Vnitřní a vnější mapy

Je zvláštní, že středověk nezačíná mapou města nebo třeba okolí Paříže, tedy míst, která zná, ale rovnou se vrhne vstříc velkému neznámému – celému světu. Takováto mapa byla spíš nakreslenou myšlenkou, vizualizovaným účelem světa, odhadem Božího záměru než plánem určité krajiny. Ale něco podobného byly i hodiny jako třeba Staroměstský orloj – to byl model vesmíru, jehož kolečka
do sebe v přesně určenýchmatematických vztazích musela zapadat. Na počátku středověkých map není tedy krajina, ale myšlenka. Pomocí mapy se neorientujeme ve spleti údolí a horských průsmyků, ale v sobě. A taky si trochu hereticky mapujeme rozměry a strukturu jednoho Božího činu.

Zato slovo plán je ještě složitější. Jednak znamená něco plochého, co vypadá jako odlupující se kůra platanu neboli planu. Jenže slovo plán slyšíme i v označení planety, jež si klidně obíhá vesmírem a nemá s placatým platanem vůbec nic společného. Slovní základ je tady jiný a je odvozen od pohybu, putování a bloudění. Planety totiž volně putují světem stálic. Plán pak musí být obojí – něco plochého jako list; i to, co popisuje dráhu našeho putování. Mapa i plán tedy vyvěrají z nějaké skryté stavby vesmíru, která ovlivňuje a možná i řídí naše kroky. My pak (a na vlastní nebezpečí) pátráme po vhodné mapě, abychom nechodili v kruhu a dočista se ve světě neztratili, ale abychom věděli, co se od nás čeká a kam máme jít. Ale je také možné, že máme svobodu putování, že můžeme jít na mnoho míst a že plán nám naopak říká, kam se chodit nemá.

Nejstarší jednoznačné mapy pocházejí z Babylónie z 23. století před Kristem. Jsou narýsovány na vypálené keramické tabulky, týkají se konkrétní krajiny říčního systému. Část z nich byla nejspíš zhotovena jako plány nových zavlažovacích kanálů. Nepochybujeme o tom, že mapy jsou prastarý vynález. Když kapitán Wilkes objevoval v roce 1840 Jižní moře, tak přátelský ostrovan nakreslil na přídi lodi dosti přesný plán souostroví Tuamotu. V Severní Americe kreslili na jelení kůži indiáni kmene Pawnee mapy s vyznačením poloh hvězd, kterými se řídili při nočních pochodech prérií. Císař Montezuma daroval Cortésovi mapu Mexického zálivu  zhotovenou na plátně. V suchém vzduchu Arktidy se zachovalo mnoho loveckých map nakreslených Eskymáky. Téměř určitě provázejí mapy na kůži některé lovecké společnosti již od pradávna, ale v archeologických vykopávkách se nedochovaly.

I některé značky v jeskyních a na významných skalách snad sloužily k orientaci podle schematických plánů. Jednou z nejstarších map světa může být i rytina z Dolních Věstonic stará asi 25 tisíc let. Kdo ví?
V každém případě máme dva druhy map – ty posvátné jsou průvodci duše na zemi anebo posmrtnými ukazateli světů ležících za hvězdami. Jsou to vnitřní mapy, které nám pomáhají chápat svět a v něm naši pozici. Ty druhé mapy nazvěme turistickými či nomádskými. Provádějí nás od Kokořína až na Okoř
nebo k správnému exitu z dálnice. Moderní mapy mají svůj počátek v Řecku.

Řekové byli někdy kolem 5. století před Kristem posedlí mapami. Vedl je praktický problém jak udržet kontakt s řeckými koloniemi i filozofická zvídavost po povaze světa. Filozofové diskutovali, zdali je svět plochým diskem, anebo koulí, a přiklonili se ke druhé možnosti. Ptolemaios a další řečtí geografové učili, že vzdálenosti se získávají měřením a že v mapách mají být zakresleny veškeré tvary terénu, jako jsou hory a řeky. Řecká mapa se stala odrazem skutečného vnějšího světa, i když Ptolemaios podcenil velikost Asie. To se o třináct století později stalo málem osudným Krištofu Kolumbovi.

Římské i středověké mapy jsou krokem zpět. Římané se vrátili k myšlence, že svět je plochý, a raný středověk se místo skutečné mapy pohyboval v mytologickém schématu daným kruhem světa, protnutým řeckým křížem pevnin. Naštěstí učenci v Bagdádu znovu objevili a rozvinuli řeckou tradici, z Číny přišel ve 12. století kompas a cesty Marca Pola povzbudily cestovatelskou touhu. Další vývoj směřoval ke stále přesnějším a dokonalejším mapám vnějšího světa, takže dnes bez problémů trefíme na Křivoklát nebo do Ladakhu, ale sami sobě se občas ztratíme a říkáme tomu “krize smyslu života”. Kam a odkud jdeme?

Archiv, časopis Krásná, Fotografie: Pixabay