Co jste vy, to jsme bývali i my, co jsme my, budete i vy (2. díl)

Předchozí negativní postoje církve a úřadů měly svůj dopad a tím byl naprostý nedostatek krematorií. V Praze bylo od roku 1921 do roku 1932 v provozu první krematorium přímo v areálu Olšanských hřbitovů, které bylo nahrazeno strašnickým krematoriem až v roce 1932. Postupem času začala vznikat krematoria i v jiných městech. Krematorium v pražském Motole patří k těm mladším, vzniklo až v roce 1951. Není bez zajímavosti skutečnost, že katolická církev svůj odmítavý postoj k pohřbu žehem změnila až roku 1962.

Dějiny pohřebnictví provází a umocňuje zvláštní druh umění, nazývané funerální. Tento druh umění odrážel a charakterizoval nejen svoji dobu a její architekturu, ale i morálku a společenské poměry. Umění s převážně náboženskou tematikou přecházelo z kostelů do přilehlých hřbitovů, kde se po odlivu církevního vlivu objevily prvky světského charakteru.

Vývoj nebyl krátký ani snadný. Pozornost gotické doby v oblasti funerálního umění byla upřena k významným osobám, především na panovníky a vysokou šlechtu. Přesto se i takových památek zachovalo dost. Renesanční časy nebyly skoupé k nižší šlechtě, ani k jiným společensky významným osobám a díky tomu se dochovala celá řada zajímavých náhrobních reliefních nebo epitafních kamenů v podlaze nebo na stěnách kostelů. Podobný stav přinesly časy baroka (naři. Brokof či Prachner). Nemnoho kamenných památek tu zůstalo, ale daleko více prostých náhrobků navždy zmizelo, ani železné kříže na obyčejných hrobech se nedochovaly a hliněný rov brzo splynul s okolím.

Prvky klasicistní architektury i měšťanského biedermeieru podnes ukazují na hřbitovech své specifické znaky. Doba jejich zpracování přála totiž pevnému materiálu a barevnými kovům. Díky tomu a pochopitelně i zámožnosti rodiny se zachovala mimořádná díla mistrů, například Ignáce Platzera, který pocházel z umělecké rodiny, jejíž díla byla ozdobou pražského rokoka i klasicismu. Vedle jeho prací se na pražských hřbitovech objevují mistrovská díla Františka Lederera, který byl představitelem českého klasicismu, stejně jako sochař Václav Prachner. Jiná obdivuhodná díla tu stvořili uznávaní sochaři Antonín Dvořáček nebo Ferdinand Pischelt, jehož charakterizovaly pseudogotické prvky na odvedeném díle. Dvacáté století mělo také své umělce. Funerálnímu umění se věnoval známý sochař Josef Václav Myslbek, stejně tak i jiní mistři zvučných jmen, jako byli například Amort, Šaloun či Bílek. Vynikající práci odváděli také medailéři, kovolijci Anýž či Španiel a s nimi i zruční čeští kovotepci.

Dobu secese pak reprezentovala černá švédská žula nebo pískovcové plastiky s měděnými doplňky. Následující architektonické slohy – kubismus nebo art deco – předaly hřbitovům podstatně méně ze své strohé krásy, přesto se občas i dnes vynořují v zákoutích městských hřbitovů rovné linie náhrobních kamenů, sloupů či sloupků nebo i celé hrobky, zdobené kdysi módním žlutým vápencovým kamenem – travertinem.

Po první světové válce nastoupila éra funkcionalismu, která vytlačila někdejší vyumělkovanou zdobnost. Po zániku habsburského mocnářství v roce 1918 rostou vedle krematorií stavby kolumbárií, v nichž se ukládají urny. Součástí starých hřbitovů jsou urnové háje nebo pohřebiště s urnovými hroby s důstojným pomníčkem. Na hřbitovy dnes proniká i další umění – zahradní architektura, jejíž doménou jsou vedle urnových hájů a rozptylových louček čestná pohřebiště a mnoho jiných koncepcí v pojetí moderního pohřebnictví.

Mohutné a okázalé funerální umění mizí do nenávratna, pompézní hrobky ctí potomci jako vzpomínku na své předky. Stejně tak i smuteční šperk je dnes jen připomínkou zašlé slávy starých romantických hřbitovů.

Archiv, Krásná paní