Úvod Magazín Instantní zpráva

Instantní zpráva

Země je malá a čas pádí rychle. V zimě jsme porazili břízu. Vlastně celé březové mlází. Rostlo moc bujně, stínilo. Dřevo jsme nařezali a narovnali na hromadu, aby proschlo. Březová míza přitahovala mouchy. Motaly se jako opilé, nemohly se od té dobroty odtrhnout.

Země je malá a čas pádí rychle. V zimě jsme porazili břízu. Vlastně celé březové mlází. Rostlo moc bujně, stínilo. Dřevo jsme nařezali a narovnali na hromadu, aby proschlo. Březová míza přitahovala mouchy. Motaly se jako opilé, nemohly se od té dobroty odtrhnout.

Léto je tady a báječně krátké vzrušující noci – výsada naší zeměpisné šířky – se zase začnou krátit. Pořezaná bříza neschne. Začala vyhánět větvičky a drobné světlezelené lístky. Mám z toho takový divný pocit.

Skládám si věci na cestu. Slunce se opírá do stěn a mně padají ruce do klína. A to by neměly, zvládnu to přece raz dva! Kufr nebude zdaleka tak těžký, jako kdybych v zimě jela na lyže. Je léto a jedu do tropů.

Plavky si vezmu určitě, ale ani nevím, zda se dostanu na nějakou pláž. Nejedu na dovolenou, čekají mě přednášky v Hongkongu. Vyšla mi tam knížka a místní intelektuální komunita si mě chce prohlédnout zblízka.

Dílem se těším a dílem se bojím.

Hongkong leží jen kousek nad rovníkem, noc tam, jak je rok dlouhý, trvá svých téměř neproměnných dvanáct hodin. Na přelomu června a července je vedro největší, také právě vrcholí doba dešťů. Za takových okolností žádný make-up nevydrží. Jen vystrčím nos, budu mokrá. Potit se budu i pod vodou. Klimatizace pojede všude naplno, musím počítat s nachlazením. Studený syntetický vítr přilepí vlhké šaty na tělo…

Fuj, že se nestydím. Žije tu tolik lidí, každým dnem jich přibývá, hrnou se sem z celého světa a zrovna já bych fňukala?

Sama cesta v té lítací stříbrné krabičce od doutníků ode mne, pravda, žádá trochu kázně. Zákaz představivosti a žádnou klaustrofobii! Dám se převézt jako zboží v kontejneru. Poddej se, poslouchej, nebuď. Připnou mě do sedadla a budou mi k tomu promítat obrázky. Ve sluchátkách bude popraskávat. Brzy začnu závidět spícím. Budu se hodiny dívat na svět pod sebou. Odsud seshora je to maličké místo, samá voda. Suneme se po vršku zeměkoule jako lesklý brouk kovařík po klubku vlny nebo po míčku na squash.

Pak mě vysypou s mírně nepřítomným pohledem a mírně oteklýma nohama do dlouhých propletených aluminiových chodeb, odněkud se záhadně, podoben zázračnému Zavazadlu Terryho Pratchetta, udýchaně vynoří můj kufr…

A už budu tam, kde na mě čekají, na odvrácené straně zeměkoule. Hongkong je, globálně vzato, celkem za rohem, od nás jen o sedm hodin napřed. Maily chodí bleskově a po skypu se na sebe můžeme i usmát. V duchu už vidím tyrkysové plachty džunek v průlivu…

Než letadlo dosedne, budu se dychtivě dívat.

Hongkong je ježaté, hornaté a roztřepené místo. Nad tákhle placatým mořem tam prudce trčí vysoké stavby složené z maličkých bytečků. Některé z těch obřích bloků vypadají zvláště pitoreskně, protože v sobě mají rozsáhlé otvory, jakási okna, vysoká i široká několik lidských pater. To proto, aby se jimi mohl lépe a bezpečněji prohánět tajfun. Ty skládačky jsou plné lidských osudů. Je jich tu na jednom nevelkém ostrově, na několika maličkých a na kousku pevniny přehledně narovnáno skoro tolik jako v celé naší republice.

V jednom z těch malebně děrovaných mrakodrapů je onkologická klinika. A v jednom z těch malých pokojíčků už dnes ne mladá žena jménem Laura Solomon strávila deset měsíců, jedním z těch ve výšce se lesknoucích okéneček se dívala na lodi v přístavu – léčili ji, ale už neléčí. Propustili ji domů.

Nevím, kde bydlí a jaký výhled má z okna. Střídají se u ní ošetřovatelky. Laura má mozkový nádor. Ještě jí není třicet. Osobně ji neznám. Na fotografii vypadá mile. Normálně. Jedna z nás. Narodila se a vyrostla na Novém Zélandu, studovala v Anglii, žije v Hongkongu. Zatím.

Dva romány jí vyšly na Novém Zélandu, kde se narodila a vyrostla, další román, následovaný sbírkou povídek, vydala v Anglii, kde studovala. Za každý dostala nějakou cenu. Taky má na kontě pár divadelních her, které sklízely úspěch na festivalech ve Wellingtonu a Edinburghu.

Ne, na Broadwayi a v Drury Lane ji ještě nehráli. Nepsal o ní New Yorker. Nepatří vlastně nikam. Píše vtipnou globální angličtinou, je osamělá a nadaná. Z nadřazeného pohledu těch, kteří určují osudy anglicky psané knižní produkce, je na tom tedy bezmála stejně špatně, jako by byla Češka.

Před třemi lety se svým románem Instant Messages vyhrála mezinárodní literární soutěž hongkongského nakladatelství Proverse. Ta knížka se mi líbí. Je to zábavný příběh o jedné potrhlé patnáctileté holce, pro kterou počítač tvoří pevný bod uprostřed poněkud zběsilého rodinného vesmíru. Ráda bych ji přeložila, tři roky už ji nabízím, ale nemám úspěch.

Žádné české nakladatelství to přece nebude riskovat! Úplně neznámé jméno z takové obskurní díry! Z Hongkongu! To je někde v Číně, ne? Copak si to u nás někdo koupí?

Stejně si nejsem jistá, jak přeložit název. Messages jsou zprávy, vzkazy, Instant znamená okamžitý, naléhavý, ale také prostě instantní. Rychlorozpustný. A všechny tyto významy tu nyní hrají roli!

Laura by byla velmi šťastná, kdyby něco z toho, co napsala, nalezlo české čtenáře. Kdo někdy získal jen letmou zkušenost s onkologickou klinikou – a kdo ji nezískal? – ví, že mezi onkologickými pacienty vládne určitá solidarita. Empatie zrozená z porozumění. Instantní vzájemnost.

Tady svou roli hraje čas. V záplavě příliš mnoha informací na příliš malém světě je nesmysl spoléhat na to, že dobré dílo přetrvá. V okamžiku, kdy ke mně dolétl tento příběh, jsem honem přeložila jednu Lauřinu povídku, bez ohledu na to, zda ji někdo otiskne. Třeba by zaujala i vás (byť ve zkrácené verzi).

Archiv, časopis Krásná 2011, Fotografie: Wikipedie, Pixabay

Fejetony
Za posmrtnou slávou Číny Podle jakých atributů poznáte světce? Víte, čí byli patroni?