Klára Červenková: profesorka z podhradí (1. díl)

Nic z toho asi nemůžeme Kláře Červenkové, narozené ve znamení Lva, hodit na bedra. Možná vůbec netušila, že mezi jejími dvěma dlouholetými přáteli přeskočila pověstná jiskra. Alice Masaryková při psaní pamětí v dalekém Pittsburghu myslela na Kláru Červenkovou jako na milou kamarádku z mládí. Kdyby ji podezírala, že za jejími zády podporovala vztah, kterému ona, Alice, nepřála, rozpomínala by se na ni tak něžně?

Šest let spolu seděly v jedné třídě na Minervě. Alice často chodila ke Kláře domů, do podkroví třípatrového domu na Velkopřevorském náměstí. „Vešlo se do malé, cihlami dlážděné kuchyňky a pak do prostorného, bezvadně čistého, chudě zařízeného pokoje, jehož vnější stěna byla šikmo a tvořila ostrý úhel s podlahou. Do pokoje se lilo světlo vikýřovým oknem, které bylo součástí mansardové střechy. Kdo se díval tímto oknem – musel ovšem stát na trnoži – byl odměněn pohledem na krásu vpravdě malostranského zákoutí,“ vzpomínala Alice Masaryková. Ve vídeňském vězení se jí vybavovala rodinná pohoda u drobného krejčího, který v proužku denního světla opravoval svršky.

Jedna z prvních gymnazijních profesorek

Po měšťance se Klára učila prodavačkou u prýmkařské firmy Pressburger. Rodiče se doslechli o Minervě, sáhli na rodinné úspory a Kláru v jejích devatenácti letech přihlásili znovu do školy. Se stipendiem, které dcera od Spolku pro ženské studium Minerva dostávala, těch šest gymnazijních let, a navíc filozofickou fakultu nějak přežili. Bývalá prodavačka se vrátila na Minervu jako středoškolská profesorka dějepisu a zeměpisu, jedna z prvních v českých zemích. Doktorát složila až v roce 1913, ve své čtyřicítce, obhajobou disertační práce se sáhodlouhým názvem: Oasy v Libyjské poušti jako sídla obyvatelstva se zvláštním zřetelem k poměrům hospodářským. Našla si aktuální téma, v letech 1911 až 1912 o Libyi válčila Itálie s Tureckem. Itálie vyhrála. Na Tripolis tenkrát vůbec poprvé padaly bomby z letadel.

Klára poznala Masarykovu rodinu v roce 1898. Alice ji přivedla domů, pak se u Masaryků stýkaly běžně, nejméně do konce první světové války. Poté Alici pohltily sociální a zdravotní úkoly, Kláru zajímala reorganizace školství a Ženská národní rada.

Její první láska

V roce 1900 se Klára účastnila založení Masarykovy realistické strany. V rodině univerzitního profesora s ní dávno jednali jako s dospělou. Zasedli s ní k bílé kávě, povídali o všem možném, i o politice.

Klářin zájem se však točil hlavně kolem Minervy, Ženského klubu českého a Výboru pro volební právo žen. „Byly to doby úporné práce, ale nebyly bez radosti, mnohdy i veselého humoru, jímž se zejména vyznamenávala učitelka Tůmová, jež stíhala nemilosrdnými šlehy sarkasmu pány poslance tancující mezi vejci…“ říkala o těch dobách Klára.

K ženským spolkům dodávala: „Vždyť to byla naše první láska.“ Zůstaly jí věrné. Nad takovým „milencem“ by asi F. L. Čelakovský nekřepčil radostí. Díval se na ženy svrchu a jeho vnučka Marie Tůmová, náležející k předním postavám tohoto společenství, si v roce 1908 dovolila kandidovat na zemskou poslankyni. No tohle!

Historka z Veleslavína

Za první světové války prožívala s paní Masarykovou těžké chvíle. Její starší dcera trpěla ve vězení, ráda si popovídala aspoň s její kamarádkou. Zrovna byla u ní na návštěvě, když vešel Jan. Po dlouhé době přijel z fronty na dovolenou. Klára pozorovala její rozpolcenost. Syn na jedné, manžel a mladší dcera na druhé straně bojiště.

Později Alice vycítila, že s matkou začíná být zle. Nepřijímala potravu, duchem zalétala jinam, nezbývalo než ji odvézt k odborníkům do sanatoria ve Veleslavíně. Z jedné návštěvy léčebny zaznamenala Klára Červenková památnou historku. Při procházce parkem se neznámá návštěvnice přitočila k paní Masarykové, rozpovídala se o „tatíčkovi Masarykovi“ a horlila, že až se vrátí, ponesou ho lidé na ramenou ke svatováclavské korunovaci. Paní Masaryková odvětila: „Můj muž nemůže být králem, bude-li nový stát náš, může to býti jen republika.“

Archiv, časopis Krásná 2008