Jaro na nebi, na zemi a na planetách

Tato zvláštnost vychází z vlastnosti dnes platného řehořského kalendáře, který zavádí čtyřsetleté cykly, aby se doba oběhu Země kolem Slunce co nejvíce přiblížila kalendářnímu roku. V průběhu těchto cyklů se mírně mění začátky ročních dob. Předchozí cyklus začal rokem 1600. Většina z nás se narodila na jeho konci a vstoupila do nového cyklu v roce 2000.

Nový dostatečně přesný řehořský čili gregoriánský kalendář začal u nás platit již v roce 1584 a nahradil starý kalendář juliánský, který byl zaveden v Římské říši v roce 46 před naším letopočtem. Ve své době představoval výrazný pokrok, platil však mnoho století a časem se projevily jeho nepřesnosti. Bez výjimky každý čtvrtý rok juliánského kalendáře je totiž přestupný, takže juliánský rok trvá 365 dní 6 hodin. Skutečná doba oběhu Země kolem Slunce je však o 11 minut kratší. Juliánský kalendář se proto opožďoval proti přírodnímu, vyplývajícímu z pohybu Země. V roce 1582 toto zpoždění činilo již 10 dní a tato skutečnost si již vyžádala kalendářní reformu. Pro církev byla naléhavá zejména proto, že Velikonoce se podle starého kalendáře výrazně posouvaly k vrcholnému jaru.

Velikonoce jsou pohyblivé svátky. Velikonoční neděle se slaví první neděli po prvním jarním úplňku. Za první jarní den se podle církevních počtů zjednodušeně považuje vždy 21. březen a také za den úplňku se schematicky počítá takzvaný cyklický úplněk. Velikonoční neděle tedy může nastat nejdříve 22. března a nejpozději 25. dubna. Velikonocím pak předchází období půstu a na ně navazují další pohyblivé svátky. Letos připadá Boží hod velikonoční na neděli 8. dubna a na toto datum pak navazují další pohyblivé svátky v květnu a červnu.

Opusťme nyní složitý svět kalendáře a podívejme se do říše hvězd. S blížícím se jarem sestupuje k západu bohatá oblast hvězdného zimního nebe. K obzoru klesá grandiózní prstenec jasných hvězd – takzvaný zimní mnohoúhelník s jasnou hvězdou Síriem a výrazným souhvězdím Oriona. A zatímco příroda procitá a obléká se do pestrého šatu jako Botticelliho Primavera, obloha paradoxně chudne. Pod obzorem mizí Mléčná dráha a vnímavému diváku se otevírá pohled do vesmírných dálek. Zatímco dalekohledy v těchto směrech odhalují bohatství dalekých hvězdných ostrovů – galaxií –, prosté lidské oko přichází zkrátka. Je to známá věc: jarní obloha je chudá, nechudší z celého roku. Přesto stojí za to si ji prohlédnout, jarní nebeská prostota má svůj půvab.

Nejjasnějšími hvězdami jarního nebe jsou Regulus, Arktur a Spika. Tvoří takzvaný jarní trojúhelník. Jeho nejzápadnější vrchol je také nejblíže k zimní oblasti nebe a září v něm Regulus, nejjasnější hvězda souhvězdí Lva. Leží těsně u sluneční dráhy – ekliptiky –, a v jeho blízkosti proto prochází Měsíc, jasné planety a 23. srpna také Slunce. Regulus je modrobílou hvězdou dvakrát většího průměru a 120krát svítivější než Slunce; dělí nás od ní vzdálenost 78 světelných roků. Slabší hvězdy v okolí tvoří obrazec, který opravdu připomíná pohodlně nataženého lva se vztyčenou hřívou. Regulus v něm září v předních tlapách lva. Pod tímto souhvězdím letos na jaře září planeta Mars, která byla 3. března po dvou letech nejblíže Zemi a 5. března dosáhla opozice se Sluncem, kdy zářila celou noc. Mars svým jasem ovládá celou jarní oblohu a překonat jej může pouze Měsíc, který na jarní obloze bude zářit 6. dubna a 6. května v úplňku.

Levou horní hvězdou jarního trojúhelníku je Arktur, nejjasnější ze všech hvězd na severní nebeské polokouli. Jeho oranžové světlo nás provází ještě dlouho do léta, kdy teprve v srpnu o půlnoci klesá pod západní obzor. Jde o hvězdného obra s průměrem dvacetkrát větším než Slunce, se svítivostí 114 Sluncí. Patří také k poměrně blízkým hvězdám – dělí nás od něho vzdálenost 37 světelných roků. I když má tedy menší svítivost než Regulus, je pro svou menší vzdálenost na obloze mnohem nápadnější. Přesto si můžeme ověřit, že jde opravdu o Arktura. Podíváme se vzhůru a vyhledáme známý obrazec Velkého vozu, který právě na jaře svítí téměř v zenitu. Tři hvězdy vybíhající z kol, oj Velkého vozu, tvoří jakýsi oblouk, který v duchu prodloužíme dolů a který míří právě k Arkturu. Ten je dominantní hvězdou v souhvězdí Pastýře (nebo také Pastevce či po latinsku Bootes). Obrazec souhvězdí je dosti rozlehlý a nevýrazný: hvězdička Nekkar je nejvýš a představuje hlavu, níže jsou dvě hvězdy v ramenou a tři v pasu. Arktur spolu s dalšími hvězdami představuje nohy. V horní oblasti souhvězdí bývalo souhvězdí Kvadrantu, dnes již zaniklé. Přesto jeho jméno dosud nese meteorický roj Kvadrantid, jehož meteory pozorujeme vždy počátkem roku.

Nejhlouběji na jihu září v letním trojúhelníku hvězda Spika v souhvězdí Panny. To je modrý obr, nejsvítivější a také nejvzdálenější z této hvězdné trojice. Dosahuje svítivosti 1600 Sluncí a je vzdálen 262 světelných roků. Hvězdný obrazec souhvězdí je také nenápadný, jak je vůbec běžné na jarní obloze. Někomu připomíná velké písmeno Y, ti sportovněji založení se pokusí nalézt tvar připomínající překážkovou závodnici, překonávající překážku. Pak stejně jako u Pastýře leží Spika v noze závodnice. Jméno Spika ovšem znamená klas a národy starověku spatřovaly v souhvězdí bohyni úrody. Jde o druhé největší souhvězdí oblohy.

Podle hlavních jarních souhvězdí pak můžeme vyhledat další. Pohled Lva směřuje k souhvězdí Raka s pěknou hvězdokupou Jesličky, kterou nejlépe ukáže triedr. Pod Rakem vyznačuje skupinka hvězdiček hlavu největšího souhvězdí celé oblohy, Hydry – jejíž hadovité tělo podtrhuje hluboko na jihu celou jarní oblohu. Mezi Hydrou a Pannou vyhledáme dosti výrazný lichoběžník hvězd, souhvězdí Havrana. Nad Pannou je zcela nevýrazné souhvězdí Vlasů Bereniky, ovšem s nesmírným bohatstvím dalekých galaxií, kde si na své přijde teprve větší dalekohled. A konečně nalevo od Pastýře vyhledáme hezkou aureolu hvězdiček, souhvězdí Severní koruny. Nejjasnější hvězda skupinky se jmenuje Gemma – Drahokam – a je vzdálena 75 světelných let.

Jaro nepřichází jen do pozemské přírody a na noční oblohu, setkáme se s ním kupodivu i na jiných tělesech sluneční soustavy. Zemi nejpodobnější je Mars. Jeho pouštní krajina má docela pozemský charakter a osu má skloněnou téměř stejně jako Země, což je právě podmínka střídání ročních dob. Rotační osa Marsu míří však jiným směrem než pozemská, takže roční doby tu začínají jindy než u nás, Mars obíhá pomaleji a roční doby tu jsou delší. Jarní rovnodennost na jižní polokouli nastává 29. září 2012, na severní polokouli 31. července 2013. Nejnápadnější je na Marsu zima, kdy chladnou polokouli planety pokryje rozsáhlá bílá polární čepička, tvořená jinovatkou a oblačností. Během jara polární čepička ustupuje a jarní krajina tmavne, jak lze pozorovat i menším dalekohledem. Detailní studium ukáže i změny sezonního větrného proudění.

Také osa Saturnu je nakloněná, a to o něco víc než zemská. Tato planeta má již významné vlastní zdroje energie a vliv slunečního záření je jen druhotný. Takže typické roční doby se téměř neprojevují. Na severní polokouli planety je nyní „jaro“, jarní rovnodennost nastala 10. srpna 2009 a jaro zde skončí letním slunovratem v roce 2016. Zcela výjimečnou polohu má ve sluneční soustavě osa Uranu, která téměř leží v rovině dráhy planety. Jeho oběžná doba dosahuje 84 roků. Proto střídavě severní a jižní pól je Sluncem osvětlen vždy 42 let, zatímco druhý pól má stejně dlouhou noc. Mezitím nastává období jakýchsi „rovnodenností“, kdy ke Slunci míří rovník planety a na obou polokoulích se střídají dny se stejně dlouhou nocí. Poslední jarní „rovnodennost“ pro severní polokouli nastala v roce 2007 a 18 let ode dneška ještě chybí do tamního letního slunovratu. Rotační osa Neptunu je nakloněna asi 29 stupňů proti kolmici na rovinu dráhy planety. Přestože jde o nejvzdálenější planetu sluneční soustavy a Slunce na ni svítí z nesmírné dálky, ovlivňují i tento vzdálený mrazivý svět sezonní změny. Jižní polokoule je nyní nakloněna ke Slunci, vládne na ní vrcholné „léto“ a její oblačná pokrývka se od roku 1980 celkově zjasňuje.

Právě při sledování těchto dalekých světů si uvědomujeme, jak utěšená je naše modrá planeta Země a jak nesmírné nádherné představení nám jako nadšeným divákům předvádí rytmus střídajících se ročních období. Těšme se z místa, na němž je nám dáno prožít svůj život, a z té nejnadějnější roční doby, na kterou všichni radostně čekáme.

Archiv, časopis Krásná 2012