Klára Červenková: profesorka z podhradí (2. díl)
Tomáš G. Masaryk nejednou s Klárou Červenkovou debatoval o politice, školství a ženských spolcích. Kdo by se divil, že ve své osamělosti, bez generačních druhů, občas k paní profesorce zaskočí, v tichu pod střechou si oddychne od hlučného Hradu a popovídá si třeba o Aristotelovi nebo Goethovi nebo o Klářině mamince, kterou pamatoval?
Na Kampě pod střechou
Kdysi k němu vzhlížela plná obdivu a úcty. Každý kout v tomto bytě mluvil o minulosti. Stále se do kuchyňky jako klícky vcházelo rovnou z chodby, v pokojíčku stály police knih až ke stropu, na stěnách visely podobizny Komenského, Havlíčka, Nerudy.
Klára Červenková znala T. G. Masaryka od mládí a jeho duševní převaha a společenské postavení ji nepřivedly do rozpaků. Měla o čem mluvit také s Oldrou Sedlmayerovou. Vzala ji na vědomí v předválečné realistické straně, teď se angažovaly v Ženské národní radě, Klára jako místopředsedkyně, Oldra jako revizorka účtů, navíc coby spojka mezi Prahou a Brnem. V roce 1925 se obě dostavily na Hrad k audienci Ženské národní rady. Každá z šesti přítomných dam řekla prezidentovi, co měla na srdci. Červenková hovořila o nutnosti demokratizovat staré rakušácké školství, Sedlmayerová si postěžovala na liknavost vlády při nutné změně rodinného práva. Na Kampě mohl tedy prezident ve společnosti Kláry, její sestry Márinky a Oldry kdykoliv posedět, nikoliv okatě, ale ani ne tajně. Profesorka nemusela jasnozřivě pochopit, že její hosté se scházejí také jen ve dvou v hotelu Esplanade.
Archiv Minervy se neztratil
Klára Červenková se hned po 15. březnu 1939 zapojila do ilegální práce. Nenápadně se pohybovala, kdo by si jí všiml? Okupanti však sociální demokratku, členku Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku a přítelkyni rodiny Masaryků od začátku sledovali. Téměř sedmdesátiletá paní profesorka sháněla potraviny pro rodiny, které ztratily živitele, obstarávala zprávy pro zahraniční odboj a nosila je k vysílačce umístěné v přízemním domu, v němž nahoře bydlela. Síť se stahovala, až na ni 28. října 1941 zabušilo gestapo. Nedělala si starost o sebe, ale o nepohyblivou sestru Márinku. Přítelkyně nemohly jinak než ji odvézt do nemocnice.
Další starostí byl archiv Minervy. Přechovávala ho doma, ale na sepsání historie prvního dívčího gymnázia jí pořád nevycházel čas. Zase se osvědčily spolkové přítelkyně. Vypáčily již zapečetěné dveře, posbíraly, co se dalo, a balíky odnesly do archivu na pražskou radnici. Archivář už mezi regály netrpělivě přešlapoval, musely to stihnout dřív, než se německý ředitel vrátí z pochůzky. „Byly to horké chvíle,“ vzpomínaly po válce. Děkovaly osudu, že archiv zastrčený v přední části radnice, při požáru v květnu 1945 neshořel. S dobrým pocitem pak vzácný náklad přenesly do nových prostor v Clam-Gallasově paláci.
Malá univerzita
Balíky ve zdraví přežily, Klára Červenková na tom byla hůř. Pro ravensbrücké vězeňkyně hodně znamenala. Vyprávěla jim příběhy z dějin, povídala jim o literatuře, filozofii, politice, o životě prezidenta Osvoboditele. Taková malá univerzita. Všem vlévala naději, že „vláda věcí tvých k tobě se navrátí“. Ke své učitelce se ochotně připojila její někdejší žákyně Milena Jesenská.
Postupně však ztrácela sílu. Poloslepou, později úplně nevidomou, ji české vězeňkyně vodily po lágru, a když už nemohla chodit, nosily ji na zádech. Kolikrát ji strčily do slamníku, aby ji uchránily před plynem. Osvoboditele koncentračního tábora Ravensbrück už Klárinka, jak jí tam všechny říkaly, nevnímala, ležela v bezvědomí. Zmizela v šachtě, nemá hrob.
„Na cestě z Pohořelce na Petřín na zbytku hradebních zdí je pamětní deska věnovaná skupině československých vlastenců – mezi nimi je i Klára Červenková,“ napsala ve vzpomínkách Alice Masaryková. Až těmi místu půjdu, po desce se poohlédnu a položím tam kytku.
Jednou z mých nejlepších kamarádek byla Klára Červenková. Scházely jsme se spolu ráno na Karlově mostě.
Alice Masaryková
Archiv, časopis Krásná 2008
