Luchino Visconti a cesta ven do světa k sobě (1. díl)

Dnes chceme vyprávět o dalším báječném Italovi z té party talentů okolo časopisu Cinema. Ve čtyřicátých letech 20. století společně stáli u zrodu neorealismu. Jak velice se však umělecky a lidsky lišili! Fellini se sám sobě zpola hořce smál, když vyprávěl o svých láskách ve filmu Osm a půl, zatímco ho doma čekala nadaná a oddaná a milující Masina. Antonioni byl režisér natolik posedlý svým dílem, že je těžko prstem ukázat na jinou rozhodující lásku jeho života. O Viscontim lze prohlásit totéž v obráceném gardu: natolik poctivě usiloval proniknout do hlubin vlastního života, až vytvořil mimořádné dílo. A prožil mimořádné vztahy, samozřejmě!

Vyprávět o fenoménu jménem Luchino Visconti je obtížné, neboť se vymyká naší představivosti. Pochází z prostředí, které je většina z nás schopna vnímat jen kýčovitou optikou barevných časopisů. Jeho předek, proslulý condottierre téhož jména, vládl Milánu ve 14. století, jeho otec Giuseppe Visconti di Modrone nesl titul vévody milánského. Rodově zvyklý na bohatství a moc nedomníval se, že by měl podléhat jakýmkoli konvencím. Obklopoval se nejlepšími umělci své doby, byl – údajně – milencem italské královny a vyhlášený bisexuál. Což si mohl dovolit tím spíše, že byl nezřízeně bohatý, též – nikoli však výhradně – proto, že se oženil s dědičkou firmy, která ovládala italský trh s farmaky a kosmetikou. Matka Luchina Viscontiho neměla modrou krev, byla však krásná, byla hudebnice a láskyplná matka sedmi dětí. Luchino se narodil v roce 1906, jako čtvrtému synovi mu náležel pouze titul hraběte. Z hudby, historie a dějin umění se naučil velmi mnoho dříve, než si uvědomil, že se učí – jako se naučíme jíst příborem.

Vyrůstal a byl vychováván spolu s dětmi královskými. Jeho učitelem hudby byl Giacomo Puccini. Jeho otec byl jedním z velkých mecenášů La Scaly; doma měl soukromé divadlo, kde vystupovali herci zvučných jmen. Přál si, aby syn získal tradiční vzdělání šlechtice, Luchino tedy vedle klasických studií navštěvoval i elitní jezdeckou školu.

Začal u Renoira

Byl privilegovaný, inteligentní a měl vkus. Co teď s tím? Kdo může být partnerem mladíkovi, který hluboce a bolestně zápasí se svojí identitou? Snad jedině Bůh?

Strávil tedy nějaký čas v Monte Casinu, nejstarším klášteru západního mnišství. (Založil ho sv. Benedikt z Nursie v roce 529, zničila americká armáda v roce 1942… a hned po válce kajícně vystavěla znovu. Opět bíle korunuje horský masiv Apenin…)

Nicméně katolický bůh v benediktinském provedení uspokojivé východisko zřejmě nenabízel. Lidské, příliš lidské, soudil Luchino! Další léta se tedy věnoval výhradně koním.

Bylo mu bezmála třicet, když přijel do Paříže – a potkal Coco Chanel. Byla o dvacet tři let starší než on a tehdy už na vrcholu své slávy. Jejím milencem byl jenom možná, určitě však mezi nimi vzniklo intenzivní přátelství. Coco, nadaná a dravá osůbka z nejnižších vrstev, která se díky svým mimořádným vlastnostem etablovala ve vrstvách nejvyšších, zase jednou prokázala správnou intuici – seznámila mladého aristokrata s Jeanem Renoirem. Visconti asistoval velkému francouzskému režisérovi na dvou filmech – a pochopil, že konečně nalezl obor, kterému se napříště hodlá věnovat. Vypravil se tedy na zkušenou do Hollywoodu, americký styl filmové výroby snů ho však odpuzoval.

V Renoirově štábu pracoval až do roku 1939, kdy ho přiměla k odchodu z Francie válka. V Římě se rázem stal jedním z těch skvělých mladíků, které tu shromáždil Vittorio Mussolini, syn Duceho, ve snaze vybudovat nový italský film, propagující fašistický režim. Fellini, Rossellini, Antonioni, De Santis… a o deset let starší Visconti. Zde natočil v roce 1941 svůj první film Posedlost, volnou adaptaci Cainova románu Pošťák zvoní dvakrát. Když ji spatřil Mussolini, prý zařval a praštil dveřmi. To vskutku nebyl film o hrdinech nového věku! Je to příběh o neslavné vášni obyčejných lidí a manifest italské skutečnosti v žalostných exteriérech Pádské nížiny. Visconti tu po formální stránce nezapře svého učitele, vnitřně je však už naprosto svůj: hluboce citový člověk, který se vědomě rozešel se svým prostředím. Oč větší silou k němu byl poután, o to více usiluje o to, aby pochopil, podmanil si, zobrazil to pro sebe nové, exotické, ve kterém tuší pravost: člověka z lidu, nepřikrášleného, skutečného, plného bolesti a tužeb. Rodil se neorealismus.

Nikdy netajil svou homosexualitu

Visconti ze svého poctivě nalezeného postoje vyvodil i politické důsledky. Ani v nejmenším nehrál na obě strany. Aktivně se účastnil protifašistického odboje, byl zatčen a mučen. Načež vstoupil do komunistické strany. 

Svůj druhý film původně koncipoval jako trilogii o boji za lepší budoucnost nejchudších, na příběh sicilských rybářů měl navazovat příběh rolníků, pak dělníků v dole… Kolik salonního idealismu!

La terra trembla, Země se chvěje, je však velké dílo. Visconti tu pracuje s neherci, kamera se méně pohybuje, masové scény jsou snímány ve velkých statických celcích, kontaktní zvuk hraje úlohu dramatického podkresu, slova nejsou srozumitelná, jejich emotivní náboj je však přímo hmatatelný.

Film musel být ostatně titulkován i v originále, protože sicilskému dialektu, kterým se tu mluví, by ani italští diváci neporozuměli.

Působivost Viscontiho režie tu nespočívá v technické bravuře, ale v síle citového zaujetí, které je schopen přenést na herce. Je to „režie láskou“. Má tyhle lidi rád a něco po nich chce a oni mu to dávají! Film vznikal bez psaných dialogů, Visconti však svým protagonistům z řad místních rybářů dokázal vysvětlit situaci tak, že se do ní vžili, že si sami – a v jazyce, kterým on nemluvil – navrhli slova… Scény se zkoušely dlouho a natáčely pak rychle. Sicilská vesnice, tvrdá, uzavřená, děsivě chudá, „kus Afriky v Evropě“, přijala Viscontiho a jeho štáb mezi sebe. Jak veliký výkon taktu a inteligentního vcítění!

Jeho asistentem tu byl pozdější proslulý režisér Franco Zeffirelli, rozhodně kultivovaný chlapík. Oba muže v té době pojilo hluboké milostné pouto. Ale nejen to. I Zeffirelli prokázal odvahu v odboji, i on prošel fašistickým vězením. Oba měli lásku k divadlu. Oba se stali dvorními režiséry a blízkými přáteli Marie Callas, operní hvězdy hvězd. Určitě si spolu měli co povídat…

Visconti nikdy netajil svou homosexuální orientaci. Jeho filmy budou napříště vždy – sice skrytě, ale o to silněji – velmi osobní. V každém nalezneme postavu, se kterou se může vnitřně ztotožnit, svobodnou, odhodlanou všechno opustit… Ženy tu hrají roli strašnou a osudovou, mají moc temné bezmoci; respektuje jejich sílu a dává jim prostor. Kdo spatřil Annu Magnani v jeho režii – třeba ve filmu Bellisima, Nejkrásnější – hned tak na ni nezapomene. Byl to on, kdo objevil v Romy Schneider – dosud pokládané za bezvýznamnou hezkou nositelku historických kostýmů – výrazný dramatický talent. Jejím životním partnerem byl tehdy Alain Delon; jeho talent Visconti možná i přecenil, neboť zřejmě a čistě podlehl jeho mladistvému kouzlu. Rozhodně se stal mladé dvojici přítelem, rádcem a platnou profesionální oporou.

V roce 1960 Delonovi svěřil titulní roli v drsném a mučivě působivém filmu Rocco a jeho bratři. Film získal významná mezinárodní ocenění, Viscontiho éra fascinace „prostým lidem“ však byla u konce.

Archiv, časopis Krásná 2012