Tomáš Císařovský - je složité oprostit se od práce (2. díl)
O sobě tvrdí, že vlastně moc ani neumí odpočívat a je pro něj složité od práce se nějak oprostit. „Naštěstí mám ateliér na jiném místě, než bydlím. Pokud by tomu bylo naopak, není to dobře. Takovou zkušenost mám z raného mládí a to si člověk vůbec neodpočine. Jestli si máte odpočinout, musíte zavřít dveře od ateliéru a nevidět před očima to, co vidíte celý den. Ale co mi skutečně pomáhá si odpočinout, jsou procházky lesem se psem. To je nejlepší způsob, jak si proluftovat hlavu,“ říká.
Navštívil jste Peru, jak vás ovlivnil pobyt v této zemi?
Naprosto, dosud na to rád vzpomínám. Jako každý kluk jsem v dětství četl nejrůznější indiánky a příběhy z divočiny a mít šanci v dospělém věku se tam nějakou dobu pohybovat, zažít to na vlastní oči bylo úžasné.
Jak se to projevilo na vašem umění?
Po návratu jsem asi rok maloval takové obrazy, které byly o setkání s indiánským duchem. Obrovsky mě to posunulo. Od té doby jsem byl na různých místech, ale tak silný, hluboký a dlouhotrvající zážitek jsem dost možná ani neměl. Peru je důležité místo.
Cestujete hodně?
Cestujeme poměrně dost, pokud se ženou můžeme. Je to jednoduše o tom, že nemůžete být 365 dní v roce zavřený v ateliéru. Je dobré občas někde jinde otevřít oči a trochu se osvěžit pohledem na nečekané souvislosti, aby člověk úplně neustrnul a nemotal se pořád dokola.
Vaše žena je také výtvarnice?
Ano, spolužačka z akademie. Známe se dost dlouho na to, abychom si naprosto rozuměli.
Doplňujete se, nebo se kritizujete?
To, i ono.
Vaše děti se věnují také umění?
Máme dvě holky a měly by k tomu samozřejmě blízko, kreslí výtečně a nebyl by v tom žádný problém, ale my, než abychom je v tom sebevražedně podporovali, vysvětlovali jsme jim spíš těžkosti a obtíže, které si děti normálně neuvědomují. Nicméně starší dcera skončila u filmového dokumentu, u mladší dcery uvidíme. Rozhodně je nenutíme, neumetáme jim cestičku, ale necháváme to na jednu stranu osudu, na druhou stranu jejich už dospělé úvaze.
Kde nacházíte hlavní podněty k malování?
Pořád se to nějakým způsobem posouvá a mění, existují různé impulsy a vjemy. Doteků, které vás přivedou k tomu nějak se zkoncentrovat a zahloubat, je stále naštěstí mnoho. Kolikrát vlastně sám ani přesně nevím, na základě jakého podnětu obraz přichází. Jestliže mi ale určitá věc ani po pár dnech nejde z mysli, z paměti, stojí za to se jí věnovat.
V co věříte?
Že pravda a láska přece vítězí. V to věřím neomylně. A to už od doby, kdy mi moje babička četla střídavě Vinetoua a Káju Maříka.
Máte celou řadu výstav v tuzemsku i zahraničí, máte nějaké přání, kde byste chtěl vystavovat? Kde je vaše meta?
Takových met je spousta, samozřejmě, kdo by nechtěl mít výstavu třeba ve Vídni v dobrých muzeích, abychom nechodili daleko. Takhle vůbec neuvažuji. Pro mě je meta, když se mi obraz povede, abych ho mohl s klidným srdcem odložit a říct, že to vlastně není špatný kus práce. Spíš je důležité nezblbnout. Může se samozřejmě klidně také stát, že se naprosto minete s dobou, můžete jako předloňský svrchník vyjít z módy. Umění je kruté a milosrdné. O tom svědčí třeba i příběhy lidí, kteří byli totálně outsideři a po čase jim bylo přidáno na váze. Jsou to ale věci, na které nemůžete myslet, protože to by se člověk buď zbláznil, nebo by začal víc spekulovat. Ani jedno, ani druhé vám nijak nepomůže.
Připravujete nějakou výstavu?
Počátkem příštího roku budu mít v Brně něco jako retrospektivu, a aby toho nebylo málo, tak rovněž v Brně, v Moravské galerii, připravuji výstavu společně s výborným čínským malířem, s nímž jsme si při pobytu v Pekingu docela padli do oka. Zjistili jsme, ač jsme si nerozuměli jediné slovo, že si rozumíme naprosto, a rozhodli jsme se společně vystavovat. Je dobrý figurální malíř. Máme něco společného a cosi vzdáleného, takže můžeme spolu bez problému vystavovat. Přece jen čínská realita je trochu jinde, než je evropská zkušenost. Musím ale říct, že současná čínská malba je velmi zajímavá. Čínští umělci malují evropskými prostředky čínská témata. Já jsem měl v Číně dvě výstavy a Peking mě hodně energeticky nabil. Byl jsem tam v době, kdy vrcholil společenský vzmach a vzlet. Umění vždy prospívá, doba, která je nějakým způsobem nabuzená a natěšená. Evropa a Čína jsou přibližně stejně staré kultury, máme podobnou paměť, i když povaha společnosti je jiná. A máme si hodně co nabídnout. V době, kdy jsme v Číně pobývali, dostali jsme se i na venkov, kde znovu získávají na vážnosti buddhistické kláštery. Jejich návštěva byla pro mě velmi silným zážitkem.
Jaké máte teď plány?
Mám, ale moc se o nich nechci bavit. Znáte oblíbené přísloví, že když člověk plánuje, pánbůh se směje…
Archiv, časopis Krásná 2012
