Jiří Suchý: Já už jsem prostě takovej

Jiří Suchý (1. 10. 1931 v Plzni) oslavil letos osmdesátiny. Původním povoláním grafik, později muzikant, zpěvák, skladatel, textař, herec, spisovatel, dramatik, režisér, ředitel divadla. Jiří Suchý, muž mnoha profesí a zájmů, dnes už neodmyslitelně patří k pilířům naší kultury. Jeho divadlo Semafor výrazně ovlivnilo vývoj populární hudby. Písničky, které vyšly z této scény třeba i před mnoha lety, si mnozí z nás dodnes s chutí zazpíváme.

Vaše éra začala na přelomu padesátých a šedesátých let. Jak na tu dobu, o které se dnes mluví s despektem, vzpomínáte?

Upřesnil bych to: o té době se mluví s despektem i s respektem. Ten respekt je výsledkem jakéhosi probuzení. Tou dobou začala vznikat nejen malá divadla, ale objevila se řada osobností. Pojednou se počaly objevovat filmy, kterým se říkalo „česká vlna“, a ty si získávaly respekt v celém světě, začal se hrát jazz, do té doby zakazovaný, v galeriích se objevovaly obrazy moderních malířů a socialistický realismus pozvolna vyklízel pole, stejně tak v literatuře a všechno pozvolna spělo k roku 1968. Ovšem i despekt má své oprávnění. V kriminálech sedělo pořád dost politických vězňů, cenzura stále dbala na to, aby pravda nevyšla najevo, a v čele státu se potácela různá paka. Ale my už jsme se v tomto marasmu naučili žít, a protože na obzoru byla naděje, že to zvolna skončí, cítili jsme se rok od roku lépe.

Narodil jste se ve znamení Vah. Podle astrologa Havelky jsou Váhy velmi příznivým znamením, jsou moudré, zvídavé, mají umělecký talent a velký vztah ke kráse a harmonii. Typické povolání pro Váhy je v oblasti umění a všude tam, kde se vyžaduje dobrý vkus a inteligence… V tomto znamení se narodili například, Jaroslav Seifert, Jaroslav Ježek, George Gershwin, Václav Havel, Oskar Wilde, Alfred Nobel, Vladimír Menšík a další významné a slavné osobnosti. Jak se cítíte v tak krásné společnosti?

Společnost je to opravdu velkolepá, jen si myslím, že i v ostatních znameních se rodili skvělí lidé, na něž by se hodily zmíněné parametry. Takže na otázku po souvislostech mezi datem narození a vesmírem musím odpovědět, že nevím. Netroufl bych si to zpochybnit ani odsouhlasit. Pro oba názory by se našla jistě řada argumentů, takže tuto oblast bych sám za sebe doplnil velikým otazníkem.

Jednou jsem byla „dole“ a zavolala na tzv. krizové centrum, aby mi poradili, a ozval se váš hlas ze záznamníku: „Nebojte se stáří, není to tak strašné, jak to vypadá…“ Potěšilo mě to, ale jste si jist, že stáří není tak hrozné? Přemýšlíte o tom, co bude potom?

Stáří není zase tak velké terno, ale čekal jsem, že to bude horší. O tom, co bude potom, samozřejmě přemýšlím a přemýšlel jsem o tom už jako poměrně mladý muž. A opět mi vyšel ten otazník.

Jste rodák z Plzně, která je také rodištěm Miroslava Horníčka a Karla Gotta. Co je na tom městě tak výjimečné?

Je zajímavé, jak některé odpovědi lze aplikovat na nejrůznější případy. I tady bych řekl, že znám více měst, kde se zrodila řada významných lidí. K té Plzni bych přidal ještě Jiřího Trnku, ing. Miroslava Zikmunda, Josefa Skupu, kardinála Berana a další významné muže.

Nikdy jsem vás neslyšela mluvit o vaší rodině o vašem dětství, po kom jste získal talent, kdo byl v dětství váš vzor, kdo zasel semínko vaší touhy být básníkem, hercem, malířem, umělcem?

Bývá to poměrně častá otázka a nejednou jsem se o ní dost obšírně rozhovořil nebo rozepsal. Ale ono je těch informací moc, viďte. Teď zrovna vyšla kniha, kde jsem se o tom dost zevrubně rozpovídal, a je tam i spousta fotografií z rodinného alba. Ta kniha se jmenuje Kubistický portrét Jiřího Suchého. Myslím, že všichni slušnější knihkupci ji mají na pultech.

Věříte na zázraky a považujete za zázrak, že jste potkal svou divadelní partnerku Jitku Molavcovou?

Je to zvláštní. A ještě podivnější je, že jsme se po létech partnerské spolupráce s Jitkou domluvili, že ona byla ta holka, která krátce před odchodem Jiřího Šlitra seděla na přístavku a nám se líbila. Takže Jiří Šlitr už ji za svého života zahlédl. A pár měsíců nato se už ocitla na naší scéně a je tam dodnes. Od té doby uplynulo dvaačtyřicet roků.

Jak se vyrovnáváte s technickým pokrokem, který okolo nás kluše… Člověk sice lítá nad mraky a do vesmíru, ale přitom je kolem nás tolik bídy a neštěstí…

S tím se, prosím pěkně, nevyrovnávám, protože se nevyrovnávám s něčím, s čím vyrovnat se není v mých silách. Jen mě to trápí.

Oslavil jste nedávno neuvěřitelné jubileum, je s podivem, že vám konečně natočili pořady v televizi, ale my, diváci a posluchači, bychom přivítali pořad, třeba „Hovory s…“, jako měli dříve Jan Werich nebo Vladimír Menšík. Posledních dvacet let jste se objevoval na obrazovkách velmi sporadicky. Nemrzí vás to?

Zvykl jsem si na to a trochu tu televizi chápu. Nejsem ten typ, na který by se třáslo devadesát procent populace, což televize potřebuje. Zato mě pohltilo divadlo, kde si mě najde ten, komu vyhovuji.

Omlouvám se, ale jsem jen zvědavá ženská… Jak je to s vašimi láskami? Vlastně nevím ani o nějakých skandálech, jak je to dnes normální, ale určitě jste neměl nouzi o přízeň krásných žen… A nedávno jste se podruhé oženil…

Jaká láska je pro vás ta pravá? Vášnivá, inspirující, zničující, nebo ta, která vám uvaří čaj, když máte horečku, a drží vás v náruči, když křičíte bolestí a strachem, a šeptá vám: „Neboj, to bude dobrý, jsem u tebe, neopustím tě…“

Skandály se mi skutečně vyhýbaly nebo lépe: vyhýbal jsem se já jim. Přízeň krásných žen mě skutečně neminula a jsem za to vděčný. I to, že po těžké ztrátě mé první ženy Běly našla se druhá, neméně krásná a dobrá, která si mě vzala. Na oplátku jsem si vzal i já ji a žije se nám dodnes velmi šťastně, navzdory různým prognózám, jimiž nás svého času zahrnovala na internetových stránkách různá lůza. Nevím, zda by mě držela v náručí, kdybych křičel bolestí, ale asi jo, protože když mě nedávno bolel zub, hladila mne. Ale bolestí a strachem jsem zatím naštěstí nekřičel, to zase nebylo tak strašné, takže nic ani nešeptala.

Kde berete sílu vždy, když vás osud srazí na kolena i po všemi vytoužené svobodě, kdy jsme všichni věřili, že už nikdy nebudeme muset bojovat s arogancí moci? Kde berete sílu znovu vstát a nevzdat se?

Taky častá otázka, na kterou už mám jakousi standardní odpověď. Já nikde žádnou sílu neberu, já už jsem prostě takovej.

Vždy jste (nejen na mne) působil velmi plaše a skromně, skoro jste se nezměnil, neslyšela jsem vás naříkat, stěžovat si, jste stále v plném nasazení. Netajíte nám nějaký zázračný lektvar na věčné mládí?

Pokud jsem na vás působil plaše a skromně, odpovídá to pravdě. Jsem totiž děsně skromnej. Možná že patřím mezi deset nejskromnějších, když ne na světě, tak jistě v naší ulici. A co se týká lektvaru na věčné mládí, o ten se začnu zajímat, až zestárnu. Zatím ho nepotřebuju.

Dovolte, abych vám popřála, aby vás neopustil laskavý humor, protože bez něj se nedá žít.

Děkuju.

Jiří Suchý převzal 20. října 2011 nejvyšší ocenění Univerzity Palackého v Olomouci. Titul doctor honoris causa mu byl udělen u příležitosti jeho 80. narozenin. „Kdybych věděl, jaká chvála se tady o mně bude říkat, raději bych, aby mi titul dali in memoriam,“ vtipkoval pan Suchý ve své řeči.

Archiv, časopis Krásná