Tonya Graves - nejšťastnější žena na světě (2. díl)

Jak často jezdíte za svou rodinou do USA?

Jednou za pár let. Teď právě tam letím na čtyři dny i s dětmi kvůli svatbě. Není to sice moc praktické na tak krátkou dobu, ale „zabiju“ tím aspoň dvě mouchy jednou ranou. V každé situaci je potřeba najít pozitivum.

A vaši příbuzní vás v Praze navštěvují?

Bojí se létat a snad dokonce nemají ani cestovní pasy. Navíc fakt netuším, co bych tu s nimi dělala. Miluji svou rodinu. Myslím si, že ji miluju tak moc právě proto, že bydlíme na jiných kontinentech. Neznamená to ale, že bych nechtěla být obklopena nejbližšími. Toužím po tom, a proto jsem si vytvořila svou zdejší rodinu z přátel, které jsem si sama vybrala.

Evropané si o Američanech myslí, že jsou hloupí. Žijete už řádku let v Evropě. Změnil se váš pohled na Američany?

Myslím si, že hloupí lidé žijí na obou stranách Atlantiku. A to, že na Manhattanu žije více lidí než v celé České republice, znamená, že tam bude i více hlupáků, ale rozhodně to neznamená, že celé Státy jsou plné hloupých a líných obyvatel.

Nepomýšlela jste někdy na návrat?

Kdykoli někam jedu, má první myšlenka směřuje k dotazu: Kdy se vrátím domů? Ta samá myšlenka se objeví v mé hlavě, když vystoupím ve Státech na letišti. A doma jsem, jak už jsem říkala, v Praze.

Vědí vaši američtí příbuzní o vaší úspěšné hudební kariéře v Česku?

Vědí, co dělám, čím se živím, a myslí si, že jsem ještě úspěšnější, než jsem. Že jsem zdejší Madonna, ale to rozhodně nejsem. Pro mě je to práce, kterou miluji a kterou dělám, doufám, dobře.

Bylo vaším dětským snem stát se zpěvačkou?

Vždycky jsem chtěla být herečkou, ale moji rodiče byli toho přesvědčení, že musím mít nějaký záložní plán a něčím se vyučit. Když mi bylo 12 let, mysleli si, že mi dávají skvělou radu, když mi řekli: Máš dvě nevýhody. Jsi žena a jsi černoška. To znamená, že tvůj život bude extrémně těžký.

Co byste jim dnes odpověděla?

Jsem žena, jsem černoška a stejně jsem nejšťastnější ženou na světě. Myslím, že mě mé zdánlivé „nevýhody“ naopak inspirovaly k tomu, abych na sobě pracovala více než kdokoli jiný. Nikdy mě nenapadlo, že bych nemohla chtít věci, které chtějí ostatní, jen proto, že mám jinou barvu kůže. Pokud něco chci, musím na tom pracovat, jako každý jiný. Přesně tím mě měli rodiče vyzbrojit do života namísto toho, co mi řekli.

Z jak velké rodiny pocházíte?

Jsem nejstarší z pěti sourozenců a jsem z nich zjevně nejúspěšnější a nejšťastnější. Sestra je daňařkou, brácha záchranářem, další ségra ošetřovatelkou a nejmladší bráška je zatím mladý a neklidný, ale má talent na vaření.

Jsou vaši sourozenci „přízemní“ jako vy?

Jsem nejmenší z celé rodiny, měřím 152cm.

Myslíte, že by byl váš život podobný tomu současnému, kdybyste ze Států neodešla?

Rozhodně ne. Studia herectví jsem nakonec nedokončila a profesně se věnovala dětem, které utekly z domova. Když jsem přijela do Prahy, musela jsem kvůli jazykové bariéře změnit profesi. Pracovala jsem v knihkupectví, také jako servírka a teprve později zase s dětmi jako vychovatelka.

Jaký je rozdíl mezi tím, zpívat jako sólistka, nebo být součástí hudební skupiny?

Víte, pokud hraje špatně kapela, nikdo se většinou nezajímá, jestli hrál špatně kytarista nebo bubeník, všichni nakonec řeknou, že ta zpěvačka byla strašná. Na sólové dráze mám větší svobodu, protože všechno je tak, jak chci já. Snažím se být zodpovědná. Pravdou zůstává, že spousta lidí čekala, že budu dělat čistě jazzovou desku, protože mě většinou znají z doby, kdy jsem hrála se Štěpánem Zpěváčkem, což je projekt, který miluji – jazz, swing, blues. Měla jsem pokaždé štěstí, že od chvíle, co jsem přijela do Česka, jsem měla možnost spolupracovat se zdejšími nejlepšími muzikanty, a doufám, že to tak zůstane i nadále.

Když tedy ne jazz, k jakému žánru byste své nové album přiřadila?

Nestydím se říci, že jde o pop. Tom Jones i Frank Sinatra ve své době taky dělali pop. A tehdy se pop nebral jako sprosté slovo. Nyní se všichni ušklíbají, když slovo pop vyslovím, všechno asi musí být underground a alternative. Nevidím na popu nic špatného. Má popová deska se jmenuje I’m The Only Me, což znamená, že já jsem já a jiná nikdy nebudu. Nebudu se měnit a nikdo nebude měnit mě. Kromě jednoho coveru od mého oblíbence Justina Timberlakea napsal všechnu hudbu Hynek Toman a texty jsem ji opatřila já sama a v jednom případě s Kryštofem Michalem, který stejně jako Hynek je členem kapely Support Lesbiens.

K písni 39reason jste natočila klip, v němž skáčte na trampolíně. To musí být náročné.

Jednoduché to samozřejmě nebylo. Skákala jsem na ní nejméně pět hodin a líbilo se mi to tak moc, že jsem hned druhý den takovou trampolínu koupila dětem a dala jsem ji na zahrádku.

Plánujete nějaké další videoklipy k novému albu?

Při natáčení prvního videoklipu mě spousta lidí poprosila o spolupráci. Každý má nápad na jiný klip a já ještě přesně nevím, který bych vybrala, ale samozřejmě další klipy budou. Doufám, že už bez trampolíny.

Snažíte se zlepšovat svou češtinu, nebo stagnujete, protože víte, že vám vaši Pražané rozumějí?

Nikdy jsem češtinu nestudovala. Učím se jen podle toho, jak slyším, a snažím se své chyby korigovat a opravovat. Nechci, aby se mým dětem jednou posmívali spolužáci, že jejich máma neumí česky. Nicméně, jednoho dne budu mluvit tak krásně česky, že mě pochválí i Dan Landa.

Archiv, časopis Krásná 2012