O obrazy začíná být zájem (1. díl)
„Každý galerista podřizuje dramaturgii galerie svému vkusu a v mém případě je to stejné. Činnost soukromého galeristy je totiž strašně náročná v prvé řadě po finanční stránce, protože nikdy nevíte, jestli to bude mít úspěch nebo nebude, jestli se díla prodají. Tomu musíte věřit,“ říká galeristka Iva Nesvadbová, která provozuje galerii Gambit v Mikulandské ulici v Praze a připravuje výstavy i v galerii na Malém náměstí.
Z jejího podnětu se rovněž zrodil veletrh Art Prague. V příštím roce se již uskuteční jeho desátý ročník.
Mohla byste zavzpomínat, jak jste začínali?
Galerii jsme poprvé otevřeli v Praze v Nerudově ulici v roce 1992. Měli jsme ji tam pár let a potom jsme přesídlili do Mikulandské ulice. Náš program byl od začátku zaměřen na dva okruhy výtvarných seskupení, první byla umělecká skupina Šmidrové, kam se řadí Karel Nepraš, Jaroslav Vožniak a Bedřich Dlouhý, a seskupení 12:15 Pozdě, ale přece. Tam jsme prezentovali například Michaela Rittsteina, Václava Bláhu, Jiřího Sopka, Jiřího Beránka a další. Po přemístění galerie do Mikulandské jsme přibrali ještě mladé autory. Zpočátku jsme se hodně specializovali na sochu, protože jsme měli vhodné prostory. Dnes se to všechno vyprofilovalo na plastiku nebo obraz, zaměřujeme se přitom na větší věci. Vůbec však neděláme grafiku.
Rozhodli jste se tak kvůli prostoru?
Ne, je to můj záměr. Mám ráda obrazy. Možná tím, že galerie existuje už tak dlouho, chybělo nám tady fórum pro galeristy a výtvarníky, jak je v některých jiných zemích. Proto jsme se asi před jedenácti lety rozhodli založit veletrh Art Prague. Teď už chystáme desátý ročník, který se uskuteční příští rok na jaře. Podle mě taková akce je důležitá jak na podporu soukromých galeristů, tak pro umělce. Přijdou tam tisícovky lidí, které do vaší galerie nezavítají. Ukázalo se, že přibývají noví zájemci, kteří si přijdou koupit obraz nebo i plastiku. Vidíme, že je tady nová generace lidí, kteří jsou již zorientovaní v oblasti výtvarného umění.
Během minulých ročníků jsme mohli také sledovat, jaké přibyly nové galerie. Art Prague je od začátku mezinárodní akcí, máme participanty z Německa, Asie, Irska, Itálie, Japonska, Švýcarska. Snažíme se ji udržet stále na takové úrovni, i když je občas problém s místem.
Kam chcete směřovat do budoucna?
Následně po Art Prague jsme se rozhodli založit ještě jeden veletrh a před třemi lety jsme založili Prague Photo. Viděli jsme totiž, že nejen v Praze, ale i v celé České republice je strašně málo galerií, které se zaměřují na fotografii. Proto jsme začali spolupracovat na dramaturgii galerie Zlatá lilie, kde se chceme soustředit na současnou fotografii a prezentovat výběr českých a slovenských fotografů všech tří generací, starší, střední i mladé umělce – absolventy odborných škol nebo studenty. Zvát budeme i fotografy ze zahraničí.
Oslovujete umělce sami, nebo se stává, že umělci oslovují vás?
To je oboustranné. Každý chce svoje dílo nějak prezentovat. Pak se musíte řídit tím, jak si jako galerista vymezíte cestu, co se ještě vejde do vašeho kontextu. S fotografií teď začínáme, takže máme umělce, které sami prezentujeme. Spolupracujeme rovněž s určitým okruhem autorů. V našich poměrech není totiž možné, aby galerie mohla exkluzivně zastupovat jednoho umělce. Nemůže mu totiž dost dobře zaručit určitý příjem. Já osobně tady téměř exkluzivně spolupracuji s paní Pacovskou. Ta vlastně v Čechách skoro nevystavuje, kromě Hollaru. O ostatní autory se dělíme – čtyři až pět galeristů pořádá výstavy stejnému autorovi.
Přece jenom v Praze jsou ale galerie téměř „na každém rohu“?
Ona to jsou spíš prodejní místa. Galerie nemůže mít pouze rozvěšené obrazy po zdech, ale musí mít i nějaký program. My máme stanoveno, že organizujeme osm až deset vernisáží ročně. Galerie prostě musí žít. Obchodů s obrazy, jak já říkám, je hodně, ale galerií, které mají nějaký výstavní plán, tak těch nejsou stovky, ale pouze desítky.
Zajímají se lidé o dění v galeriích?
Jde vždy o určitý okruh lidí. Vernisáž přitom není směrodatná, protože přijdou i přátelé daného umělce. Potom si myslím, že se najde celkem slušné procento zájemců, které sem chodí mimo vernisáže. Ale pořád nám připadá, že lidé jsou nedostatečně informovaní. Noviny se o umění zmiňují jen málo, a když už, tak pozornost je zaměřena na velké galerie, muzea. Těm malým je však věnována pozornost minimální. Přitom právě ty umějí rychle reagovat na absolventy, kterým zorganizují třeba do roka výstavu a prakticky je uvedou na trh. Myslím, že to je velice důležité. Obecně: obeznámenost širokého publika s výtvarným uměním je velmi malá.
Archiv, časopis Krásná 2010
