Jana Hlaváčová a Luděk Munzar (1. díl)

Neříkejte, že své narozeniny přejdete mlčením

Jana: Nijak zvlášť je neprožíváme. Někteří při takové příležitosti dělají rádi velkou slávu a zvou desítky lidí. My jsme pravý opak. Nechceme nikoho obtěžovat tím, že je nám tolik, kolik nám je.

Luděk: Taková čísla se snad nemají vůbec připomínat.

V seriálu Místo v životě, který právě běží v televizi, vám předepsal scénář seznámení. Jde to vůbec, tvářit se, že se teprve seznamujete, po všech těch letech?

Jana: Je to jen role. V tu chvíli je pro mě Luděk hereckým nástrojem. Ačkoli určitou roli hraje, že se dobře známe. Takže pokud bych ho v té roli chtěla pozlobit nebo rozveselit, nemusím dlouho pátrat. Vím, kudy na to. Jen jednou se mi připletlo soukromí do profese. Bylo to při natáčení filmu Vůně vanilky, kdy se naše Bára (pozn. red.: Munzarová – herečka a dcera Jany a Luďka) seznámila se svým mužem, hercem Jirkou Dvořákem. Když jsem jí měla lípnout facku, měla jsem velký problém. V životě jsem ji totiž neuhodila.

Luděk: My jsme toho spolu s Janou zase až tak moc nenahráli. Tedy především na divadle. Byla doba, kdy nás společně obsadili, ale záhy přišlo nařízení, že bychom si vydělali moc peněz, a byli jsme „rozsazeni“. Nepočítal jsem to, ale možná jsem s některými kolegyněmi hrál víckrát než se svou vlastní ženou.

Kdy a kde se poprvé potkaly pohledy vašich očí?

Luděk: Když jsem byl v Národním a Jana tam statovala coby posluchačka AMU. Utkvěla mi v mysli. Že s ní budu takhle dlouho, to mě ani ve snu nenapadlo.

Všimla jste si, že se Luďkovi líbíte?

Jana: Měla jsem tehdy jiné starosti. Oba jsme prožívali těžkou dobu. Zemřel mi manžel a já zůstala s malou dcerkou sama. Nepomýšlela jsem na to, že bych ještě někdy nějakého partnera chtěla. Až na základě skutků a činů jsem se začala znovu zamilovávat. Poznala jsem v Luďkovi člověka, o kterého se mohu kdykoli opřít, člověka, který je pro mě největší jistotou v životě. Luďek tehdy řekl: Jestli to dokážeme, aby z nás byli přátelé, tak to je terno. Strašně jsem se rozhorlila. Říkala jsem si: Jací přátelé? A co láska a ty další věci? Ale dnes už vím, jak velkou pravdu měl.

Luděk: Má bývalá žena se znovu vdala a emigrovala i s naší holčičkou. Neviděl jsem ji kolik let. Nesměl jsem za hranice. Když jsem se za ní konečně dostal, bylo jí už jedenáct let. Je to smutná kapitola. Jana byla bez manžela a měla holčičku, která byla o rok mladší a s mou dcerkou se kamarádily.

Jana: Terezka (1963, pozn. red.) svého tatínka prakticky nepoznala. Umřel na sklerózu multiplex v jejích dvou letech. Když se rány zahojily, počali jsme Barunku (1971, pozn. red.).

Bára si vybrala stejnou profesi jako vy dva, tedy herectví. Měla to se známým příjmením snazší?

Jana: Těch plusů bylo daleko méně než minusů. Jakákoli protekce u tohoto povolání je stejně na houby. Buď umí, nebo neumí. Jak jste uvítali její rozhodnutí jít ve vašich šlépějích?

Luděk: Vlastně nás tak trochu podvedla. Byla pohybově nadaná, vyhrála několik sportovních klání. Navrhl jsem jí, zda by to nechtěla zkusit na Institutu tělesné výchovy, že by si přitom udělala angličtinu a psychologii, stala se trenérkou a dostala se do ciziny. Zalíbilo se jí to, a tak jsem to pustil z hlavy.

Jana: Povídám jí, že ji nevidím skákat, běhat a trénovat a jestli si myslí, že přijde a udělá to napoprvé? Odpověděla: Klídek, maminko, klídek. Pak nám z ničeho nic oznámila, že ji přijali na divadelní fakultu.

Luděk: Podala si dvě přihlášky a přijímačky na divadelní fakultu byly dříve než na Institut tělesné výchovy. Jana: A oni ji bohužel vzali.

Luděk: Jana tehdy na DAMU učila, a tak na čtyři roky odešla ze školy, aby si někdo nemyslel, že ji protežujeme.

Jana: Uklidila jsem se jí z cesty.

Luděk: Když byla Bára malá, opovržlivě tvrdila: Tohle povolání bych v životě nedělala, pořád nejste doma, nemáte na nic čas. Teď, když má fofr a prosí mě, zda bych vyzvedl Aničku, že nestíhá, říkám jí: Nestěžuj si, věděla jsi, co to obnáší.

Jana: My jsme na tom byli hůř. Neměli jsme žádnou babičku na hlídání, ačkoli k Báře jsme si později našli báječnou chůvu. Říkali jsme jí teto. Měla úžasný smysl pro humor, ale přitom byla přísná. Dělala i věci, s kterými hluboce nesouhlasila. Když jsme například chtěli, aby ráno sprchovala děti studenou vodou, dlouze se na mě podívala a řekla: To je hezká blbost. Ale poctivě sprchovala.

Luděk: Míval jsem výčitky, že se holkám nemůžeme kvůli profesi věnovat tak, jak bychom chtěli. Terezka je citovka, vždycky se rozpláče a řekne: Tatínku, ty ani nevíš, co jsme od vás všechno dostaly, jak jste se nám věnovali. Oponoval jsem jí, kolik Vánoc musely být doma samy.

Jana: Je jedna příhoda, která to ilustruje. Rozdávali jsme si dárky. Terezce bylo jednadvacet.

Luděk: Počkej, prozradíš pointu! Byl Štědrý večer, dárky byly rozdány a Terezka začala pofňukávat. Popíchl jsem ji: Nedělej, že jsi tak dojatá. Zas tak velké dary to nejsou. A ona odpověděla: Já nepláču kvůli dárkům, ale kvůli tomu, že zítra a pozítří s námi budete poprvé doma.

Jana: Kolikrát jsem si říkala, jestli to divadlo a všechno kolem vůbec stojí za to. Když ale obě holky svorně řekly, že jim nic nechybělo, spadl mi kámen ze srdce. Faktem je, že jsme bývali kolegům pro posměch, protože jsme s nimi nevysedávali po představení nad sklenkou a pádili okamžitě domů.

V jednom domě u vás žijí tři generace pohromadě. Jaké je to soužití?

Jana: O žádných minusech nevím, zato o jednom nesporném plusu, že máme vnučku na dosah a nemusíme čekat, až nám ji Bára s Jirkou půjčí. Nechodíme k nim, nevnucujeme se, ale když už je ta touha tak veliká a dědeček to špatně zvládá, když ji den nevidí, tak tam pod nějakou záminkou zajde. Třeba jestli nemá Jirka noviny.

Luděk: Stal se ze mě dědeček na plný úvazek. Anička mi hodně pomohla. Od batolete jsem ji koupal a byl s ní každý den. Měl jsem těžkou chorobu a chemoterapii zvládal právě jen díky ní. Každé ráno jsem vzal kočárek a dělal malý okruh, odpoledne pak velký. Najednou jsem zjistil, že jsem za den ušel pět a půl kilome. Stal jsem se tím pověstný. Když jednou jela s Aničkou Bára na zdravotní prohlídku, zastavovaly ji zdejší obyvatelky a ptaly se: Co se stalo? On vám ji dědeček půjčil?

Archiv, časopis Krásná, 2008