co vás vůbec přimělo k tomu, že jste se rozhodl pro výtvarnou školu?

To je zase o tom potkat správného člověka ve správný čas. To mě provází celý život.

To máte štěstí?

Veliké, já si toho vážím čím dál víc. Já jsem měl skončit buď jako „jezeďák“, nebo zámečník. V roce 1951, když jsem končil měšťanku, můj třídní učitel, který tam založil kreslířský kroužek, říkal: Ty nepůjdeš na horníka, ty máš talent a půjdeš do Prahy dělat přijímací zkoušky na grafickou školu. Tak on na tom nádraží osudu výhybky přehodil na tu správnou kolej. Nebýt tohoto rozhodnutí, všechno bylo jinak. Ten osud visí jen na vlásku.

Proč jste se rozhodli založit galerii v Pelleově vile?

Do Černého divadla jsem šel se svojí dívkou, s níž jsem chodil už osm let, byla také studentkou akademie výtvarných umění, velký talent. Jirka Srnec říkal: Vezmu Miladu rovnou do hereckého souboru, ty budeš jako kulisák. Řekli jsme si, že spolu chodíme už dost dlouho, tak by bylo hezké, kdybychom se vzali v Sydney na konzulátu. I náš intendant a celé vedení byli pro a stalo se to velice významnou událostí, že o tom psaly všechny australské noviny. Po osmileté romanci jsme měli svatbu na konzulátu. Pak jsme šli rovnou do přístavu a koupili jsme si první sošku umění Oceánie. Sběratelé to dobře znají – jedna věc přitáhne druhou a to se stalo i s touto soškou. Najednou nám kamarádi začali vozit ze světa domorodé umění. A tím se z toho stala řada, sbírka, kterou jsme po listopadu 1989 podstatně rozšířili. Dospěli jsme také k názoru, že by bylo dobré založit nadaci, protože sbírka začala mít nesmírnou hodnotu a nebylo radno ji trhat. Řekl jsem si, že to nemůže být ve sklepě, musí to sloužit veřejnému prospěchu. Stala se z toho největší zveřejněná sbírka u nás. Náprstkovo muzeum má sice větší sbírku, ale chybí mu prostory. V roce 1993 se to otevřelo. Tenkrát tu byl starostou Pavel Bém, nesmírně vzdělaný a uměnímilovný člověk, i jeho nástupce Tomáš Chalupa měl k umění blízko.

Vaše manželka je také výtvarnice, nemluvíte si vzájemně do tvorby?

Když jsem měl nečekaně příznivý ohlas, reagovala na něj tak, že se absolutně stáhla zpátky. Obětovala mi vlastně celý svůj život. Nebýt této holky, kterou znám od svých 17 let, je to moje první láska, nedostal bych se tam, kam jsem se dostal.

Myslíte, že je život člověka ovlivněn obdobím, kdy se narodil?

Myslím si, že ano. Já jsem ve znamení Panny a ty to mají prý těžké. Asi je to tak, že Panna, když nemá velké starosti, tak se trápí starostmi malými. To je můj případ.

S čím jste se musel nejvíc poprat?

Překonávání překážek je vlastně můj každodenní chleba. Bez nich by mě to nebavilo. Moje tvorba se pohybuje v cyklech. Když vyřeším jedno téma, přestane mě to zajímat a zvolím si další téma, které je obtížnější. Baví mě dávat si úkoly maximální, aby nebyly snadné. V opačném případě by mě to netěšilo. Je to každodenní výzva a k tomu se připojuje ještě 75 let, určitá ztráta sil. Takže si dovedu představit, jak to bude vypadat za nějaký čas, protože vyrovnat se s výzvou bude čím dál tím těžší, ačkoliv malíř má tu výsadu, že má dar od boha. Jak říkal pan farář, který byl v komunistickém kriminále: Ani nevíte, jaký dar jste od boha dostal, že si můžete doma sedět a malovat. Je pravda, že jedna věc je, když člověk dostane talent. Ten se však musí správným způsobem, životními zkušenostmi a dalším poznáním oplodňovat, aby člověk mohl jít krok za krokem k tomu, aby tady zanechal správný otisk toho, čím žil. V této zemi byl totiž život každého člověka, který tu žil, nesmírně komplikovaný. Nesmíme si ale stěžovat, protože co tě nezabije, to tě posílí, takže stále bylo čemu čelit. Já jsem maloval obrazy, které neměly nárok, aby byly během totality vystaveny. Úkoly jsem si neulehčoval a maloval jsem. Teď zase vpád divokého kapitalismu vynořil nové jevy, které nás nutí k zamyšlení, protože takhle jsme si to nikdo nepředstavoval. Vždy jsem se ale snažil všechno záporné převrátit v kladnou hybnou sílu.

Když jste jezdil po světě, která národní kultura vás nejvíce zaujala?

Tak to jsou samozřejmě ty země jižně od Alp, Itálie, Španělsko, ale i severně od Alp, Belgie, Holandsko, pak je tam ta pohádková země, Austrálie s Tasmánií. Úplně úžasný kousek na světě je Manhattan, New York. Tam člověk vidí tu velikost člověka, jak se tam zabodává do nebe. Svět je strašně krásný, život je nádherný, ale bohužel děsně krátký.

Archiv, časopis Krásná 2011