Polemika s přítelem

 Tato stála u něho v knihovně na polici ve výši mých očí, maně jsem po ní sáhla.

Na dotaz, zda bych si ji směla půjčit, odpověděl: „Jak chceš. Ale mě to nudilo.“
Nedala jsem se odradit.
Až jaksi dodatečně mi jeho prohlášení vyrazilo dech.

Když jsem knížku dočetla, ležela přede mnou zavřená v trávě a na její rudou plátěnou vazbu se právě usadil velmi velký a útlý exemplář vodního hmyzu, měl předlouhá tykadla a jemně žilkovaná průsvitná křídla. Zjistila jsem, že na ně hledím upřeně a bez myšlenky a že se dusím, cosi se ve mně pomalu, rezignovaně, bolestně svírá, nemohu prostě vstát a odejít a dělat zase něco jiného. Užitečného, jak se říká.

Roberto Saviano vypráví fakta – jen fakta, ostatně poskládaná zcela umným a napínavým způsobem – o kraji, kterým projíždíme na dovolenou. Všechny cesty vedou do Říma, vidět Neapol a umřít, kdo ještě neviděl Vesuv?

Vnitrozemím je tam nejlépe rychle projet po dálnici, neboť krajina kolem ní je odpudivě ošklivá. I když ještě nedávno – před několika desítkami let – bývala patrně krásná, proměnila se teď v neladnou, divně betonovou, tísnivou.

Saviano vysvětluje, proč. Začíná výkladem, kde se vlastně rodí ty krásné značkové věcičky, střevíčky, kabelky, šatičky, které nám tak sluší a vlastně jsou docela levné; rozhodně ne tak tuze drahé, abychom nemuseli/nemohli mít každoročně zbrusu nové. Už tato kapitola stojí za to – jako by se s třeskem skládalo lego, kousky zapadaly do sebe a dávaly smysl.

Jak se to dělá, abychom kupovali levně a hodně a krásné věci.

Jak se propojují sféry zájmů, obchod legální i nelegální, politika lokální a globální. A jak se přitom snadno a nepopsatelně krutě umírá. Co je to skutečná válka. S dětskými vojáky. A čest a zrada, blablabla… Jak schopní muži, byznysmeni, stratégové, šéfové klanů, vedou svůj lid a pečují o něj v divokém krátkodechém horizontu „umřu brzo a po mně potopa“.

Jak – mimo jiné – proměňují svou zemi – vlastní zemi, na které žijí – v obří skládku přetékající jedy. Mixovanými do kompostů pod dohledem studovaných odborníků na ekologii a udržitelný rozvoj. Na čí představivost příliš nepůsobí jakási procenta nemocných rakovinou kdesi bůhvíkde, tomu připomeňme, že čerstvá zelenina, vypěstovaná na této půdě, tvoří pravidelnou nabídku našich supermarketů a my ji kupujeme, neboť chceme jen to nejlepší z toho, co můžeme mít. A tohle krásné zboží má veškerá osvědčení kvality… A není tak drahé…

Saviano vypráví důkladně a graduje. Začíná značkovým textilem a končí naprostým a zalykavým děsem. Možná se místy nečte docela dobře, protože na leckteré stránce jsou v nesporně čtivém ději uváděny i sloupce jmen, která si jistě ani nepokusíme zapamatovat; zkušený čtenář je dokáže přelétnout sumarizujícím pohledem, postačí, bude-li mít na paměti takovou drobnost: že jsou skutečná.

The New York Times zařadil knihu mezi nejvýznamnější tituly roku 2007. To byl její autor už rok nucen žít v ilegalitě a pod policejní ochranou. Vyšla v řadě překladů, v roce 2008 i česky. Tak ji někdo asi i četl.

Nebo snad i jiným připadá nudná?
Je aktuální, popisuje příšerný průšvih, který se zatraceně týká i nás, a ne že ne!
Myslím na muže, od kterého ji mám vypůjčenu.

Možná je zavírání očí jen zdravě ochranný mechanismus? Proč musím vědět všechno? Když s tím stejně nic nenadělám?

Matka onoho nanejvýš úctyhodného pána vyletěla komínem v Osvětimi. Jen velmi zvláštně utvářená psychika by si doopravdy libovala v popisech podobných míst. Ve mně budily vždy celou škálu pocitů, ale nuda mezi nimi nikdy nebyla, spíše nevěřící děs, narážení na meze reality – a pocit jakéhosi rozhořčeného závazku: Tak si to aspoň přečti!

Ale ta doba je přece dávno za námi a já bych se neměla svatokrádežně uchylovat k podobným přirovnáním? Žijeme snad v míru? Saviano říká, že ne, že žijeme uprostřed zešílevší války. Takže je logické se bránit, a my to také děláme. Strategie mrtvého brouka nebo těch tří bronzových opiček – nevidím, neslyším, nemluvím – je nasnadě, ale třeba není ta nejlepší.

Horor není menším hororem proto, že neprošel hollywoodskou dramaturgií.

Pro toho, kdo se bojí rád, je ta knížka dokonale zábavná, ba místy legrační. Třeba když autor rozebírá umělecký vkus velkých šéfů a dokládá, jak je formován gangsterskými filmy, které se původně inspirovaly jejich životopisy. Ale nyní se z filmů jako Kmotr nebo Zjizvená tvář stává pro tyto mocné muže umělecký kánon a norma k napodobování. Dívají se na ně nutkavě, milují je, oblékají se podle nich, jednají podle nich…

A my, civilové? My spotřebitelé, my konzumní kanonenfutr?

Pulp Fiction je kultovní film a já uznávám, že je technicky dobře udělaný. Ale jinak s ním nějak vnitřně nesplývám, asi jsem divná. Když jsem se svého vzdělaného, laskavého a do krajní míry civilizovaného přítele – jehož Savianova kniha tak nudí – ptala, zda ho skutečně baví dívat se na všechny ty nevýslovné příšernosti, které na sebe hromadí třeba zmíněný Pulp Fiction, odpověděl mi:

„Ale to je přece ohromná sranda!“

Zlo, na které si koupím lístek do kina… Zavřené oči vnás… Já nevím.

Archiv, časopis Krásná 2010