Pozdrav z Prahy - Můžu? Fakt ne!

Když jsem začal poprvé cestovat po Evropě, dávno předtím, než jsem se usadil v Praze, věřil jsem pevně v to, že k tomu, abych Evropu opravdu dobře poznal, bych se měl cítit jako Evropan. A abych se jako Evropan cítil, měl bych tak také vypadat – lidé musí věřit, že jsem jedním z nich. Že jsem členem klubu.

V Paříži jsem zíral do francouzských novin, aniž bych viděl jediné napsané slovo, vizualizoval jsem si sám sebe v brzké budoucnosti. V té, ve které mluvím plynně francouzsky a chápu rozdíl mezi cappuccinem a latté. V Římě jsem se potutelně usmíval, pokud někdo u vedlejšího stolu vyprávěl vtip, aniž bych mu rozuměl, neboť nemluvím italsky. V Barceloně jsem se sebevědomě posadil na rezervovaná místa v první třídě vlaku. Špatného vlaku. Nazlobená průvodčí se nakonec nechala obměkčit mou lámanou španělštinou s jihoamerickým přízvukem. Byl jsem přesvědčen, že s trochou praxe se mohu vyhnout jakémukoli konfliktu a obejít jakoukoli lingvistickou překážku pouze pokrčením ramen a nezúčastněným výrazem ve tváři, jako kdybych říkal: Co po mně chcete? Já jsem Evropan. Určitě jsem mohl zvládnout každý jazyk, pokud se po mně zrovna nebude chtít, abych mluvil. Byl jsem si jistý, že pokud by si někdo dal tu práci a sledoval mou evropskou cestu ze začouzeného Madridu do srdečného Amsterdamu a odtamtud do Prahy, a sledoval-li by pozorně můj styk s místním obyvatelstvem, jistojistě by si řekl, že mluvím málo, rozumím hodně a jsem na svůj věk neobyčejně vyzrálý.

V Praze žiji dva roky. Za tu dobu ze mne byla většina předsudků a mylných představ vymlácena, a to sérií velkých nedorozumění. Ať už to byla snaha o objednání piva v zavřené hospodě pořádající soukromou akci, nebo pouhé objednání guláše s knedlíkem – ne všechno se dalo zvládnout pouhým pokrčením ramen a nezúčastněným výrazem ve tváři. Občas je třeba pár slov. Objevil jsem užitečné slovo „můžu“. Od souhlasného „můžu“ přes tázající „můžu?“ k nezavazujícímu a nonšalantnímu „můžu“ – s tímhle si vystačím v tisíci situacích. Dnes už sice umím říct daleko víc věcí, ale Češi s cizinci nebo cizími lidmi slovy moc neplýtvají. Moje souhlasné přikyvování nebo naopak krčení rameny tak i nadále stačí každý den, a pokud by měl někdo z místních chuť vyloženě konverzovat, stačí, když přihodím slovo „jasně!“ nebo naopak „fakt ne“. Jako kdyby i čeština sama o sobě byla stvořena pro nekomunikaci s cizím okolím. Doma v Kalifornii mohu od každé servírky očekávat minimálně alespoň pár štěbetavých vět o počasí nebo o tom, co se ten den děje. Takže když k vám poprvé přijde otrávená servírka a prohodí pouze: „Něco k pití?“, rozdíl v přístupu vám přijde tak velký, jako je vzdálenost z pekla do nebe.

Ale i přes relativně omezenou družnost a komunikaci s okolím, jsou v Praze i ty nejmenší jazykové pokroky vítány s nadšením. „Ty jsi tu teprve dva roky?“ Tu otázku mi pokládá hodně lidí ve chvíli, kdy se mi podaří správně vyslovit česky tu nekratší možnou větu. Další typická otázka mě fascinuje: „Proč zrovna Praha?“ ptají se a otázka bývá často doplněna pozvednutím obočí, jako by se tázající obával, že jsem si to dobře nepromyslel. Jako kdyby se Pražané báli, že pokud na mě udělají špatný dojem, řeknu si, a dost, do háje tady s tím, odjedu a už se nikdy nevrátím. Jako kdyby byla Praha milenkou, která se, kvůli špatnému zacházení v minulosti, necítí příliš atraktivní pro svého amerického přítele a potřebuje slyšet komplimenty. Ale i onen přístup, s jakým se Praha nesnaží vtírat a přetvařovat se, ji dělá přitažlivou milenkou pro kluka, jako jsem já. Londýn je lhostejný. Paříž je až otevřeně nepřátelská. Barcelona většinu času pospává. Ale Praha je město, které vás chytne a nedovolí vám odejít.

Lloyd Waldo

Archiv, časopis Krásná 2010, Fotografie: Unsplash