Karel Laštovka - Vlastimil Harapes, sólista baletu, herec
Růžena Mazalová, někdejší baletní mistr a choreografka Národního divadla, mi dlouho říkala: „Vlastíčku, musíš se mnou jít za malířem Karlem Laštovkou, ten maluje tak úžasné obrazy a portrétuje známé osobnosti.“ Jelikož jsem pro každou legraci, tak jsem s ní šel. Karel mi řekl, že chodí do divadla na všechny premiéry a že by měl zájem mě malovat.
Karel mi řekl, že chodí do divadla na všechny premiéry a že by měl zájem mě malovat. Nejdříve nám ukázal celou řadu svých obrazů a portrétů. Myslím, že takovou jeho múzou byla Hana Hegerová a také Ivan Lukeš, kteří se nejčastěji na těch portrétech objevovali. Několik volných grafik jsme si s Růženou odnesli hned domů.
Okamžitě mu bylo jasné, jak bude obraz vypadat. Rozhodl se, že na plátně budu v odpočinkové poloze, protože by bylo škoda neukázat figuru vypracovanou pohybem. A dodal, že nejlepší by bylo, kdybych byl úplně nahý, protože to si může dovolit málokdo. Při stání modelem jsme popíjeli červené víno a bylo to velmi příjemné. Těch stání jsem absolvoval několik a také jsem byl několikrát s Hanou Zagorovou na jeho večírcích, kde vládla úžasná atmosféra, protože se tam scházeli zajímaví lidé.
Obraz vznikl na přelomu roku 1976–77. Když jsem ho uviděl poprvé, řekl jsem si, že tohle nikdy nikomu nemůžu ukázat, a myslím, že určité intimní partie malíř zidealizoval. Moje reakce byla následující: Buď ten obraz zničím, nebo musíte Karle „tu věc“ něčím zakrýt. Karel se mi snažil vyhovět, a tak pode mnou namaloval velikou mušli a takovým tím mušlovým šlemem zakryl ty určité partie.
Zase se mi to nezdálo, a tak jsem se rozhodl, že si obraz nekoupím. Nechtěl jsem, aby mě takhle někdo viděl. Jenomže pak za mnou chodili lidé, kteří byli u Karla na návštěvě, a všichni se zmiňovali o mém obraze. Ukázal ho totiž každému, kdo k němu přišel. Usoudil jsem, že bude lepší, když si ho koupím a schovám doma. Hrozilo, že mě nahatého uvidí za chvíli celá Praha. Nebyla to levná záležitost, přišlo mi líto ho za ty peníze někde schovat, a tak jsem ho věnoval své sestře. Ale dneska už mám obraz doma, po sestřině smrti se ke mně zase vrátil.
Abych pravdu řekl, moc rád ten obraz nemám, nechodím se na něj koukat. Rád ale vzpomínám na tu příjemnou atmosféru, která u Karla Laštovky vždy byla. Byl to módní malíř a mít od něj obraz bylo „in“. Dělal ve své době něco podobného jako dnes fotograf Jadran Šetlík, který také portrétuje známé osobnosti.
Po nějaké době jsem se kvůli tomu obrazu naštval ještě jednou. Zjistil jsem totiž, že kolegu Ravika z Londýna namaloval v úplně stejné pozici jako mě. Řekl jsem si, že si to hodně usnadňuje, i když vykrádat sám sebe není žádný hřích. Jen mě uklidnilo, že ho namaloval hůř, už si s ním nedal takovou práci.
Archiv, Krásná paní
