Celý život na dvou židlích (1. díl)

Jak jste vlastně „zběhla“ od zpěvu k výtvarnému umění?

Ne, to bylo naopak. Vystudovala jsem střední uměleckoprůmyslovou školu na Žižkově. Byla to báječná a praktická škola, kde vás naučili úplně všechno: aranžování, šití, návrhářství i malbu. Všechno, co jsem se na ní naučila, se mi v životě hodilo. Tu školu mi vlastně vymyslela maminka. Tvrdila, že mám talent na malování. Teď tam učí můj syn, který na žižkovské škole absolvoval obor design nábytku.

Takže první bylo malování a pak zpívání?

Těsně po škole jsem udělala konkurs do divadla Semafor, kde hledali zpěvačku. Tenkrát Semaforem prošly snad všechny zpěvačky. Začala jsem profesionálně zpívat. Nejdříve v Semaforu, pak s různými slavnějšími sólisty, s bigbeatovými skupinami nebo sbory, například s Lubomírem Pánkem. V roce 1974 se mi narodil syn Honzík a po roce jsem nastoupila jako doprovodná zpěvačka ke Karlu Gottovi. Teprve mnohem později jsem se začala vracet k malování. První obrázky jsem nabídla Art centru. Některé z nich se dostaly na jeden veletrh. Když jsem první obrázek prodávala za 200 korun, obrečela jsem to. Teprve postupně, jak jsem měla více prostoru, jsem se začala malování věnovat častěji. Kreslila jsem a malovala sice celý život, ale na to, abych to dělala ve větší míře, na to nebyl čas. Teprve od roku 1982 maluji více. A obrázky pořád přibývají a přibývají.

V současnosti se zaměřujete na zátiší. Co vás zpočátku zaujalo tak, abyste to výtvarně ztvárnila?

Napřed jsem dělala uličky a dvorečky staré Prahy. Dříve, když byly ještě otevřené, se tam krásně malovalo. Třeba jednou jsem se dostala na dvoreček, kde mě zaujali dva starší lidé, kteří měli před sebou starý hrnek. Najednou jsem nakreslila na obrázek jen hrnek bez lidí. Postavy jsem začala potlačovat, a tak vznikala moje zátiší. V podstatě maluji lidské osudy. Nezobrazuji ale lidi, jen hrnky, válečky, kořenky, konvice a další věci, které jsem nacházela na smetištích a jiných místech. A za vším vidím nějakého člověka. Jakoby oživuji staré vyhozené nebo zapomenuté věci. Mám jich tu celý dům.

Čím se inspirujete teď?

Stále vymýšlím nové a nové příběhy, které k těm věcem patří. A snažím se vylepšovat techniku. Vyzkoušela jsem také abstrakci, ale vůbec mi nejde. Vždy sklouzne do nějakého surrealismu. Řada abstraktních malířů mi doporučuje: vyhoď malé štětce, musíš to dělat takhle… S rozmachem… Ale já to prostě neumím. Já své obrazy dělám tak, jak to cítím.

Jaké používáte techniky?

Maluji olejem na plátno. K tomu, co dělám, se tato technika hodí. Vrstvím barvy stejně, jako to dělali staří mistři 17. století. Takže kromě starých věcí kreslím kytičky, bylinky. Ten obrázek pomněnek, který se vám líbil, se jmenuje Poklady z příkopu. A kraječka, která zdobí poličku, není nalepená, je rovněž namalovaná. Ta mi trvá strašně dlouho, musím ji dost pracně vystínovat, aby vypadala jako opravdová.

Jak jste se tedy dostala ke zpívání?

Vyrůstali jsme v rodině, kde se pořád zpívalo. Táta hrál na housle a na křídlovku, maminka zase na harmoniku a na piáno. Když jsem byla malá, jezdívali jsme na chatu, tehdy tam nebyla elektřina a každý večer se tam pořádaly potlachy a zpívalo se. Z tohoto prostředí pak vyšel brácha Karel jako sólový zpěvák a já jako sborová zpěvačka. Celý život jsem vlastně dělala křoví.

Nelitujete toho, že jste nebyla sólovou zpěvačkou?

Absolutně ne. Sice jsem začala sólově, ale víc mě baví sborový zpěv. Pokud více hlasů spolu ladí, je to krásné.

Na co nejradši vzpomínáte ze své pěvecké dráhy?

Zlatý hřeb bylo určitě účinkování s Karlem Gottem. Zažít s ním pocit na jevišti, na těch obrovských koncertech v Německu, Švýcarsku nebo v Rusku, bylo neuvěřitelné. Karel byl obrovský tahoun a profík. A tím, že sám je dokonalý, chtěl, aby všichni, co s ním spolupracují, byli na jeho úrovni. Každý koncert se natáčel a po koncertě jsme měli tzv. trestný poslech. Všichni proto ze sebe vydávali maximum, což nemělo obdoby. Na to vzpomínám strašně ráda. Také si ráda připomínám spolupráci s Pepíkem Laufrem. Dělali jsme bigbeatové show. Když jsem v roce 1980 odešla od Gotta, začala jsem zpívat s Veselkou. Vzala jsem dechovku, protože se hodila k mému věku. Zprvu jsem si to ale neuměla vůbec představit – já a dechovka… Nakonec jsem u ní zůstala devět let.

Lidé většinou dechovku buď mají rádi, nebo ji nesnášejí. Nebývá mezi tím kompromis. Jak jste k této změně žánru přistupovala? Dechovka je přece jen něco jiného, než co jste dosud dělala.

Úplně něco jiného. Nicméně když si k tomu najdete nějaký vztah, jde to. Veselka hrála čistě jihočeské písničky a najednou zjistíte, že jsou melodické a moc pěkné. Musíte si k tomu najít vztah. To naštěstí umím. Já si najdu vztah třeba i ke staré zdi… Pokud ho nenajdete, je to otrava, a kdyby mě to nebavilo, šla bych od toho. Dělám totiž jenom to, co mě baví.

Kdo vás nejvíce ovlivnil?

Karel Gott, ale to je otázka spolupráce. Jinak si myslím, že rodiče. Nejen na chatě, ale i k nám domů chodily partičky lidí, zpívalo se a muzicírovalo. Já i brácha jsme chodili několik let na piáno. Tím, že nás rodiče k ničemu nenutili, nasákli jsme prostředím a najednou to tak bylo.

A s malováním zrovna tak. Můj dědeček byl architekt a stavitel, který celý život maloval a tvořil všelijaké návrhy. Jeho specialitou byly nástavby na domy, což je nyní běžnou záležitostí, ale za první republiky tomu tak nebylo. Právě on mě ovlivnil přes malování.

Ale přece jenom, když má člověk dva větší koníčky, je těžké se rozhodnout, kterým směrem se vydat. Nebo ne?

Myslím si, že moje činnosti se docela dobře doplňovaly. Dříve převažovalo zpívání, a jak utichalo, začala jsem se zase více věnovat malování. Teď už hraji jenom s Pepíkem Dvořákem v kuse Divotvorný hrnec neboli Čochtan vypravuje. Máme jedno dvě představení do měsíce, někdy tři, jindy žádné. To mě baví, jsou tam prima lidi. Říkám, že jsem introvert se silnými znaky extroverta, což je pravda. Mám ráda, když se nahoře zavřu a maluji. Jsem tady na chalupě ve Vrchlabí šťastná, ale když tu jsem už dlouho, jako teď v zimě, ráda bych zase do civilizace, pociťuji totiž absenci městského života. Část roku tak trávím v Praze, část ve Vrchlabí, kde má kořeny rodina mého manžela Jana. V létě pak býváme na chatě u Křivoklátu. A všude mám aťásky malé jako mé obrázky.

Archiv, časopis Krásná 2010