Dozvědět se něco víc - Hana Kulhánková
Zájem osobní s profesním se podařilo skloubit ředitelce festivalu dokumentárních filmů s tematikou lidských práv Jeden svět Haně Kulhánkové, která vystudovala filmovou vědu v Brně.
Nyní již druhým rokem stojí v čele tohoto festivalu. „Vždy mě bavilo organizovat různé akce a také mě zajímala otázka lidských práv. Takže se to zkombinovalo,“ prozrazuje na sebe.
Co je hlavní myšlenkou tohoto festivalu?
Jeden svět je v současné době největší festival tohoto druhu na světě. Letos v březnu se uskutečnil již 13. ročník, který skončil velmi úspěšně. Snažíme se systematicky a dlouhodobě propagovat dokumentární filmy jako velmi důležité médium. Nejde však pouze o zpravodajské filmy, ale o filmy zasazené do určitého kontextu, prostřednictvím nichž se člověk dozví nové nebo opomíjené informace. Svojí tematikou velmi dobře působí třeba ve vzdělávání. Před deseti lety vznikl také projekt Jeden svět na školách, který používá filmy při výuce na základních a středních školách. Také organizujeme podobný festival v Bruselu, kde pracujeme s dokumentárními filmy v prostředí, které je velmi politické. Pro nás je ale důležité během festivalu nepředstavovat jen filmy, ale organizujeme k nim i besedy s hosty, kteří mají na určitou problematiku různé názory.
Jak vlastně festival funguje?
Fungujeme úplně stejně jako jiný filmový festival. Máme otevřené přihlášky, takže k nám může kdokoliv poslat jakýkoli film. Ročně tak vybíráme z 1600 filmů. Vybereme jich něco přes sto. Nabídka je několikanásobně větší než počet filmů, které nakonec zařadíme do programu. Pro nás je důležité, aby program byl kompaktní a i divákům bylo jasné, proč jsme určité filmy vybrali a proč s nimi takto pracujeme. Filmy se k nám přitom dostanou různými cestami – buď je někdo přihlásí, nebo je vidíme na festivalech, nebo je doporučí někdo z našich přátel či jiní filmaři. Ti se na Jeden svět do Prahy se svými projekty rádi vracejí. Festival se jim líbí, protože ne na všech festivalech, kam jezdí a které jsou otevřeny široké veřejnosti, je tak obrovská návštěvnost jako na Jednom světě.
Utkvěl vám osobně v paměti určitý film?
Ono je to těžké, protože filmů vidím hodně a každý rok jsem ráda, když se objeví snímek o tématu, o němž jsem nic nevěděla. Letos to byl například film Afghánští tanečníci, který vyhrál na festivalu jednu z hlavních cen. Pojednává o tradici v Afghánistánu, kdy si muži, většinou to jsou nějací vysoce postavení vojáci, kupují mladé chlapce ve věku deseti jedenácti let, kteří jim slouží jako sexuální otroci. Když dorostou do věku například 19 let, kdy už pro své majitele nejsou tolik atraktivní, sami si kupují další chlapce. Pokud se během doby, kdy jsou vlastněni, vzepřou svému majiteli, bývají často zabiti. V tamní společnosti je to tak normalizované, že tito vysoce postavení muži soutěží mezi sebou, kdo má krásnějšího chlapce. Tento film zasáhl snad všechny, kteří ho viděli. Je to tabuizované téma, o němž se v tamní společnosti ví sice hodně, ale tady v Evropě ne. Bere se to za něco, co jako by neexistovalo.
Jaké je zastoupení českých a zahraničních filmů?
Máme samostatnou sekci českých filmů, které je třeba zařazovat i kvůli zahraničním hostům, pro něž je důležité vidět lokální produkci. Každoročně vybíráme z více než stovky až 120 filmů a nakonec jich zařadíme čtrnáct patnáct. U českých filmů máme kritéria výběru stejně přísná jako u zahraničních.
Letos se uskutečnil již 13. ročník, mohla byste shrnout vývoj festivalu?
Osobně na festivalu pracuji sedmým rokem. Za tu dobu, co ho dělám, se etabloval nejen v českém prostředí, ale i v zahraničí. Podařilo se nám ho zatraktivnit. Poslední čtyři roky návštěvnost dosáhla sto tisíc diváků, což je obrovské množství. Také se nám daří systematicky pracovat s regionálními městy, letos jsme byli ve 33 městech.
Jak jste se vy sama dostala k tomuto festivalu?
Jednoduše přes konkurz. Zrovna jsem se stěhovala z Brna, kde jsem studovala, do Prahy a hledala jsem zaměstnání. Protože jsem studovala filmovou vědu a byla jsem zvyklá organizovat různé kulturní akce, přihlásila jsem se na konkurz, v němž společnost Člověk v tísni hledala někoho na technickou produkci, zkusila jsem to. Nakonec mě sice nevybrali na technickou produkci, ale měla jsem na starosti hosty festivalu Jeden svět. Každý rok jsem vlastně dělala jiné věci až nakonec jsem skončila ve vedení festivalu.
Archiv, časopis Krásná 2011
