Úvod Magazín Vnitřní a vnější mapy

Vnitřní a vnější mapy

Slovo mapa pochází ze středověké latiny a představuje zkratku slov “mappa mundi”,
neboli list, na kterém je nakreslena mapa světa.

Je zvláštní, že středověk nezačíná mapou města nebo třeba okolí Paříže, tedy míst, která zná,
ale rovnou se vrhne vstříc velkému neznámému – celému světu. Takováto mapa byla spíš nakreslenou myšlenkou, vizualizovaným účelem světa, odhadem Božího záměru než plánem určité krajiny.
Ale něco podobného byly i hodiny jako třeba Staroměstský orloj – to byl model vesmíru, jehož kolečka
do sebe v přesně určenýchmatematických vztazích musela zapadat. Na počátku středověkých map není
tedy krajina, ale myšlenka. Pomocí mapy se neorientujeme ve spleti údolí a horských průsmyků, ale v sobě.
A taky si trochu hereticky mapujeme rozměry a strukturu jednoho Božího činu.

Zato slovo plán je ještě složitější. Jednak znamená něco plochého, co vypadá jako odlupující se kůra platanu neboli planu. Jenže slovo plán slyšíme i v označení planety, jež si klidně obíhá vesmírem a nemá s placatým platanem vůbec nic společného. Slovní základ je tady jiný a je odvozen od pohybu, putování a bloudění. Planety totiž volně putují světem stálic. Plán pak musí být obojí – něco plochého jako list; i to, co popisuje dráhu našeho putování. Mapa i plán tedy vyvěrají z nějaké skryté stavby vesmíru, která ovlivňuje a možná
i řídí naše kroky. My pak (a na vlastní nebezpečí) pátráme po vhodné mapě, abychom nechodili v kruhu
a dočista se ve světě neztratili, ale abychom věděli, co se od nás čeká a kam máme jít. Ale je také možné,
že máme svobodu putování, že můžeme jít na mnoho míst a že plán nám naopak říká, kam se chodit nemá.


Nejstarší jednoznačné mapy pocházejí z Babylónie z 23. století před Kristem. Jsou narýsovány na vypálené keramické tabulky, týkají se konkrétní krajiny říčního systému. Část z nich byla nejspíš zhotovena jako plány nových zavlažovacích kanálů. Nepochybujeme o tom, že mapy jsou prastarý vynález. Když kapitán Wilkes objevoval v roce 1840 Jižní moře, tak přátelský ostrovan nakreslil na přídi lodi dosti přesný plán souostroví Tuamotu. V Severní Americe kreslili na jelení kůži indiáni kmene Pawnee mapy s vyznačením poloh hvězd, kterými se řídili při nočních pochodech prérií. Císař Montezuma daroval Cortésovi mapu Mexického zálivu  zhotovenou na plátně. V suchém vzduchu Arktidy se zachovalo mnoho loveckých map nakreslených Eskymáky. Téměř určitě provázejí mapy na kůži některé lovecké společnosti již od pradávna,
ale v archeologických vykopávkách se nedochovaly.

I některé značky v jeskyních a na významných skalách snad sloužily k orientaci podle schematických plánů. Jednou z nejstarších map světa může být i rytina z Dolních Věstonic stará asi 25 tisíc let. Kdo ví?
V každém případě máme dva druhy map – ty posvátné jsou průvodci duše na zemi anebo posmrtnými ukazateli světů ležících za hvězdami. Jsou to vnitřní mapy, které nám pomáhají chápat svět a v něm naši pozici. Ty druhé mapy nazvěme turistickými či nomádskými. Provádějí nás od Kokořína až na Okoř
nebo k správnému exitu z dálnice. Moderní mapy mají svůj počátek v Řecku.

Řekové byli někdy kolem 5. století před Kristem posedlí mapami. Vedl je praktický problém jak udržet kontakt s řeckými koloniemi i filozofická zvídavost po povaze světa. Filozofové diskutovali, zdali je svět plochým diskem, anebo koulí, a přiklonili se ke druhé možnosti. Ptolemaios a další řečtí geografové učili,
že vzdálenosti se získávají měřením a že v mapách mají být zakresleny veškeré tvary terénu, jako jsou hory
a řeky. Řecká mapa se stala odrazem skutečného vnějšího světa, i když Ptolemaios podcenil velikost Asie.
To se o třináct století později stalo málem osudným Krištofu Kolumbovi.

Římské i středověké mapy jsou krokem zpět. Římané se vrátili k myšlence, že svět je plochý,
a raný středověk se místo skutečné mapy pohyboval v mytologickém schématu daným kruhem světa, protnutým řeckým křížem pevnin. Naštěstí učenci v Bagdádu znovu objevili a rozvinuli řeckou tradici,
z Číny přišel ve 12. století kompas a cesty Marca Pola povzbudily cestovatelskou touhu. Další vývoj směřoval ke stále přesnějším a dokonalejším mapám vnějšího světa, takže dnes bez problémů trefíme na Křivoklát nebo do Ladakhu, ale sami sobě se občas ztratíme a říkáme tomu “krize smyslu života”. Kam a odkud jdeme?

Fejetony
Hlávkový Salát Šedesátnice, která omračuje svět