Řeč našeho těla (1. díl)
Člověk nemluví jen svými ústy. Používá gesta, mimiku, postoje, to, čemu se říká neverbální signály. Psychologové dokázali, že právě tyto signály jsou mnohem důvěryhodnější a přesvědčivější než řeč. Když sledujeme třeba politika hovořícího v televizi, ze 7 procent vnímáme, co dotyčný říká, z 38 procent, jak to říká (tón, barva hlasu), a z 50 procent vnímáme mimiku obličeje, gesta a postoje mluvčího. Navíc si to vůbec neuvědomujeme.
Ženy, chudí, jižané
Zatímco řeč se musíme učit, porozumění mimice, gestům a jiným neverbálním signálům je ze šedesáti až sedmdesáti procent vrozené. Neverbálních signálů existuje okolo šedesáti tisíc. Větší schopnost jim porozumět mají ženy. Odborníci tvrdí, že je to mateřská genetická vloha, neboť právě žena musí porozumět nemluvícímu batoleti, vyčíst jeho problémy a bolesti z tváře. Více neverbálně komunikují také lidé z chudších vrstev a lidé z jižanských zemí.
Grotesky proti agresi
Dva američtí psychologové přišli s teorií, že agresivita mnohých mladých mužů souvisí právě s jejich neschopností porozumět neverbálním signálům. Mladí agresoři se nevyznají v pohledech, grimasách, výrazech obličeje, budí to v nich nejistotu, a proto řadu těchto signálů mylnû interpretují jako akty nepřátelství. Psychologové proto udělali zdánlivě bláznivý pokus. Začali mladým násilníkům ve věznici promítat staré němé grotesky – složené výhradně z gest a mimiky. Odborníci tvrdí, že experiment byl úspěšný a agresivita se mezi mladými delikventy snížila.
Zvířecí dědictví
Mnoho gest, ale i jiných fyziologických reakcí jsme zdědili po svých zvířecích předcích. Když se například dostaneme do stresu, uvolní se nám do krve energetické zásoby v podobě látek tukové povahy. Tak se připravuje tělo na to, že bude buď bojovat, anebo utíkat. V moderní epoše však tyto látky nepoužijeme ani k jednomu, a tak se usazují v tepnách a cévách. Jiná moudrá reakce je zpocení se ve stresu – naše tělo vlhne, aby případnému útočníkovi klouzalo z prstů. Obdobně se člověk při nejhorším doslova „po… strachy“ – tělo tak učiní poslední pokus, aby se útočícímu dravci stalo nechutným a nebylo sežráno. Podobně podmíněná je řada gest: když se lekneme, cuknou nám ramena nahoru, aby ochránila krční tepnu před zakousnutím šelmou. Obranné zvednutí ramen je také typické pro lidi v depresi.
Věřte (nejen) svým očím
- kdo vám věnuje krátký pohled a rychle sklopí oči, naznačuje vám důvěru
- kdo klopí oči brzy, ale pomalu, je v rozpacích nebo se stydí
- kdo s vámi komunikuje z boku a dívá se ze strany, chová k vám nepřátelství
- kdo se na vás dívá upřeně s přimhouřenýma očima, nemá vás rád
- kdo vás potká a zdvihne obočí, rád vás vidí
- kdo má zdvihnuté obočí při hovoru, je překvapený, nejistý či váhající
