Dies caniculares - tiše a pro sebe

Staří Římané nazývali horké červencové dny, kdy Sirius, psí hvězda, vychází ráno, dies caniculares. To jsem se dozvěděla ze slovníku až teď, celý život žiji s představou, že psí dny jsou ty hrozné rozpálené dny, kdy by z města utekl i pes, pokud by ovšem cestou žízní nepadl. Rusové to patrně vnímali také poněkud zjednodušeně, protože si z těchto psí dní udělali slovo „kaníkuly“ a to znamená prostě prázdniny. Dokonce i zimní. Protože dnes jsme všichni vyvolení, a tudíž jezdíme na prázdniny a na dovolenou všichni, to dá rozum, před sto lety to však bylo privilegium nemnohých. A ti – tehdy se ještě masově nelyžovalo – přirozeně jezdili na jih v zimě! Kdy je ve střední Evropě tak zimavo a lezavo a den tak krátký a v rozích salonů číhala melancholie, bylo zcela na místě zasnít se nad antickými autory, kteří tak rádi hovoří o „věčném jaru“. A kdeže to věčné jaro, hájky, květiny, potůčky, nymfy a hedvábné a rozdychtěné vůně – kdepak to vlastně je? Spolu s nějakým tím slušným hotelem? Ve Středzemí, to dá rozum. A tak se zrodila Riviéra, sláva Nice, Cannes a Monte Carla.

A kdo to sice věděl, ale zas na to tak úplně neměl, ten o tom středomořském věčném jaru aspoň snil. Jeho symbolem byla mimóza – moje babička musila mít vždy v zimě doma větvičku mimózy, žluté a nadýchané, něžné a zázračné, která rozkvétá, když u nás leží sníh a dlouho, dlouho vydrží ve váze i bez vody. Za socialismu ovšem mimóza nebyla, tak o ní babička aspoň vyprávěla, stala se nám příslovečnou, a když jsem si něco moc – podle mé maminky – moc brala, říkala mi pohrdavě: „No, no, snad nebudeš taková mimóza!“

A pak přišla sametová revoluce a mimóza se pro mě stala jedním ze symbolů nového řádu: zlaté skromné větvičky zase zdobí umatlané pražské předjaří.

A mnoho, mnoho a ještě více nás vidělo a oblehlo Středozemní moře kolem dokola, rok za rokem, u stále výstavnějších a četnějších bazénů v stále četnějších hotelových resortech. Ale tu kouzelnou mimózu jsme tam nenašli, čím to?

Už je to skoro nuda, to horko, těch lidí, hoří lesy, letadélka nabírají vodu…

Středozemí je oblast zdevastovaná velikou ekologickou katastrofou, starou tak jako evropská kulturní tradice. V té úrodné a krásné a klimaticky vlídné oblasti kdysi rostly veliké duby. Římané – a další po nich – stavěli veliké lodě, káceli a nesázeli. Dub roste dlouho a půda na vápencovém podloží zvětrává rychle. A my se dnes jezdíme opékat na pouhou bílou kostru té kdysi plodné krajiny. Víme, že tam, tam někde se to všechno dělo, tam vznikl Starý zákon a před ním pyramidy a po něm a současně s ním antická tragédie, logické soudy, eukleidovská geometrie a pythagorejská nauka o matematických vztazích v hudbě, idea demokracie a řada jiných samozřejmých hloupostí. Ty jsou všechny v nás, ale tam, „tam už nic není“, jen animátoři, nafukovací hrad pro děti, koktejl u baru…

Doopravdy?

Byl jednou jeden, jmenoval se Charles Lister, bylo mu už sedmdesát a měl kuráž. Vzal kolo a jel se podívat, jestli přece jen něco jiného nenajde. Napsal o tom knížku, jmenuje se Od podpatku ke špičce – myslí tím nejjižnější cíp, podrážku známé italské boty, Puglii, Basilicatu, Kalábrii. Oblast, o které se toho u nás moc neví, a když, tak samé odpudivé věci: Je tam horko a chudo, vládla – nebo vládne? – tam krevní msta a místní mafie se jmenuje n’drangheta. A já jsem na ni vždycky byla zvědavá – už to slovo se souhláskou a apostrofem na začátku!

Tak jsem viděla Etnu pod sněhem a pochopila, že to příslovečné „věčné jaro“ není fráze, ale nevýstižně suchý popis. Rozkošně rozmarný apríl od Vánoc do Velikonoc a pak jarní záplava květů. Vlahé a kořenné a inspirující vůně. Barevná hojnost a průzračné vlídné nebe. A nikde žádný turista a stáda koz. Prázdniny pro představivost: moře, po kterém připlouvaly galéry, Řekové, Byzantinci, Saracéni, Normani, Anjouovci, španělští Habsburkové. Hrady a baziliky a kláštery a vily a příběhy, jichž je Fanfan Tuplipán jen nedokonalou nápodobou. A pomerančové sady, dozrávají v nich plody a nahořkle voní, a jen strom očešeš, už znova rozkvétá a bílé květy voní doopravdy opojně.

A všichni – ti blázni – přijedou, až tu bude sucho, prašno, žlutohnědo a k nedýchání.

Bylo směšně snadné cítit se privilegovaným. Chtělo to jen trochu představivosti. 

Legrační překvapení na závěr: Mimóza není žádná křehounká kytička, ale veliký a mohutný strom. A podobá se zlaté vonící záplavě a vůbec nic vzácného na něm není.  

Archiv, časopis Krásná 2007