Karel Laštovka - Věra Galatíková, herečka

V Činoherním klubu se dole u baru scházela zajímavá parta – lidé z Divadla za branou, ze Semaforu, chodil tam také Jiří Šlitr a Karel Laštovka. Přišla jsem z Pardubic, kde jsem byla pět let v angažmá, a Praha mě okamžitě okouzlila. Jednoho dne jsem byla představena Karlu Laštovkovi. Byl velmi milý, řekl mi spoustu hezkých slov a já se zachovala dost nespolečensky. On mi totiž představil ještě jednoho pána – spisovatele Ladislava Fukse. Koukala jsem na něj naprosto konsternovaně. Byla jsem vždy vášnivá čtenářka a v té době jsem měla přečtené Myši Natalie Mooshabrové, Spalovače mrtvol, Mé černovlasé bratry... Abych se ubezpečila, rovnou jsem se zeptala, jestli je opravdu tím spisovatelem. Když přisvědčil, řekla jsem mu, že mám strašně ráda jeho knížky. Byl dojat a potěšen a já zase byla překvapena, s jakou pokorou moji chválu přijal. Byla jsem nesmírně šťastná, že jsem se s panem Fuksem setkala, a přebilo mi to seznámení s Karlem Laštovkou. Všichni jsme se tehdy v klubu zdrželi, nevnímali jsme čas, prostě jsme si povídali.

Pocítila jsem, že si jsme vzájemně sympatičtí, jak s panem Fuksem, tak s Karlem Laštovkou. Možná jsme si rozuměli i proto, že jsme byli rozdílní. Karel byl trochu afektovaný, já vůbec ne. Nic jsem o něm nevěděla, nikdy jsem neviděla žádný jeho obraz, a tak jsem ráda přijala pozvání k němu do bytu. Tam jsem poznala i jeho přítele Ivana Lukeše, i s ním jsem se spřátelila. Bylo mi u nich dobře. Ale pak jsem se vdala, měla dvě malé děti a moc málo času na večírky a schůzky, vlastně jsem na to neměla čas vůbec. Přesto jsme se vídali, i když míň, než bych si přála. Znal se i s mým mužem a přátelství nám vydrželo.

Umělci se dovedou dívat na lidi. I herci to umějí. Mě baví lidi sledovat a Karla to bavilo také. Už při našem prvním setkání mi řekl, že by mě chtěl malovat. Bylo to v okamžiku, kdy jsem mu vyprávěla o životě, o tom, jak miluji divadlo a jak se těším na hraní v Praze. Karel mě najednou přerušil s tím, že mě teď neposlouchal, ale že by mě chtěl malovat. Já to brala jenom konverzačně, odpověděla jsem mu, ať mě radši poslouchá, že na sobě nespatřuji nic, co by stálo za namalování. Nebyla to z mé strany koketerie, věděla jsem, že krásné herečky vypadají jinak. Ovšem to mi v herectví nepřekáželo, věděla jsem, že tam není krása jediným předpokladem. Vyprávěl mi, že už maloval Hanu Hegerovou. Já opáčila, že je to skvělá šansoniérka a má zajímavou tvář. Nakonec jsem mu řekla, ať mi tak za měsíc zavolá, když ho zájem o mé zvěčnění nepřejde.

Opravdu zavolal, začali jsme se scházet, povídali jsme si o životě a naše hovory byly důvěrné. S ním bylo lehké si povídat, lehce se mu dalo svěřit. Já v té době prožívala rozchod svých rodičů, po třiceti letech táta odešel o dům dál a pro mámu to bylo velmi bolestné. Vůbec jsem to nemohla zvládnout. Tátu jsem milovala, nechápala jsem to. Psychicky mě to dostalo, ale před maminkou jsem to nemohla dát najevo, protože ji by to ve Zlíně naprosto zlomilo. Zůstala sama s vědomím, že táta žije o kus dál s jinou paní, samozřejmě mnohem mladší. Bylo to zlé období, jsem jedináček, nikdo jiný mámě pomoci nemohl. Karel naslouchal s citlivostí sobě vlastní, někdy až přecitlivělostí a opravdu mi svou účastí pomohl. Měla jsem ho moc ráda a zůstali jsme si blízcí až do konce jeho života. Ale to, co jsme si povídali a co jsme si svěřovali, to si nechám pro sebe.

Namaloval mě zvláštně, jako bych vyrůstala z mušle. Myslím, že tím chtěl postihnout ženství. Řekl mi, že hrot, na němž je hlava, je moje rozhraní života. Je to okamžik, kdy se řeší, jak to s člověkem dopadne. Zda ho osobní problémy strhnou dolů, nebo naopak dokáže vším vítězně projít a všechno umělecky zhodnotit. Řekl, že se mu jevím jako bytost silně emotivně založená a že nikdy nevzdám šanci pořídit si děti a mít rodinu. Znal mě, věděl, že si rodiče nepřáli, abych šla k divadlu, a já si to stejně vyvzdorovala. Prý právě z toho usuzuje, že zvládnu i příští karamboly. A ty opravdu přišly...

Karel trval na tom, že umění je poslání a povinnost člověka. Mluvil o způsobu života, o oblékání, o tom, že člověk musí vzbuzovat pozornost všude, kamkoli přijde. Já oponovala, že extravaganci v sobě nemám, že nikdy nemohu preferovat například oblečení, protože na světě jsou důležitější věci. Když dneska listuji časopisy a vidím světové hvězdy, čím vším se prezentují, vzpomenu si pokaždé na Karla.

Například Květě Fialové vytýkal, že se obléká fádně, že je šedivá a přidává si roky. Byl umanutý, pořád nám opakoval, že jako herečky máme povinnost vzbuzovat pozornost, dodat si lesku.

Na obraz jsem se šla podívat už společně se svým mužem Ladislavem Frejem. S ním jsem chodila už v Pardubicích, pak jsme se rozešli a sešli jsme se zase v okamžiku, kdy podepsal angažmá do Prahy a neměl to s kým oslavit. Do roka jsme měli dceru Kristýnu a do dalších dvou let syna Ladislava. Dcera má Karlovy obrazy – mám dva – také moc ráda, a když se stěhovala do vlastního bytu, poprosila mě o ně. Nerada jsem se s nimi loučila, ale dala jsem jí je. Vždyť ona je moje pokračování.

Archiv, Krásná paní