Vzpomínka na českou legendu

(převzato z Krásné paní z roku 2007)

Osmdesátileté ženy ve vaší formě se nemohu nezeptat na recept, jak se udržet v tak skvělé kondici.

Pracovat, pracovat, pracovat. To je můj recept. Já když nemám práci, tak si ji vymyslím.

Vidím ale, že kouříte.

Naučila jsem se kouřit, když nás osvobodila anglická armáda z Bergen Belsenu. Měli jsme skvrnitý tyfus
a museli v táboře ještě tři měsíce zůstat v karanténě. Pomáhala jsem pak v nemocnici, kde všichni doktoři,
jak bylo tehdy jejich zvykem, kouřili. A nabízeli mi. Od nich jsem se to naučila a už si neodvykla. Až po revoluci jsme s manželem přestali kouřit a skutečně to patnáct let vydrželi. Ale teď když mi odešel, řekla jsem si,
že už na té zdravotní kondici ani tolik nezáleží.

Dá se zformulovat, co je vůbec koncentrák za životní zkušenost? Jak člověka zformuje?

Vždy odpovídám, že nevím, jak vlastně koncentrák člověka ovlivní, protože netuším, jak bych byla vypadala, kdybych tuhle zkušenost neměla. Ale určitě to každého poznamená. Já byla v koncentračním táboře tři a půl roku a zrovna ve formativních letech, od čtrnácti do osmnácti. Naštěstí jsem poznala ještě dětství,
to jsem měla krásné, ale válka mě připravila o období, kterému říkají Angličané adolescence.
Tuhle ztrátu jsem si zřejmě tím životem nesla.

Myslíte, že jste z koncentráčnické zkušenosti někdy vytěžila něco pozitivního?

Upřímně řečeno, moc nevěřím, že se z negativního dá vytěžit pozitivní. To, co má člověk tendenci posléze připisovat vytěžení z negativní zkušenosti, by v jeho životě bylo zřejmě stejně, možná i ve větší míře, i kdyby tím negativním neprošel. Někdo třeba říká, že díky zkušenosti koncentráku si dnes umí více vážit věcí.
Ale já myslím, že bych si vážila věcí, i kdybych nezažila Bergen Belsen.

Blíží se svět, ve kterém už nebude žít nikdo, kdo by nacistický koncentrák zažil.
Jak myslíte, že budoucí generace s tou zkušeností naloží? Budou jí vůbec věřit?

Co jsem sama, dala jsem si za úkol, že o tom budu mluvit. Přednášela jsem už na celé řadě škol.
Myslím, že je třeba vydávat svědectví, dokud jsme živi. Protože máte pravdu - častou reakcí je: “copak je vůbec něco takového možné?” Až odejdeme, možná budou naše svědectví natolik neuvěřitelná, že jim lidé raději neuvěří. Všichni víme, že hrozné věci se dějí na světě každý den. Ale tak předem naplánovaná genocida a do takového detailu provedená, to se lidem zdá celkem pochopitelně neuvěřitelné.

Vím, že někteří lidé o zkušenosti koncentráku raději nikdy nemluvili,
nebo to dokázali až po mnoha letech. Vy jste neměla ten blok?

Bloku mě zbavil můj manžel, který dobře věděl, že když o tom nebudu mluvit, začne to ve mne hnisat.
Přiměl mě pozvolna, abych vzpomínala a vyprávěla. Zhruba sedm let po válce.

Musela jste jistě přemýšlet nad tím, kde se vlastně zrodilo to zlo?

To je jedna z otázek, kterou si nedovedu zodpovědět. Jak vzdělaný, uměnímilovný, pohledný a úspěšný člověk, jakým byl dr. Mengele, mohl chladnokrevně páchat své zločiny? Nevím, nechápu to.
Tuhle individuální rovinu zla jsem dosud neprohlédla. Ale pokud jde o rovinu kolektivní, dnes si myslím,
že každý národ je za určitých okolností schopen takové zlé věci. Možná, že u Němců to bylo horší v tom,
že jsou důslední a pedantičtí. U nás by duch dobrého vojáka Švejka přeci jen řadě důsledností asi zabránil.
Ba dokonce jsme to asi i zažili.

Váš hudební život naplnil především Bach. To ale byl také Němec. Neměla jste s tím nikdy problém?

Vůbec ne. Naopak. Když jsem se později rozhodovala, zda přijmout pozvání na koncerty do Německa,
říkala jsem si: kdybych byla bavič, tak tam asi nejedu. Ale připomínat Německu, hlavně těsně po válce,
že německý národ měl právě Bacha, Goetha, Schillera, že právě z takových tradic byl měli Němci znovu čerpat, to se mi zdálo důležité. Musím říci, že mám dnes v Německu mnoho dobrých přátel.
A vedla jsem tam dlouhé debaty na podobná témata, o nichž nyní hovoříme. 

Dobrá, Bach neměl s nacismem nic společného.
Ale co třeba takový antisemita Wagner, toho posloucháte v klidu?

Wagnerova tvorba je samozřejmě poznamenána jeho názory, je hodně ideologická. Osobně ho nemusím.
Ale spíše proto, že je příliš zdlouhavý a patetický. Nad charakterové “vady” bych se u umělce uměla povznést. Dokonce nerada čtu biografie tvůrců, abych si nekazila svůj dojem z jejich děl. Každý tvůrce vysloví ve svém díle to, jak by chtěl vypadat. Že jeho život vypadá vždy trošku jinak? Jsme jen lidé, vystavení různým životním situacím, které neřešíme vždy podle svých představ o sobě samých. Ale pro mě je umělec takový
jako jeho tvorba. Jen si s ním třeba život zahrál tak, že životopis s tím příliš neladí. Mě však zajímá jen dílo.

U nás se ale často plní noviny různými odhaleními “morálních selhání” umělců v minulosti.

To jsou ale trochu jiné případy. Víte, já třeba o hudbu bojovala tak těžce, někdy až na pokraji zoufalství,
že si dovedu představit, že bych byla ochotná k různým kompromisům s dobou, abych svou hudbu neohrozila. Jako výkonný umělec v oblasti vážné hudby jsem měla výhodu, že jsem to ani moc dělat nemusela, člověk se nemusel morálně podbízet. Snad jen dvakrát v životě jsem hrála něco proti svému přesvědčení a vkusu, a to vůbec nešlo o nic politického, spíše o ústupek přátelům, kterým jsem zahrála jejich skladbu, i když jsem za ní plně nestála. Umění je někdy posedlost, neváhám říci šílenství.
Dokonce jsem se rozhodla nemít děti, protože bych jim musela obětovat hrozně moc.
Pustit se do hudební kariéry je sázka do loterie. Je celá řada vynikajících houslistů či violistů, kteří by klidně mohli být sólisty, ale raději si sednou do orchestru, protože onu posedlost nemají. Já ji měla.

Ale ta odměna od společnosti přeci není u interpretů vážné hudby veliká.
Za strašnou dřinu ani moc velká sláva, ani moc velké peníze.

To je právě ta posedlost. Mám třeba v ohromném nepořádku všechna vyznamenání a kritiky.
To jsou sekundérní věcí, kvůli nim to člověk opravdu nedělá. Odměna je v hledání absolutna.
A v hudbě samotné.

Jak vlastně hudba vstoupila do vašeho života?

Byla v něm opravdu od prvopočátku. Její vstup provázely až komické okolnosti.
Měla jsem chůvu a ta mi hodně zpívala. Když mi byl asi rok, roznemohla se a maminka hledala jinou.
Jenže když nějaká kandidátka na chůvu zpívala falešně, já křičela a protestovala.
Maminka sice dala do inzerátu, že hledá chůvu, která umí zpívat, každá si však myslela,
že pro tak malé dítě stačí zpívat jako každý jiný. Jenže mě to nestačilo.

A jak jste objevila cembalo?

Od malička jsem měla ráda veškerou hudbu, včetně dobových šlágrů, ale brzy jsem začala tíhnout
hlavně ke klasice. Když jsem se začala učit na klavír, mé paní profesorce bylo nápadné, že mimořádně dobře rozumím Bachovi, což u dětí nebývá obvyklé. Když se to stupňovalo, řekla mi, že Bach pro klavír nepsal a bylo by pro mne nejlepší zkusit buď varhany nebo cembalo, což jsou dva nástroje, pro něž Bach zkomponoval většinu skladeb. Byla jsem dítě dost nemocné, takže proti varhanám byli páni doktoři. Jednak kvůli tomu,
že jsou ve studených kostelech, jednak se jim zdálo, že pro slaboučké dítě jako já by to byla moc velká námaha. A tak mě paní profesorka zapsala na přijímací zkoušku do Paříže k paní Wandě Landowské,
což byla průkopnice cembala ve 20. století. K přijímací zkoušce však už nedošlo, protože přišli nacisti.
Po válce jsem začala studovat znovu klavír na AMU, ale když jsem viděla ve druhém roce studia, že je možno se zapsat na hodiny cembala, splnila jsem si dávný sen. A byla to láska na první poslech.
Bach na cembale zněl úplně jinak než na klavíru.

Není to břímě upsat se nástroji, který mnoho lidí nezná?

Zaplaťpánbůh u nás většina lidí už ví, co to vlastně cembalo je. Ale břímě to samozřejmě bylo.
Nebo průkopnická práce, řekněme. Právě to mě bavilo.

Herec musí mít nějaké charizma, jímž dokáže uhranout lidi, technika nestačí.
Ale platí to i ve vážné hudbě? Počítám, že tam je technika možná rozhodující, ne?

I u hudebníka je charizma podstatné. Méně při nahrávání než na koncertě, ale i ve studiu musí to charizma být. Jsou jistě typy interpretů, u nichž virtuozita převládne nad obsahem. Myslím, že je poznám.
Ale poznávám je jako úplný laik. Pokud mě něco doslova zbaví dechu, přestanu myslet na to, jak hraje a jsem stržena tím, co hraje, tak vím, že tam je “něco navíc”. A věřím, že bez toho nemůže proběhnout
ani komunikace s obyčejným publikem. Navzdory očekávání, i s publikem vážné hudby má interpret bezprostřední kontakt. Okamžitě pozná, kdy musí o publikum bojovat, či kdy jde naopak od začátku s ním. Naprosto cítíte, že sál má určitou atmosféru. Většinou se to pozná během první skladby.
A je to zvláštní fenomén, který si vlastně nedovedu vysvětlit.

Jak vnímáte vývoj hudebních směrů mimo vážnou hudbu?

Když člověk hraje šachy, těžko se mu vrací k Dámě nebo k Člověče, nezlob se.
Upřímně řečeno, moc populární hudbu neposlouchám.
Některá současná muzika se mi zdá vysloveně agresivní, a to nemám ráda.

Někteří si ale myslí, že nejlepší reklamou pro vážnou hudbu je právě trochu ji naklonovat s popem, třeba zahrát koncert s rockovou skupinou.

Nevím, jestli lidé, kteří přijdou na houslistu hrajícího s rockovou kapelou, na něj pak přijdou také až bude mít recitál vážné hudby. Mám o tom své pochybnosti.

A co moderní vážná hudba?

Ta mě vždy nesmírně zajímala. Nepatřím k umělcům - a mezi cembalisty jich je jistě dost - pro něž končí hudba na sklonku 18. století. Jsem člověk dvacátého věku, i baroko se snažím interpretovat z jeho pohledu. 20. století, se vším co přineslo, je pro mě stejně důležité v umění jako v běžném životě. Nemám v hudbě ráda experiment pro experiment, který přestává být komunikovatelný, ale přitom vím, že u řady lidí je odpor
k moderní tvorbě předsudek. Moje maminka milovala hudbu, ale tak zhruba do Debussyho.
Až jsem ji jednou přiměla jít na Stravinského Svěcení jara. A byla nadšená. Přitom by se bála sama na to jít. To, co je dnes vnímáno jako velmi odvážné novátorství, bude jednou také klasikou. Za mého mládí byl třeba Martinů moderním autorem, dnes na venkově v Kruzích přátel hudby stojí po boku Smetany.
I Mahler byl přeci dlouho nehraný autor. Pak najednou přišel Antonioni se Smrtí v Benátkách
a lidi objevili „klasika“ Mahlera.

Když jsme u předsudků, o Bachovi se říká, že je „duchovní“. Je?

Neřekla bych, že je to hudba duchovní, protože to znamená spíše církevní. Myslím, že Bach je hudba „duševna“. Ptala jsem se mnoha mladých lidí, proč chodí zrovna na Bacha a oni většinou říkají, že je přitahuje řád té hudby. Bach opravdu skládal „hudbu řádu“, byť to byl zajisté velký mystik, pro kterého tento svět
a „onen svět“ byli jedno a totéž, což na druhou stranu neznamenalo, že by si vezdejšího světa neužíval,
jak známo. Měl rád vínečko, měl dvacet dětí, rád si dopřával dobré jídlo.

Přesto někdo říká, že je Bach moc temný.

Vůbec není temný. Bach dokáže být nesmírně radostný. Ale ovšem i bolestný. A právě v tom mě asi zaujal. Jeho hudba obsahuje celou škálu lidských pocitů, od těch nejtemnějších po ty nejsvětelnější.
A všechno je to přijímáno jako součást řádu.

Většina lidí prý přišla k vážné hudbě přes Mozarta, dětské duši je asi nejbližší.
U vás to byl hned Bach, to je zajímavé.

Mozart sám je totiž dítě. Až na poslední skladby, kde se začal stávat dospělým člověkem. Milovala jsem i jeho, každá hudba mě jako dítě vzrušovala. Ale u Bacha jsem měla takový zvláštní pocit, že “tam jsem doma”.
Pocit až jakéhosi deja vu. Když jsem se pak vrátila z koncentráku, měla jsem velké psychické problémy
a právě Bach mi s nimi pomohl. Svou vírou, že všechno má smysl, i bolest, i radost.
Držela jsem se téhle bachovské víry zakódované v jeho hudbě jako tonoucí stébla.

Jste věřící či skeptik?

V podstatě skeptik. Nebo možná agnostik. Prostě „nevím“. Když interpretuji Bacha, jsem věřící.
Bez Bacha hledám, tápu, i v těch osmdesáti si neustále kladu otázky. Co je osud a co náhoda?
Přežila jsem jenom díky stovce náhod. Byl to osud?

Zkoumala jste někdy, že jste Kozoroh?

Myslím, že jsem typický Kozoroh. Ctižádostivá, pracovitá a také tvrdohlavá. Jsem také asi uzavřenější,
jak Kozorozi bývají. V tom mi hodně pomohl manžel. Otevřel mně.

V jakém byl on znamení?

Ryba. A ani nevím, jestli se Ryba hodí ke Kozorohovi. Naše porozumění bylo tak absolutní,
že nám v něm astrologie nemohla zabránit. Náš vztah opravdu fungoval celých 54 let.

 Jak je to možné?

Nevím. Byli jsme oba muzikanti, jeden druhého jsme si profesně vážili, to nám asi hodně pomáhalo.
Vždy říkám, že jsem se zamilovala dříve do manželovy hudby než do něj, protože z hudby poznáte o člověku nejvíc. Důležitá byla také naše stoprocentní vzájemná důvěra, neboť výkonný umělec je často na cestách. Manžela se kdysi ptali na radu, jak vytvořit ideální partnerský svazek, a on řekl, že musíte mít štěstí.
Já si myslím, že je to možná ještě jednodušší, že nejdůležitější je,
aby byli lidé jeden do druhého prostě zamilovaní.

To mi neříkejte, že zamilovanost může vydržet padesát let.

Může. A snad to není taková výjimka, jak se v dnešní době zdá. Čím dál více si všímám na ulici starých párů, které se vedou za ruku a stále potřebují vzájemný dotyk, stále je pro ně cenný.
Slyšíme kolem sebe spíše o tom, co se nepovede. Pro média je to přitažlivější.
Jak ve všech ostatních oblastech života, tak i v partnerských vztazích.
Přesto mě život neodnaučil věřit v ideální lásku.