Olga Sommerová: Nemám sny. Mně se nic nezdá (1. díl)

Zrežírovala úspěšný film O čem sní ženy a následně vydala tři knihy, které se za krátkou dobu staly bestsellery. Bývá také pravidelně členkou v porotách na mezinárodních filmových festivalech. Řeč je pochopitelně o Olze Sommerové, která našemu časopisu poskytla rozhovor.

Paní Olgo, na čem v současné době pracujete?

Pracuju na dvou filmech současně, přeskakuju od jednoho k druhému. Je to, jako kdybych běhala od manžela k milenci, a to neprospívá pleti. Já tedy běhám mezi dvěma ženami, jednou je Věra Čáslavská, druhou Ester Janečková. Věra přinesla této zemi vavříny svou slavnou gymnastickou kariérou, ale i příklad, že totalitní komunistické moci se lze postavit, byť za vysokou cenu. Po roce 1968 byla mnoho let bez práce, pronásledovaná StB a vymazána ze společenského života. To byl účet normalizační moci za skvělou reprezentaci Československa, za sedm zlatých olympijských medailí. Žena, která vážila 50 kilo a měřila 160 centimetrů, neodvolala svůj podpis pod Vaculíkovým manifestem 2000 slov a vzepřela se kolosu, kterým byla sovětská okupační moc. A s Ester jsem pátrala po jejích předcích až do 18. století. Ale mezitím jsem se s ní při tom hledání dostala do Terezína a Osvětimi.

Natočila jste přes sto dokumentárních filmů, na jaký jste nejvíce pyšná?

Víte co? Pýcha předchází pád. Mě na mých filmech nejvíc vzrušuje průběh tvorby, od nápadu až po střižnu. Film, který opravdu zasáhl společnost, byl O čem sní ženy. Z filmařského hlediska jsou mými favority jiné moje filmy, ale snící ženy vyvolaly na přelomu tisíciletí v české společnosti ohlas, který jsem nečekala. České ženy si uvědomily, že tisíciletý patriarchát, ale i ten komunistický, srazil jejich sebevědomí na kolena, a to tak působivě, že ztratily svou identitu. Neznaly svou cenu, která je nevyčíslitelná, neměly práva, která byla pro muže samozřejmostí. Musím se přiznat, že jsem mezi ně patřila i já. A protože to bylo i moje téma, začala jsem křičet, jezdila do malých měst na besedy se ženami lačnými slyšet, že v tom nejsou samy, že se musí vzepřít, že nejsou chudinkami, ale úžasnými osobnostmi. Proto jsem potom pokračovala v knižních rozhovorech se ženami, jejichž společným jmenovatelem byla touha osvobodit se z otroctví, které jim bylo společností přisouzeno a o které se taky pilně přičinily. Většině mých žen se to podařilo.

Vy dáváte své filmy divákům, co dávají ony vám?

Největším darem jsou pro mě setkání se skvělými lidmi a situace, které se přihodí nebo které vyvolám. Měla jsem kliku, řízením osudu se stalo, že jsem jako slepec došla k profesi, která je nejlepší na světě. To je filmová dokumentaristika. Je to život skromný, ale tak vzrušující, že mi ho hvězdy šoubyznysu můžou závidět.

Jste ve své profesi velice úspěšná, přesto – máte nějaké pracovní nesplněné sny?

Já nemám sny. Mně se nic nezdá. Nic neplánuju, jdu životem a nápady přilétají v takové míře, jak jsem na ně natěšená. Taky mívám touhu poprat se s nějakým tématem, ale buď na něj nemám čas a kapacitu, nebo mi ho někdo ukradne. Tedy nějaký kolega či kolegyně přijdou dřív, protože mají zrovna čas a kapacitu. Mrzí mě, že jsem se hned po revoluci nepustila do mapování osudů politických vězňů padesátých let nebo obětí holocaustu, a vůbec odbojářů. Začala jsem točit filmy na toto téma se zpožděním deseti let, a mnoho těch skvělých lidí už odešlo na věčnost. Mám totiž takového koníčka, a to jsou obě totality 20. století. Teď si vzpomínám - když jsem ještě měla sny, byly o Hitlerovi a Stalinovi.

Jaký film, dokument, vás v poslední době zaujal?

Za velký film považuju Katku své kolegyně a přítelkyně Heleny Třeštíkové. Nejenom proto, že osud narkomanky Katky nás fascinuje tím, že sledujeme krok za krokem destrukci osobnosti, kdysi krásné nadějné dívky, ale i tím, kolik úsilí a nápadů musela Helena a celý její štáb investovat do takhle náročného filmu. Časosběrné dokumenty jsou silné tím, že příběh vytváří život sám. A život, jak známo, má ze všech scenáristů největší fantazii.

Co vás v poslední době nejvíce naštvalo a naopak potěšilo?

Dlouhodobě trpím nemravností českých politiků životadárně napojených na miliardářské kmotry. Pobuřuje mě, že vládnoucí „elita“ neplní zadání od svých voličů – pečovat o blaho občanů a spravovat moudře tuto zemi. Mastí si kapsy z veřejných peněz, které pak někde chybějí, takže je třeba sedřít kůži občanům, kteří ty peníze neprohospodařili. Je mi líto postižených lidí, kterým jsou kráceny invalidní důchody, takže žijí na hranici bídy, je mi líto zchudlých matek samoživitelek, které plní vůbec nejdůležitější úkol, kterým je výchova dětí. Vadí mi, že se beztrestně lže a krade. Novináři dnes a denně přinášejí zprávy o korupci, ale policie a státní zastupitelství tyto kauzy stále metou pod koberec. Všimněte si, že ještě žádného korupčníka nezavřeli do kriminálu. A občanská společnost, která se na všech místech země angažuje, jak může, jen občas vítězí. Naopak mě těší, že navzdory demoralizaci české společnosti žijou miliony občanů poctivý život, angažují se v charitativní pomoci, starají se o kulturu, přírodu, o svou obec, o demokracii. Skutečný život se totiž neodehrává na stránkách novin, ale v rodinách, náboženských společenstvích, spolcích, v tvůrčí práci, mezi přáteli. Zkrátka, těší mě, když láska a pravda vítězí nad lží a nenávistí.

Archiv, časopis Krásná 2011, Fotografie: Unsplash