Veronika Žilková: Pochybovat je základ víry (2. díl)

Vše je tak, jak má být. Kdyby to mělo být jinak – bylo by to tak.
Vím jen, že jsem padesát let utíkala před určitými věcmi a stejně jsem jim neutekla. Na druhou stranu jsem si splnila, po čem jsem toužila, a bylo to úplně špatně. Nejdůležitější je „radostnost“.

Jenže i tak je život často dost smutný.
Důležité je si uvědomit, že o žádném náhradním životě nevíme. Nikoli že není, ale nemáme důkaz, že je. Teď jsme tady, tudíž bychom jej měli nemarnit marnostmi. Zbytečnou pýchou. Zbytečným nesebevědomím. Zbytečnými traumaty. Zbytečnou okázalou radostí… Atd.

Zkuste to shrnout.
Myslím si, že na recept pro ideální život by stačilo napsat jediné slovo: Střídmost.

To zní hezky, ale někteří si o vás i tak budou dál myslet, že jste arogantní, až příliš sebevědomá a nepokorná.
Možná je to tím, že jak mám velkou rodinu, nemám čas na taktnost. Tudíž jsem možná neomaleně přímá. Učím na konzervatoři a říkám svým žákům, že nemohou vyjít se všemi, že si musí začít budovat svůj názor. I já chtěla být v mládí oblíbená u všech. Ale až postupem času člověk zjistí, že jediný způsob, jak přežít, je být problematický. Nemůžete přece souhlasit se všemi. A pokud jde o pokoru, když je někdo pokorný, tak o tom nemluví. Když je a priori pokorný, bývám ostražitá a v duchu se ptám, co tím sleduje? Normální přírodní zákon nám káže uhájit si své místo, svůj palouček a nepouštět na něj nikoho, kdo by sežral lupení mým mláďatům. Říkám si: „Co tím sleduješ, že mě necháš spásat trávu pro tvé mladé?“

Takové přírodní zákony platily v pravěku. Možná jste zaspala dobu.
Víte, já už se měnit nebudu. Mně je padesát. Že tady se mnou sedíte, je důkaz toho, že ať si o mně třeba myslíte, že jsem arogantní k…a, furt vám ale stojím za to, abyste si se mnou povídal. Co si můžu přát víc?

Rozhodně se se mnou nemazlíte. Tomu říkám emancipovaný přístup.
Jenže já nejsem vůbec emancipovaná. Potřebuju mít doma v posteli chlapa, co mě drží za ruku. Všechno je jen zdání. Mám za sebou velký zástup „parchantíků“, o které je potřeba se postarat. Myslím, že i v pravěku žena, sběračka, když měla kolem sebe více hladových zobáčků, byla nucena těch plodů nasbírat více a to znamená, že musela ten čas někde ušetřit. Takže ho neztrácela kvákáním na rohu o mamutí hlavě.

Vaše početná rodina jistě nevznikla náhodou, ale plánovaným přístupem k věci.
Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, ale zřejmě jsem si připadla opuštěná, neboť jsem nejmladší z mnoha sourozenců. Ten nejbližší byl ke mně o devět let starší, což je už docela daleko. Stále jsem si někde hrála sama. Takže jsem možná podvědomě chtěla žít v tlupě, kterou si sama pořídím. Pětkrát jsem rodila a dvě děti mám v pěstounské péči, což je dohromady sedm. Zbylo mi jich ale jen šest. Tím bych už dopředu vyřešila otázku, že mi jedno zemřelo. Ale i nadále je Melichar mým dítětem. Letos poprvé jsem s ním slavila jediný svátek, který má - Svátek zesnulých. Jsem ráda, že se mi poprvé po čtyřech letech podařilo se s tím vyrovnat a jsem schopná černého „humoru“. Bylo mi dlouho smutno, ale teď mám prvního vnuka a uvědomuji si, že mi tím příroda chtěla říct: „Ty jsi ale blbá. Ty si o sobě myslíš, že bys to ještě zvládla?“ Je pravda, že na vnoučeti vidím, že bych další dítě už v padesáti nezvládla. Síly ubývají. Jsem ráda, že mi Kryšpína půjčí a zase si ho odvezou.

Vlastní dítě, nebo vlastní vnuk. Nevidím v tom žádný rozdíl.
Ale věřte, že je. A podstatný. Když k nám Agáta přijde, tak se jako první vítám se svou holčičkou a pak si teprve všimnu, že má v ruce nějakou živou panenku. Ten hluboký vztah mám především k vlastnímu dítěti. Kryšpín je roztomilý, mám ho hrozně ráda, ale moje dítě je prostě Agáta. Když někdy třeba řekne: „Jsme nemocní.“ Zeptám se: „Proboha, snad ne ty, Agy?“ Agátu znám 26 let. Kryšpína jen pár měsíců, ale zkušené babičky říkají, že se to časem přelije.

Rozhodně. S tolika ratolestmi nejde, abyste nebyla mateřský typ.
Víte, kdybych se znovu narodila, byla bych bezdětná. To prostě nejde, věnovat se profesi na sto procent a mít děti. Jsem fanatik a vím, že jsem dala profesi jen půl toho, co jsem chtěla a mohla, a mateřství jakbysmet. Myslím, že by se lidé měli rozhodnout. Buď si život naplní sami za sebe, nebo budou pokračovateli lidského rodu. Obojí je úplně stejně hodnotné. Já sama chtěla být v mládí jeptiškou. Byla jsem rozhodnuta pro single život. Že to nevyšlo, je dílem náhody. Naprosto podporuji bezdětné lidi, co se rozhodnou pro zasvěcení se čemukoli. Někdo dá společnosti další darmožrouty a někdo zase něco jiného. Když člověk neštěpí své síly do zajištění hladových krků, má šanci tu nechat výraznější stopu než rozsévač vlastního semene. Když se některé z mých dětí rozhodne pro nějakou jinou orientaci, alternativu nebo odlišnou cestu, budu šťastná. Protože to bude znamenat, že sebralo odvahu být samo sebou.

Možná už jim na to ale moc času nezbude. Podle výkladu mayského kalendáře má svět napřesrok zatáhnout do vozovny.
Pokud bude příští prosinec konec světa, tak mě čeká úžasný rok, protože ho budu žít na tři sta osmdesát procent, utratím všechny peníze, co mám… Víte, jaká by to byla jízda, jak bychom si to všichni užili?

Myslím, že by zavládla anarchie.
A já, že by lidé konečně sebrali odvahu žít, tak jak chtějí. Vždyť já sama se o to snažím celý svůj život.

Archiv, časopis Krásná 2011