Celý život na dvou židlích (2. díl)

Kdo vás nejvíce ovlivnil?

Karel Gott, ale to je otázka spolupráce. Jinak si myslím, že rodiče. Nejen na chatě, ale i k nám domů chodily partičky lidí, zpívalo se a muzicírovalo. Já i brácha jsme chodili několik let na piáno. Tím, že nás rodiče k ničemu nenutili, nasákli jsme prostředím a najednou to tak bylo.

A s malováním zrovna tak. Můj dědeček byl architekt a stavitel, který celý život maloval a tvořil všelijaké návrhy. Jeho specialitou byly nástavby na domy, což je nyní běžnou záležitostí, ale za první republiky tomu tak nebylo. Právě on mě ovlivnil přes malování.

Ale přece jenom, když má člověk dva větší koníčky, je těžké se rozhodnout, kterým směrem se vydat. Nebo ne?

Myslím si, že moje činnosti se docela dobře doplňovaly. Dříve převažovalo zpívání, a jak utichalo, začala jsem se zase více věnovat malování. Teď už hraji jenom s Pepíkem Dvořákem v kuse Divotvorný hrnec neboli Čochtan vypravuje. Máme jedno dvě představení do měsíce, někdy tři, jindy žádné. To mě baví, jsou tam prima lidi. Říkám, že jsem introvert se silnými znaky extroverta, což je pravda. Mám ráda, když se nahoře zavřu a maluji. Jsem tady na chalupě ve Vrchlabí šťastná, ale když tu jsem už dlouho, jako teď v zimě, ráda bych zase do civilizace, pociťuji totiž absenci městského života. Část roku tak trávím v Praze, část ve Vrchlabí, kde má kořeny rodina mého manžela Jana. V létě pak býváme na chatě u Křivoklátu. A všude mám aťásky malé jako mé obrázky.

Váš muž je také muzikant. Spolupracovali jste spolu?

S Golemem nespolupracujeme, ale navzájem se obdivujeme…

Řada známých osobností spolupracuje i s charitativními organizacemi, navázala jste takovou spolupráci i vy?

Ano. Nadace Paraple se dala dohromady s jedním moravským vinařstvím a to poskytlo lahve vína, které se budou dražit ve prospěch nadace Paraple. Jde o soubor pěti šesti lahví a na jedné bude malba ode mě, další od Ivy Hüttnerové, další od Franty Čecha, od Kristiána Kodeta a dalších výtvarníků. Pro charitu dělám ráda, je to důležité. Musíte ale vědět, co to je za organizaci a koho konkrétně podporuje. Některé z nich totiž vydávají hodně prostředků na svoji organizaci a na vlastní pomoc potřebným už jich moc nezbývá.

Vystavovala jste už v řadě galerií v České republice. Máte nějaká místa, kde byste si přála představit své obrázky?

Ambice by byly a nebudu chodit daleko. Vystavovala bych v Německu, ve Švýcarsku, pak bych docela ráda vystavovala někde v Americe. Dvakrát jsem tam byla na měsíc s Veselkou a sjezdili jsme Ameriku od severu k jihu… Bylo to nádherné. Během roku mívám tak tři čtyři výstavy. Dělám malé obrázky, jsou poměrně dobře prodejné, ale před výstavou jich musím hodně domalovávat. Můj jediný a tajný sen je mít plný ateliér obrazů, abych si mohla říct: tyto vezmu a vystavím je. Abych měla z čeho vybírat.

Vloni se mi stala úžasná věc. Měla jsem mít za sebou tři výstavy. A zase na mě dopadal pocit, že musím malovat. Zrovna jsem na to nějak neměla chuť. Bylo to nějak po Vánocích a já jsem se vydala tady nedaleko od Vrchlabí na běžky. Byl nádherný den, na tmavomodré obloze zářilo slunce a zasněžené stromy se třpytily. Vzpomněla jsem si, že bych si měla sednout a malovat – mám přece před výstavou. Hodně mě ta myšlenka tížila. Jak jsem ale šla, něco mě osvítilo. Vlastně jsem si říkala, proč se nechám takhle tlačit. Pak jsem přišla domů, sedla jsem si k počítači a všem jsem napsala, že to nejde, abych dodělala obrázky na výstavu v daném čase. Přestože mě organizátoři přemlouvali, všechno jsem odrazila a chodila jsem si na lyže. Říkala jsem si, že mi není dvacet, abych se tak honila. Najednou jsem začala po nějaké době i dobře spát. Předtím mě totiž pořád strašila povinnost namalovat ještě několik obrázků. Nedělám je totiž příliš rychle. Technika, kterou je maluji, je totiž strašně pracná. Postupem času jsem ale zase vyměkla. Už jsem měla jednu výstavu, v létě chystám další, v říjnu budu vystavovat v galerii v Hradci Králové a v listopadu v Olomouci. Tak už zase před sebou tu káru tlačím.

Narodila jste se ve znamení Kozoroha. Myslíte, že vlastnosti, připisované tomuto znamení na vás sedí?

Něco jo. Jsem rohatec, bývám umíněná a konzervativní… Také si vůbec nedovedu představit, že bych vypustila dítě v 15 letech do světa, jako to dělají jiní. Ačkoliv je mému synovi už 35 let, potřebuji o něm stále vědět. Mám ráda o všem přehled. Jinak si myslím, že jsem hodná. Zní to sice zvláštně, jako že se vytahuji, ale nemám to ze sebe. To ze mě udělali rodiče. Těšila bych se, že když najdu mobil nebo peníze, půjdu je vrátit a ti lidé budou šťastní.

Nenarazila jste s touto povahou?

Ve větší míře zatím ne. Když vysíláte na lidi nějakou energii, tak málokdo na vás dokáže udělat podraz. Na druhou stranu jsem i přímá, řeknu, co se mi nelíbí, a myslím, že jsem docela upřímná.

Co vám dokáže udělat radost?

Mně dokáže udělat radost v podstatě všechno, hlavně příroda. Nejkrásnější dárek, který jsem dostala vloni k Vánocům, byla ptačí budka. Jsou to drobné radosti. Mám ráda les, louky. Sbírám také léčivě byliny a „přiléčuji“ svoje blízké. Když jsem tady například sama, vydám se na louku a koukám se do zeleně, což je příjemné na oči. Trochu také sportuji. V létě jezdím na kole, plavu, v zimě lyžuji. Mám ráda starožitnosti a radost mi dělá i rodina.

Máte ještě nějaký nesplněný sen?

Zatím nemám například vnoučata, jako je má už většina mých kamarádek. Ale neberu to tragicky, také je budu mít. Mně se splnilo v podstatě všechno, mám nádherný život.

Archiv, časopis Krásná 2010