Úvod Magazín Jaroslav Róna napůl sochař, napůl malíř (2. díl)

Jaroslav Róna napůl sochař, napůl malíř (2. díl)

"Mám těch způsobů, jak o něčem začít přemýšlet, mnoho. Třeba i proto mám doma na celé stěně fotografie děl umělců, které mám rád, i obrázky z cest, protože mě baví sklouzávat na ně pohledem a často mě pak napadají různé nezvyklé věci,“ prozrazuje přední český malíř a sochař Jaroslav Róna, který o sobě říká, že je trochu rozpolcený. Napůl se věnuje sochařství a napůl malířství. Navíc předává své zkušenosti mladší generaci na Akademii výtvarných umění v Praze a je i úspěšným příležitostným hercem. Od roku 1983 vystupuje s Františkem Skálou a Alešem Najbrtem v komickém triu Tros Sketos.

Nejdříve vidíte nějaké prvky a pak hledáte možnosti, v jakém materiálu je ztvárníte?

To jste řekla docela přesně. Ono jde spíš o nějaké pocity, které mě napadají kdykoliv, za různých situací. Třeba někde vznikne nějaká atmosféra, já u sebe pořád nosím takový notýsek, tak si ji buď zaznamenám slovy, nebo si udělám takový malý obrázek. A z toho už můžu čerpat. Všechno si pak ukládám do šanonů, kde mám skici nebo nápady, vždy si tam napíšu přesné datum, kdy mě to napadlo. Nezřídka zjistím, že se tam nějaký nápad opakuje. Často mě na nápady přivedou i jiní umělci. Třeba v nějakém muzeu vidím dílo umělce, které udělal třeba v 16. století. Jeho téma mi připadá zajímavé a nastartuje mě to k tomu, že ho rozvinu. A pak mě zajímají také tradiční témata, jako například Panna Maria s děťátkem, a snažím se je udělat po svém, jinak. Chci udělat něco, co se běžně dělává, ale po svém. Také jsem se hodně zabýval Adamem a Evou. Provokovalo mě, že všude jsou zobrazeni, jak stojí pod stromem. Přitom šlo vlastně o první pohlavní spojení. Nebo mě provokovalo téma David a Goliáš, velká a malá figura. Tak jsem ho zpodobnil dvakrát ve dvou sochách. Původní impulz přitom byl, že jsem viděl Davida a Goliáše od Donatella ve Florencii v galerii Uffizi a říkal jsem si, že zvláštnost tohoto tématu není úplně využita.

Dokážete se vracet k těm pocitům? Děláte si sice poznámky, ale přece jenom s odstupem času to vnímáte trochu jinak…

Většinou se snažím zpracovávat nějaký živější nápad, který mám třeba z poslední doby. Když ho zrovna nemám, tak prolistuji ty starší poznámky. Ale to se mi moc často nestává.

Tvoříte také obrazy na objednávku?

Na objednávku obrazy už skoro vůbec nedělám. Abych řekl úplnou pravdu, namaloval jsem na objednávku tři obrazy. U jednoho dělám vlastní kopii, protože je tak poničený, že jeho majitelé mě prosili, jestli bych ho nemohl nějak zachránit. Řekl jsem, že bych pro ně mohl udělat autorskou kopii, což jinak nedělám. Ale tohle byl dost klíčový obraz. Byl to první obraz po škole s lidskou figurou. Jinak jsem předtím zobrazoval zvířata, města a prostory. Tak dělám jeho kopii. Jsem zvědav, jestli se mi podaří do zkopírovaného obrazu dostat tu sílu, když jsem originál dělal před pětadvaceti lety.

Asi to bude přece jen trochu jiné?

Ne, bude to jiné úplně, ale jde mi o to, jestli tam bude také nějaká energie. Je to spíš takový experiment, dělám to poprvé v životě.

Máte nějaký oblíbený obraz, který byste neprodal?

To je naprostá většina. Já totiž můžu prodat úplně všechny obrazy, které mám v ateliéru. Na všechny mám kupce. Kdybych je ale prodal, nemohl bych pořádat výstavy. Všichni sice řeknou, že vám obraz zase půjčí, ale získat ho fakticky je složité. A když si můžu finančně dovolit to neprodat… Ale na druhou stranu prodávám i průběžně, ale jen některé věci, většinou ty starší. Prodávám například ty, které již byly dvakrát vystaveny, nebo menší formáty. Ale ty nejpovedenější nebo nejsilnější, na něž mám výrazné reakce, si nechávám, protože tvoří páteř výstav. Každý rok mám jednu nebo dvě výstavy.

Spíš jsem myslela, že je máte rád…

Já je mám rád. A ještě je nechci prodat kvůli výstavám. Prostě vím, že je mohu kdykoliv vytáhnout, a jejich síla je v ateliéru, kde pomáhají vznikat těm dalším. Někteří výtvarníci, kteří říkají, že třeba úplně vyprázdní ateliér, prodají obrazy z výstavy a začínají čistě znova, jsou úplně jiní lidé než já. Potřebuji mít některé věci kolem sebe, aby mě nabíjely. Také chci, aby k těm obrazům měli přístup i lidé, kteří nemají na to, si je koupit. Reprodukce je přece jen reprodukce, zdaleka nepůsobí tak jako originál. A já těch obrazů také moc nenamaluji. Poslední léta v průměru deset za rok. Malých i velkých dohromady, protože dělám i sochy.

Vyhlášený je váš pomník Franze Kafky na Starém Městě v Praze. Jaký máte vlastně vztah k jeho dílu?

Velmi osobní. Je to pro mě něco mimořádně blízkého, i když ne všechny jeho aspekty. Některé jsou mi úplně cizí. Nejvíce je ale pro mě asi zajímavá ta bizarnost. Kafka žije ve svém vnitřním světě, který není každému pochopitelný. Když si přečtete jeho aforismy, které jsou podle mého názoru asi nejzajímavější z jeho tvorby, jsou to tak podivné úvahy, že máte dojem, že je psal někdo, kdo je úplně z jiné planety. K něčemu mám vztah, něco je mi trochu nepříjemné, jako ta neuvěřitelně podivná podlézavost jeho hlavních postav. Jeho hrdina pořád hledá chybu v sobě, skoro nikdy v těch druhých, to je něco strašného, to se vůbec nedá vydržet. Zároveň vás Kafka zahrnuje zvláštními a vtipnými nápady, nezvyklými pohledy na věci. Vůbec třeba nevěříte, že někdo může obyčejnou cestu do školy nebo procházku po ulici vnímat tak neskutečně rozmanitým způsobem.

Hrajete ještě divadlo?

Jistě. V listopadu budeme například zahajovat festival českých divadel v Bratislavě. A teď jsme byli hrát na EXPO v Šanghaji. To jsou úžasné nabídky, jen jsme bohužel všichni tři strašně vytížení.

Jak to stíháte?

Já to nestíhám. Nejradši bych něco ze svých činností zrušil. Jsem trochu nešťastný z toho, že dělám moc a mám příliš málo času.

Co vás vůbec přivedlo k divadlu?

Přivedla mě k tomu kdysi jedna přítelkyně, se kterou jsem chodil. Jednak mně zprostředkovala teoretický pohled na avantgardní divadlo a potom mě seznámila i s divadlem Sklep. Šlo to po dvou liniích, protože zase jeden můj spolužák David Cajthaml se kamarádil s Davidem Vávrou a ten řekl Vávrovi o mně, že píšu texty a básničky. On mě požádal, jestli bych mohl s Tomášem Vorlem dopsat divadelní hru pro divadelní soubor Mimóza, který je členem Pražské pětky. Já jsem ale divadelní hru už tou dobou psal a ta se jmenovala Malý nezbeda. Do toho, co jsem vymyslel já, jsem narouboval, co vymysleli oni. Nakonec jsem ji i režíroval. Přemýšlel jsem i o tom, že bych měl vlastní soubor a možná dělal autorské divadlo. Ale vadilo mi stále žít v nejistotě, jestli členové souboru přijdou nebo nepřijdou na zkoušku. A měl jsem pořád pocit, že mi utíká čas, tak jsem se pak na to vykašlal.

Ta hra byla úspěšná a hrála se několik let. Dostával jsem i tantiémy, což mi pomáhalo se živit. Pak jsem se věnoval malbě a přibral jsem i sochařství.

Máte někdy chuť víc sochařit a někdy víc malovat?

Mám. Teď to dělám tak, že týden maluji a týden sochařím. Mám sochařský ateliér na venkově za Prahou, a když je hezky, mám chuť tam být delší dobu. Ale pak  se mi zase stýská po společnosti, protože jsem městský člověk.

Připravujete nějakou výstavu?

Připravuji velkou výstavu v Ostravě, zřejmě začne v polovině října, protože v září budu asi cestovat. Přes léto budu muset pracovat, dokončuji instalaci sochy Mytická loď do areálu bratislavského River parku na dunajském nábřeží. Pro mě je to asi nejvýznamnější volná socha. Pomník Kafky byl trochu limitované zadání, ale tady zadání znělo: „Udělejte si tam, co chcete, a máte na to tolik a tolik.“ To se mi stane málokdy.

 

Archiv, časopis Krásná, 2010, Fotografie: Časopis Krásná

Osobnosti a rozhovory
Zdravé i dobré - Umeocet a další Zdravé i dobré - recepty