Co jste vy, to jsme bývali i my, co jsme my, budete i vy (1. díl)

Monarcha roku 1782 zakázal pohřbívání v kostelních kryptách a o dva roky později nařídil z hygienických důvodů, aby hřbitovy byly budovány za městskými hradbami. Mnoho křesťanských hřbitovů bylo zrušeno, dokonce ani těm židovským se císařská nařízení nevyhnula. Zájem císaře Josefa II. o tuto problematiku však nebyl ničím novým a ojedinělým, pohřebnictvím se zabývali už ve středověku, a to nejenom panovníci či jejich úředníci nebo církev.

Otázka piety a dobových smutečních zvyklostí bývala středem zájmu řady známých osob, k nim patřil i proslulý spisovatel Zikmund Winter. Také díky jeho historickým dílům si může dnešní generace učinit jakousi rámcovou představu o průběhu někdejších smutečních událostí. Napsal mimo jiné, že požadavek doby 16. století trval na pohřbení nebožtíka nejpozději do 24 hodin. Připomněl, že samotný obřad nebýval ani tehdy levnou záležitostí – poplatky církvi a umytí těla, smuteční látka na šaty, rubáš, rakev, svíce a výzdoba már hluboce zasáhly měšec pozůstalých.

Pohnutky pro vydávání různých nařízení a opatření bývaly ve všech historických obdobích prakticky stejné – hygienické a pietní. Pieta v pohřebnictví nesměla odporovat církevním předpisům. Další a neméně důležitý důvod byly krádeže, v dobách raného středověku i v dobách pozdějších nebývaly na hřbitovech ničím zcela výjimečným. Ostatně dnešním generacím jej připomene ručně psaný pokyn „záduší města pražského“ z konce 19. století, v němž je uvedeno: „...aby dámy umožnily zřízenci nahlédnout do košíčku, zda nejsou vynášeny květiny ze hřbitova“.

Církev, především římsko-katolická, měla v oblasti pohřebnictví dlouho rozhodující postavení. Prakticky až koncem 18. století bylo z moci úřední povoleno ukládat osoby jiného vyznání nebo i bezvěrce na hřbitově. Také sebevrahům bylo vyčleněno místo za hřbitovní zdí, až daleko pozdější doba, která tolik nepodléhala náboženskému vlivu, umožnila i těmto nešťastníkům věčné spočinutí v areálu hřbitova, ovšem bez nároku na důstojný obřad. Do země přicházelo nebožtíkovo tělo v rakvi a někdy i jen v prosté hrubé košili, zvané rubáš. Spalování těl zemřelých bylo z pohledu křesťanství nepřípustné, až příliš se podobalo pohanským zvykům. Doba osvícenství oživila myšlenku na pohřeb žehem a ta dopadla na úrodnou půdu zejména v německých zemích. Mezi prvními, kdo se ji nebál uskutečnit, byl i proslulý anglický básník lord George Gordon Byron, který nechal zpopelnit tělo svého zesnulého přítele na italské půdě. Rakousko-uherské mocnářství se pohřbu žehem urputně bránilo a do jeho zániku v roce 1918 nebyla kremace dovolena, přestože první krematorium v českých zemích stálo v Liberci již od roku 1915.

Prvním známým zpopelněným Čechem, byla Augusta Braunerová. Paní Braunerová, manželka ve své době významného a vlivného politika, zemřela roku 1890 v Paříži, kde byla i zpopelněna. Její urnu s popelem uložily dcery do krabice na klobouky a přivezly ji bez problémů do Čech. Komplikace nastaly až v Praze, protože římsko-katolická církev odmítla provedení obřadu, a dokonce nesouhlasila ani s prostým uložením urny na vyšehradském hřbitově.

Vliv rodiny Braunerů nebyl zanedbatelný, proto se řešení brzy našlo. Místo kněze promluvil při ukládání urny známý český mecenáš a politik Vojtěch Náprstek, který byl rovněž velkým stoupencem pohřbu žehem. Vojtěch Náprstek tak uskutečnil v českých dějinách pohřebnictví první občanský pohřeb. Také jeho rodinu potkal za čas stejný osud. Náprstek skonal v časech starého mocnářství a církev se postavila k uložení jeho zpopelněných ostatků odmítavě, proto byla urna s jeho popelem uložena v Národním muzeu v Praze.

Přes negativní postoj církve však počet stoupenců pohřbu žehem začal koncem 19. století narůstat i u nás. Roku 1899 vznikla v Čechách společnost pro zpopelňování mrtvých, jejímž představitelem byl pražský lékař MUDr. Jindřich Záhoř, městský fyzikus (lze srovnat s funkcí hl. městského hygienika). Není jistě bez zajímavosti, že byl zetěm spisovatelky Boženy Němcové, s jejíž dcerou Marií se oženil. Doktor Záhoř byl mimořádně aktivní, přispěl k vybudování pražských ústředních jatek v Holešovicích, ke zřízení jednotného vodovodu a ve své době usiloval také o stavbu krematoria.

V Praze se roku 1907 konal XIV. světový kongres Volné myšlenky, která tento způsob pohřbívání šířila a prosazovala. Roku 1908 byl v Praze založen nový spolek, který se nazýval Krematorium. Prvním předsedou tohoto spolku byl dramaturg Národního divadla v Praze doktor Jaroslav Kvapil, který svým jménem do jisté míry zastínil i doktora Záhoře. Spolek Krematorium časem zanikl, ale předchozí společnost tu působila dál. Na změnu poměrů a přístupu k pohřbu žehem si však musela společnost, jež později nesla název Společnost přátel žehu, a stejně tak i rodící se nové funerální umění ještě nějaký čas počkat. Teprve roku 1919 byl v mladé Československé republice uzákoněn pohřeb žehem.

Archiv, Krásná paní