Zahradníkův červenec
Podle kanonického práva zahradníků se v červenci očkují růže. Dělá se to obyčejně takto: připraví se šípek, pláně neboli podložka, na kterou se má očkovat; dále veliké množství lýka a posléze zahradnický nůž neboli žabka. Když je vše pohotově, vyzkouší zahradník ostří žabky na bříšku palce; je-li žabka dostatečně ostrá, zařízne do palce a nechá v něm rozchlípenou a krvácející tlamičku. Ta se potom ováže několika metry fáče, z čehož vznikne na prstě dosti velké a plné poupě. To se jmenuje očkování růží.
Dokončiv takto očkování růží, shledává zahradník, že by měl zase zkypřit v záhonku slehlou a speklou půdu. To se dělá asi šestkrát ročně, a pokaždé zahradník vyhází z půdy neuvěřitelné množství kamení a jiného neřádu. Patrně se to kamení rodí z nějakých semínek nebo vajíček, nebo vystupuje ustavičně z tajemného nitra země; snad země ty kameny nějak vypocuje. Zahradní čili kulturní půda, zvaná též humus nebo prsť, pozůstává vůbec z určitých ingrediencí, jež jsou: hlína, mrva, setlelé listí, rašelina, kamení, střepy z půllitrových sklenic, rozbité mísy, hřebíky, dráty, kosti, husitské šípy, staniol s čokolády, cihly, staré mince, staré dýmky; tabulové sklo, zrcátka, staré jmenovky, plechové nádoby, provázky, knoflíky, podešve, psí trus, uhlí, ucha od hrnců, umyvadla, utěrky, lahvičky, pražce, bandasky, přezky, podkovy, plechovky od konzerv, izolátory, kusy novin a nesčetné jiné součásti, které překvapený zahradník vydobývá při každém kypření ze svých záhonků. Snad jednou vyhrabe pod svými tulipány americká kamna, Attilův hrob nebo Sibyliny knihy; v kulturní půdě je možno nalézt všechno.
Ale hlavní červencová starost je ovšem zalévání a kropení zahrady. Zalévá-li zahradník konvemi, počítá konve tak jako automobilista kilometry. „Uf,“ prohlašuje s pýchou rekordmana, „dnes jsem vytahal pětačtyřicet konví.“ Kdybyste věděli, jaká je to libost, když chladná voda crčí a šumí na zprahlou půdu; když to v podvečer jiskří na květech a listech přetížených horlivou prškou; když pak celá zahrádka vydechne vlhce a úlevně, tak jako vydechne žíznivý poutník – „Ahahah,“ praví poutník stíraje si pěnu s vousů, „to byla hromská žízeň. Hospodo, ještě jednu!“ A zahradník běží ještě pro jednu konev na tu červencovou žízeň.
S hydrantem a hadicí lze kropit ovšem rychleji a jaksi ve velkém; za poměrně krátkou dobu postříkáme nejen záhony, ale i pažit, svačící rodinu sousedovu, chodce na ulici, vnitřek domu, všechny členy rodiny a nejvíce sebe samy. Takový střik z hydrantu má úžasnou účinnost, skoro jako strojní puška; můžete jím za okamžik vymlet do země jámu, pokosit pereny a servat stromům koruny. Znamenité osvěžení vám poskytne, stříkáte-li z hadice proti větru; to vám je přímo vodoléčba, jak vás to naskrz pokropí. Hadice má nadto zvláštní zálibu udělat si dírku někde uprostřed, kde se toho nejmíň nadáte; i stojíte pak jako bůh vod uprostřed tryskajících paprsků vody, s dlouhým vodním hadem stočeným u vašich nohou; je to překonávající pohled. Když pak jste mokří až na kůži, prohlásíte uspokojeně, že zahrádka má dost, a jdete se usušit. Zatím vaše zahrádka řekla „Uf“, vsrkla vaše vodomety ani nemrkajíc a je zase suchá a žíznivá jako předtím.
Německá filosofie tvrdí, že hrubá skutečnost je prostě to, co je, kdežto vyšší a mravní řád je „das Sein-Sollende“ čili to, co má být. Tedy zahradník zejména v červenci velmi uznává tento vyšší řád, věda velmi dobře, co by mělo být. „Mělo by zapršet,“ vyjadřuje to zahradník svým výrazným způsobem.
To máte obyčejně tak: když tak zvané životodárné sluneční paprsky to naberou nad padesát stupňů C; když tráva žloutne, listí na kytkách usychá a haluze stromů zplihle vadnou žízní a žárem, když země se puká, spéká se v kámen nebo rozpadá v palčivý prach, tu zpravidla
- praskne zahradníkovi hadice, takže nemůže stříkat,
- stane se něco ve vodárně a neteče vůbec žádná voda, a jste, jak se říká, v troubě; dokonce v rozpálené a žhoucí troubě.
V takové době zahradník marně svlažuje půdu svým potem; představte si, jak by se musel potit, aby to stačilo, řekněme, na menší trávník. Rovněž nepomůže nadávat, klnout, rouhat se a vztekle odplivovat, i když s každým plivnutím běžíme do zahrady (každá kapka vláhy je dobrá). Tu tedy se zahradník uchyluje k onomu vyššímu řádu a počne fatalisticky říkat: „Mělo by zapršet.“
„A kam jedete letos na letní byt?“
„Copak o to, ale zapršet by mělo.“
„A co říkáte Englišově demisi?“
„Já říkám, mělo by zapršet.“
Panečku, když si tak člověk představí takový krásný listopadový déšť; čtyři, pět, šest dní šumí chladné dešťové niti; je šedivo a sychravo, teče do bot, čvachtá to pod nohama a zalízá do kostí -
Jak říkám, zapršet by mělo.
Růže a floxy, helenium a coreopsis, denivka, mečík, zvonky a oměj a oman a rojovník a kopretina – bůh zaplať, ještě dost toho kvete na ty špatné poměry. Pořád něco kvete a něco odkvétá; pořád abys odstřihoval odkvetlé stvoly, bruče (ke květině, nikoli k sobě): „Taky už je s tebou amen.“
Hleďte, tyhle květiny, ono to je opravdu jako ženské: tak krásné a svěží, oči bys na tom nechal a nikdy se nedohledíš té krásy, něco ti vždycky ujde, bože, když ona každá krása je taková neúkojná; ale jakmile to začne odkvétat, tu já nevím, tak nějak si přestanou dávat na sobě záležet (já mluvím o květinách), a kdyby chtěl být člověk hrubý, řekl by, že vypadají jako cumploch. Jaká škoda, má líbezná krásko (já mluvím o květinách), jaká škoda, že tak míjí čas; krása přechází a jen zahradník trvá.
Zahradníkův podzim se začíná už v březnu: první odkvetlou sněženkou.
Archiv, časopis Krásná 2009, Fotografie: Pixabay
