Jaké je vaše příjmení

Jaké je vaše příjmení

Jaké je vaše příjmení

Nošení příjmení – ta dnešní životní samozřejmost – se v našich zemích stává povinností uloženou přímo panovníkem na konci 18. století. Tehdy, v roce 1786, vydal Josef II. nařízení, kterým přikazoval každému obyvateli mít nejen křestní jméno, jak bylo do té doby zvykem, ale i příjmení. Každý byl povinen se dostavit na úřad a své příjmení nechat zapsat. Nařízena byla i dědičnost příjmení. Josef II. tak učinil z praktických důvodů, samozřejmě. Teprve přesná evidence obyvatel umožňuje vybírat daně – prakticky z čehokoli.

První příjmení

Naše příjmení vznikala od 14. do 18. století, nejprve u šlechty, pak u měšťanů a nejpozději u těch nejchudších. V sedmnáctém století užívali už takzvané „příjmí“, tedy druhé jméno vedle křestního, všichni obyvatelé, kteří odváděli daně. U těch ostatních se vyskytovalo jen v menšině. Příjmení tenkrát nebyla dědičná a dědičná rodová příjmení se z nich vyvíjela postupně. Vladimír Mates v jedné ze svých tří knih o příjmeních uvádí, od čeho byla nejčastěji vytvořena: od jména osobního (křestního) je odvozena plná jedna třetina dnešních příjmení! Odvozeniny od křestních jmen nebývají někdy na první pohled rozpoznatelné – kdo by hledal v příjmení Bárta předka se jménem Bartoloměj? A napadlo by vás, že Bláha je zkráceně Blahoslav či Blahomil?

Příjmení jako zrcadlení tělesných a duševních vlastností některého z předků nosí přibližně třetina z nás.

Třetím nejčastějším způsobem vytvoření příjmení bylo označení stavu a zaměstnání prvního nositele. Odtud naše častá příjmení Krejčí, Kovář, Kolář či Švec.

A poslední velká skupina příjmení nese prozaické a stručné označení „podle místa bydliště“.

Ostatní příjmení vznikla méně běžně, původ některých je dokonce dosud nevysvětlený a romanticky záhadný…

Berní rula – poklad genealogů

První rozsáhlý seznam obyvatel českých zemí i s jejich jmény, příjmeními a povoláním nese nezvyklý název Berní rula. Jedná se o pravý poklad historiků – jeden z nejcennějších objektů archivu bývalých zemí Koruny české, vzniklý v roce 1654. Dnes leží tyto stařičké soupisy v Národním archivu v Praze. Zhruba polovina Berní ruly byla opsána a vydána tiskem v letech 1949–1954. Znovu připravili historici k vydání Berní rulu nedávno – vyšla s názvem Generální rejstřík ke všem svazkům Berní ruly 1654, doplněný o soupis poddaných 1651 v nakladatelství Libri roku 2003.

V antikvariátu v Domažlicích jsem kdysi narazila na starou knihu velkého formátu s tuhými listy, plnou jmen – byla to jedna z Berních rul, vydaných v padesátých letech. Asi byla pro původní majitele nečtivá – většina stran ještě nebyla rozřezána. Bylo poklidné léto a já jsem neměla co na čtení ani na práci. Listy jsem rozřezala a začetla se do stránek, připomínajících telefonní seznam.

Život na barokním Plzeňsku mi začínal vyvstávat před očima. Jména a povolání obyvatel, počet dobytka – dokonce i ovcí a koz, potulujících se krajinou, pole a zahrady, zaznamenané ve stařičké knize. Obydlené i neobydlené statky, opuštěná a vypálená stavení, v době krátce po třicetileté válce, dokreslovaly dávný obraz země.

Pro ty, kteří se zajímají o proces vzniku příjmení, tady leží přímý doklad vzniku z názvu povolání – mnohokrát je v knize u příjmení Kovář uvedeno i povolání téhož znění, stejně tak u koláře a jiných řemesel. Soudím, že se dědilo příjmení – i řemeslo

Tři nové knihy o našich příjmeních

Ve dvacátém století vyšlo několik desítek knih o našich jménech, příjmeních a o genealogii. Čtenářsky přístupné a oblíbené jsou knihy Vladimíra Matesa. Ty zahrnují čtivě a s humorem zpracované údaje o obdivuhodném množství sedmi set padesáti našich příjmení. Třetí a poslední z knih s názvem Jména tajemství zbavená vyšla na podzim roku 2004.

Vladimír Mates vystudoval Filozofickou fakultu Karlovy univerzity v Praze. Pracoval v redakci měsíčníku My (1964–1969) a po dobu normalizace takřka dvacet let jako stavební zámečník. Nauce o vlastních jménech – onomastice – se věnuje prakticky po celý život. Knižně publikuje od konce 90. let. Žije na pražském Žižkově, další knihu již nepřipravuje. V oblasti našich příjmení stále bádá a věnuje se drobnějším pracím.

Sestavte si svůj rodokmen

Jmény a příjmeními předků lze stručně vyjádřit rodokmen. Naši genealogové jsou překvapivě vstřícní a otevření všem, kteří se zajímají o své předky a jejich život. Na internetu (www.genea.cz) nacházím on-line učebnici české genealogie, s pěkným návodem k sestavení rodokmenu, s mnoha odkazy na pomocnou literaturu a údaji o našich genealozích. Dozvídám se tady i takovou důležitou informaci, že současná podoba našich příjmení se ustálila ve druhé polovině 19. století. Tehdy totiž došlo k poslední zásadní reformě pravopisu, která se stala základem našich moderních pravidel.

Ten, kdo někdy zkoušel sestavit seznam svých příbuzných a předků, ví, že obsáhnout všechny rodové linie je prakticky nemožné. Při takové práci rozhodně nevzniká „strom předků“, jaký vídáme v půvabném uměleckém ztvárnění na šlechtických sídlech. Chtěla jsem mít v rodokmenu i babičky a prabáby – a vznikl naprosto nepřehledný propletenec, kterému by slušel ne náš trojrozměrný prostor, ale prostor s mnoha dalšími rozměry. Genealogové mají pravdu – postupujte po jedné linii. Třeba po té, která vám samotným připadá nejzajímavější – nebo ve které máte nejsympatičtější předky.

 

Pel-mel
Daniela Flejšarová – Černá a bílá Mezi supy (1. díl)

Žádné komentáře

Přidat komentář