Karel Laštovka - Juraj Ďurdiak, herec, umělecký ředitel Nové scény v Bratislavě

Obraz od Karla jsem si pověsil do místnosti, kam chodím málokdy. Do salonu. Není to kvůli obrazu, je to proto, že se mi na sebe nechce dívat. Na Karla mám vzpomínky temné, silně emotivní, symbolické, přesně takové, jaký byl on sám. Byl poživačný, velmi rád jedl, velmi rád pil a pak mu bylo zle. Neustále sám sebe ničil a jeho způsob života přispěl k jeho předčasnému konci. I když chorobu, na kterou zemřel, si určitě nezasloužil.

Nevím, proč můj obraz vznikl. Řekl mi, že by mě rád namaloval, ale já to nebral nijak vážně a ani jsem na něho nijak netlačil. Byl jsem člověk mediálně známý a takové on maloval rád. Jednou jsem se k němu vypravil, jen tak, bez zvláštního důvodu. A on zavelel: „Jdeme na to!“ A tak jsme šli. Tedy šel on, protože já ani nemusel změnit polohu.

Bylo to období, které ve svém životě nepovažuji za šťastné. Trpěl jsem depresemi, což Karlovi velmi konvenovalo. On sám byl člověkem velmi depresivním. A navíc uměl deprese rozšiřovat. A tohle naše společné rozpoložení se ocitlo na obraze. Je depresivní. Karel mu dal název Caligula. Měl dojem, že i já jsem člověk, který bojuje sám se sebou, často proti sobě a má v sobě skrytý sebezničující atribut. Já sám si to o sobě až tak nemyslím, ale on mě tak vnímal a taky mě tak zobrazil.

Obraz vznikl trochu nezvyklým způsobem. Nakreslil moji hlavu a poslal mě z ateliéru pryč. Pak ho popadl nějaký tvůrčí amok, zavřel se do ateliéru a ráno byl obraz hotový. Pokud vím, většinou takhle rychle nepracoval. V jeho podkrovním bytě v ulici Anny Letenské jsem přespával v obýváku na úzké lavici, na které se většinou sedávalo. Když jsem se ráno probudil, našel jsem ceduli: „Obraz je hotový, nebudit!“, a tak jsem nebudil a čekal, až se Karel vyspí, abych se mohl na svůj portrét podívat. Ukázal mi ho velmi váhavě, skoro to vypadalo, že má trému.

Málokdy obrazy signoval, ani nevím proč. Na to jsem se ho nikdy nezeptal. Ale asi to neměl rád. I když vlastním kresby tužkou, a ty mi kupodivu podepsal.

Jak jsme se seznámili? Natáčel jsem s Květou Fialovou velmi banální film. Květa Fialová je velmi empatický člověk a řekla mi, že mě seznámí s někým, kdo mě bude zajímat. A tím člověkem byl Karel Laštovka. Dostal jsem se do prostředí, které jsem dříve neznal. Byl jsem velmi mladý chlapec, poněkud plachý a tím bohémským světem jsem byl naprosto unešený. Návštěva u něho mě natolik oslovila, že jsem překonal svoji vrozenou plachost a našel jsem si k němu opět cestu. Od té doby jsme se vídali často. Když mi nebylo dobře na duši, vždycky jsem se obracel k němu.

Připadal jsem si jako na jiné planetě. Pocházel jsem z bratislavského, dost udupaného prostředí, moji rodiče neměli život v minulém režimu právě jednoduchý. A teď jsem se najednou ocitl mezi volnomyšlenkářskými lidmi, kteří žili neuvěřitelně svobodně. Udivilo mě, že i můj názor má váhu. Karel jednou vytáhl sérii svých nových obrazů, které nazval, tuším, Vášeň, a ptal se mě, co si o nich myslím. Řekl jsem, že mi připadají studené a chladné, a on málem padl do mdlob. Chtěl totiž dosáhnout zcela opačného účinku.

I dneska po těch letech mám problém o Karlu Laštovkovi mluvit. Je to pro mne opravdu těžké. Znali jsme se dlouho, ale poslední měsíce jeho života jsem se k němu vůbec nedostal. Nevěděl jsem, jak na tom je, netušil jsem, že je tak vážně nemocný. Byl tehdy obklopen lidmi, kteří ho od ostatního světa dost izolovali. Nakonec se ke mně informace o jeho zákeřné chorobě donesla, ale už bylo pozdě.

Archiv, Krásná paní