Ondřej Neff - O Vladimíru Neffovi

Jak už jsem naznačil, dělal všechno tak, jak se učil jezdit autem. Všechno včetně literatury. K románové fabuli přistupoval jako k detektivní záhadě. Vždycky začal studiem odborné literatury, vždycky, ať psal cokoli. Neznal jiné výchozí místo k rozvíjení příběhu, než je ústřední dvorana univerzitní knihovny, kde jsou umístěny katalogy. Pak následovalo úporné promýšlení. Počínal si, jako kdyby v nějakém imaginárním prostoru ten příběh existoval, byl tam zakletý a on coby autor má za povinnost najít k němu cestu, vysvobodit ho ze zakletí a předvést ho čtenářům. Vždycky trval na tom, že řešení příběhu musí být jednoduché, a tudíž elegantní. Jenže hledání elegantního řešení ho stálo nesmírné úsilí. V jednom z Večerů táta vyprávěl o vzniku pentalogie.

Dobře si vzpomínám, jak ji v šestapadesátém roce začal psát. Román Sňatky z rozumu začínal v roce 1891, v době Jubilejní výstavy v Praze. Na scéně už byl Martin Nedobyl, starý, umírající muž obklopený rodinou, která se těšila, až hlava rodiny zemře a nechá po sobě dědictví. To ale nebyl nějaký náčrtek, synopse poznamenaná pár slovy na rubu jídelního lístku. To byly skutečné úvodní kapitoly románu o rozsahu snad sto dvaceti stran! Táta psal a psal, jenže mu to připadalo klopotné, bez vtipu a bez jiskry, jako později ta jízda oktávií padesátikilometrovou rychlostí. Po několika měsících práce hodil rukopis do kamen a začal znovu, vrátil se o půl lidského věku zpátky, vytvořil postavu Valentiny (předlohou mu byla samozřejmě máma) a jako protiklad jí uvedl Lízu, zkrátka začal psát Sňatky z rozumu, tak jak je znají čtenáři i televizní diváci.

Cesta k elegantnímu řešení příběhu byla tedy strastiplná a na konci ho čekalo vlastně jen jedno zadostiučinění. Ne, nebyl to zájem čtenářů, který je nezbadatelný a vždycky o něm lze pochybovat. Táta byl nejšťastnější, když život potvrdil jeho vykonstruovaný příběh. Rád vyprávěl o tom, jak po dlouhém hledání nalezl hrad Srpno anebo jak příbuzná doktora Janského potvrdila, že příběh filmu Tajemství krve je v podstatě pravdivý, a divila se, jak se filmaři mohli o té staré historii dovědět. Táta byl také pyšný na Třináctou komnatu, ale nejenom proto, že to byl a zřejmě vždycky bude jeho nejpopulárnější román. 

Umístil jeho dějiště na pražskou Kampu, do domu, jenž tam stál a dosud stojí a ve kterém později bydleli Jen Werich v patře a Vladimír Holan v přízemí. Za války byl ten dům zcela nepřístupný, protože v něm bylo vyslanectví nějakého asijského státu. Táta o něm nevěděl nic víc, než co se mohl dozvědět každý, kdo se procházel po náměstí. Obhlídku objektu ovšem zahájil v univerzitní knihovně studiem příruček pro architekty, to se rozumí samo sebou. Knihu napsal a v roce 1944 vydal. O rok později se z amerického exilu vrátil Jan Werich, na Kampu se nastěhoval, román si přečetl a zjistil, že popis vnitřní dispozice vysněného domu zcela odpovídá skutečnosti včetně toho, že uvnitř je přesně třináct místností!

Sňatky z rozumu psal, když jsme byli na návštěvě u příbuzných v Olomouci. Zajímal se tam především o knihovnu. „Co je tohleto?“ ukázal na nevelkou knížku s neoznačeným fialovým hřbetem. „To nic není, Vladimíre. To je jen taková hloupost.“

„Jaká hloupost?“ „Budeš si o nás myslet, že jsme měšťáci. Podívej, tady máme pořádné knížky, tuhle je Proust, tady Thomas Mann, toho máš přece rád...“

Táta se zmocnil podezřelé knihy a už ji nikdy nedal z ruky. Byly to paměti komorníka císaře Františka Josefa, to staré vydání bez později dodaných ironizujících komentářů. Našel v nich pokladnici postřehů a podrobností ze soukromého života mocnářova, jaké si nikdo nedovede vymyslet. Jiná taková nedocenitelná kniha, zakoupená v antikvariátu za deset korun, byl Ebhardtův Der gute Ton in allen Lebenslagen, sedmistránková rukověť společenského chování z roku 1881. Anebo katalog obchodního domu U Města Paříže. A hlavně Ottův slovník naučný, ten starý, osmadvacetisvazkový, který je spolehlivý a podá i informaci, jakou nenajdete v Mayerovi a Brockhausovi či Laroussovi nebo Encyklopedii Britannice.

V pátrání po elegantním řešení fabule mu pomáhala máma. Byla to neobyčejná žena a měla na něho nesmírný vliv.

V devatenácti letech se provdala za ruského běžence Marka Bičurina, jenž působil v Praze jako divadelní agent a zařizoval vystoupení i takovým hvězdám jako Šaljapin anebo Maurice Chevalier. Uvedl svou mladou, krásnou ženu do okruhu svých přátel, kteří ji naučili mluvit rusky a hrát karty – až do smrti maminka milovala karetní hru, a protože zůstala s touto vášní v rodině osamocena, hrávala alespoň pasiáns. Ruští emigranti udržovali ve dvacátých letech úzké styky s vlastí a jejich prostřednictvím se máma seznámila s takovými osobnostmi, jako byli Vladimír Majakovský a Viktor Šklovský – a samozřejmě i nezapomenutelný basbarytonista Šaljapin.

Její manželství s Markem Bičurinem bylo značně volné. Ještě po letech mi s pýchou vyprávěla, jak to bylo, když ji Bičurin požádal, aby se za něj provdala: „Vezmu si vás, Marku,“ pravila, „ale upozorňuji vás, že vám budu nevěrná.“ „S tím počítám, mademoiselle,“ opáčil Bičurin a políbil jí ruku. Maminka se mi pochlubila: „A co jsem slíbila, to jsem také splnila!“

Manželství bylo tedy víceméně formální a umožňovalo jí vést samostatný život podle vlastního gusta. Úzce se spřátelila se skupinou umělců, kteří v roce 1920 vytvořili seskupení zvané Devětsil. Člen Devětsilu režisér Jindřich Honzl ji angažoval v roce 1925 do právě založeného avantgardního Osvobozeného divadla, kde od roku 1927 začali vystupovat dva neznámí studenti Jiří Voskovec a Jan Werich. Máma hrála v jejich první hře West Pocket Revue jako jediná profesionální herečka. Účinkovala pak ještě v celé řadě dalších her V + W. Zažila v Osvobozeném divadle éru střetů s fašisty a reakcionáři, éru velkých politických her jako Kat a blázen, Balada z hadrů, Osel a stín.

Tehdy poznala i tátu, který už měl za sebou celou řadu víceméně úspěšných románů a pracoval coby redaktor v tiskovém koncernu Melantrich. Na podzim osmatřicátého roku fašisté znemožnili další činnost Osvobozeného divadla, Voskovec s Werichem odešli do emigrace a soubor se rozpadl. Maminka však nepřešla do jiného divadelního souboru, jak to udělaly její kolegyně. Nuže, místo k divadlu odešla k filmu, ne však jako herečka, nýbrž skriptka, což je ta důležitá paní, která musí vědět, že v té a té scéně má pan Štěpánek na hlavě klobouk, vcházeje do domu, takže ho musí mít na hlavě i v dalším záběru, točeném v předsíni. Skriptovala po celou dobu války – a to už žila po tátově boku v žižkovském bytě, brzy po válce jsem se narodil já a přestěhovali jsme se do Slap.

Táta večer co večer mámě předčítal, co za den napsal, a byl neobyčejně citlivý na každou její reakci. Nesmírný dojem na něho učinilo jejich první střetnutí, první závažný konflikt, k němuž došlo ještě za války. Předčítal jí první náčrty Třinácté komnaty. Mámě se nelíbily, táta zuřil, začali se hádat, ale máma se dokázala ovládnout a docela klidně mu začala vyprávět o svých zážitcích z doby, kdy byla ještě provdána za Marka Bičurina.

„Poznala jsem mnoho hudebníků z celého světa. Znala jsem Kubelíka, ale i řadové členy velkých orchestrů. Ti všichni, velcí i průměrní, velice tvrdě pracovali. Cvičili čtyři hodiny denně, před velkým koncertem i mnohem déle. Tehdy jsem poznala, že umění je práce. Jenže na tobě, Vladimíre, nevidím, že bys tvrdě pracoval.“

Táta mi o té příhodě mnohokrát vyprávěl. Uvědomil si tehdy, že píše povrchně, že žije z podstaty své osobnosti, svého nadání a zkušeností, nic do díla nepřidává. Tehdy počal tvrdě pracovat na sebevzdělávání. Začal studovat historii, ale i vysokou matematiku a ovšem filozofii, kterou znal z gruntu, a výsledkem jeho studia je Filosofický slovník pro samouky. To byl ovšem podnět zásadní – jenž by však vyzněl do prázdna, kdyby na něj táta nebyl připraven.

Táta miloval slovníky a telefonní seznamy, protože jsou řazeny abecedně, z téhož důvodu kartotéky. Měl jich několik. Jedna obsahovala tezaurus anglických slovíček. Jakmile táta narazil v anglickém textu na slovíčko, které neznal nebo na jehož český význam si nedokázal v tu chvíli vzpomenout, odložil knihu, slovíčko našel v kartotéce (bylo tam, pokud se s ním už někdy setkal) a u slovíčka si přečetl nikoli český překlad, jak byste se snad mohli domnívat, nýbrž číslo sešitu a číslo stránky v tom sešitu, kde měl slovíčko i s překladem napsané. Do sešitu si psal slovíčka jen na stránky vpravo, pěkně řídce, nanejvýš pět na jednu stranu, aby si do mezer mohl zapisovat odvozeniny a příbuzná slova. Vlevo pak zaznamenával věty, v nichž se výraz vyskytoval. Pokud slovíčko v kartotéce nebylo, zapsal je do sešitu na volnou stránku vpravo, vlevo si poznamenal větu, kde ho nalezl, na kartotéční lístek napsal slovo, číslo sešitu, číslo stránky, sešit uložil do knihovny, kartotéční lístek vsunul na správné místo do lístkovnice, zavřel šuplík, zavřel dvířka stolu a pokračoval ve čtení.

Udržoval tento systém čtyřicet let, nicméně ještě více překvapující je fakt, že skutečně dovedl anglicky mluvit.

Kromě kartotéky jazykové táta vedl kartotéku časovou a tematickou. Začal ji budovat už při psaní Srpnovských pánů, ta se však ztratila. Zachovala se kartotéka novější, která obsahuje záznamy událostí od roku 1712 do roku 1946. I čteme zde, že 7. 11. 1863 se v Praze poprvé tančí beseda; na následujícím lístku: 15. 11. 1883 zemřel dánský král Fridrich; a dále: 15. 12. téhož roku Rieger a Palacký založili list Národ atd. atd. Tato kartotéka nebyla ani tak zdrojem faktů jako spíš kouzelný nástroj k vyvolávání nečekaných souvislostí. O vzniku tance zvaného beseda najdeme poučení v knize o dějinách tance, zatímco spis o historii Dánska jistě zaznamenal smrt krále Fridricha. Neexistuje však žádná kniha, která uvádí jedním dechem premiéru besedy a Fridrichovu smrt. Historikovi samozřejmě taková souvislost neslouží k ničemu, prozaika však může (a samozřejmě nemusí) inspirovat k zajímavému postřehu, k popsání nečekané podrobnosti. Netřeba snad ani dodávat, že u každého záznamu byl uveden pramen, z něhož byl fakt převzat. To platí jak o kartotéce chronologické, tak i tematické.

V kartotékách měl táta pedantský pořádek, zato v knihovně vládl chaos.

Tátův psací stůl stával uprostřed pracovny nebo alespoň poblíž středu, vždycky však byl kolem dokola obklopen knihovnami, sahajícími až ke stropu. Seděl tedy na dosah přepestrého stádce knižních hřbetů a velmi často vztahoval ruku, aby některý ze svazků ulovil, otevřel, nahlédl do něho a – nevrátil na místo. Na konci pracovního dne leželo na desce stolu pět až deset takových úlovků. Jenže to už máma cinkala skleničkami a táta se vymanil z povinnosti uklízecí súrou: Však já to zejtra uklidím. Nazítří nastrkal knížky halabala do polic a to se opakovalo den co den po dlouhé týdny, měsíce a roky.

Psal výhradně rukou, tvrdými tužkami H-B a ještě raději exportními Toison d`Or. Krabička toazonek byla tím nejlepším dárkem k Vánocům. Pro tátu se totiž mimořádně obtížně vymýšlely vánoční dárky, protože nic nechtěl. Máma mu zpravidla kupovala mohérovou šálu anebo – takřka podle dikobrazího návodu – pantofle. Já se snažil obstarat nějakou zajímavou knihu, než jsem zjistil, že stojí jen o takové, které si vybere a koupí sám. Zato tužky Toison d`Or měly u něho úspěch vždycky.

Archiv, Krásná paní