Děda Toník a bábi Andulka (1. díl)
Žijeme s našimi nejbližšími dlouhá léta a věříme, že je dokonale známe, ale paměť nám často uchová jen pár střípků, z nichž se marně pokoušíme složit jejich podobiznu.
Když jsme mladí, anebo dokonce příliš mladí, žijeme přítomností a budoucností a vzpomínání rodičů a prarodičů nám připadá tak trochu jako báje dávno zmizelého světa: jedním uchem nám vletí dovnitř a druhým vyletí ven. A když se o nich konečně toužíme dozvědět co nejvíc, bývá obvykle pozdě: už nejsou mezi námi anebo na jejich paměť uÏ nelze příliš spoléhat.
Co víme třeba o svých prarodičích? Přišli jsme na svět, když byli za polovinou své životní pouti, známe jejich usedlou a zmoudřelou podobu – ale jací byli zamlada? Rád bych to věděl, abych líp rozuměl sám sobě. Kdo má to štěstí, aby měl k dispozici dopisy, deníky, vlastní životopisy svých předků? Zpravidla nám zbývá jen pár fotografií a chatrná paměť.
Každý má dva dědy a dvě babičky, ale na maminčiny rodiče nemám žádnou vzpomínku, zemřeli příliš brzy a já znám jen jejich tváře z vybledlých fotek. Tátovy rodiče, dědu Toníka a bábi Andulku, jsem si užil víc. Řadu let jsme bydleli v jejich rodinném domku na okraji Strakonic – rodiče, bratr, sestra a já. Dokud jsme byli malí, stačil nám ke hrám dům, dvorek hlídaný fenkou Bobinou a zahrada, když jsme povyrostli, vyráželi jsme s uliční partou do okolí, na hřiště, k řece, do lesů.
Děda býval zamlada štíhlý elegán. Pracoval jako úředník ve strakonické pojišťovně a příležitostně fušoval do novinařiny. Pro mě byl především bělovlasým stařešinou s hravou fantazií, kterou uplatňoval při vymýšlení vlastních pohádek pro neposedná vnoučata. Dobromyslně si nás dobíral a nebál se tvářit hloupě, abychom si my děti mohly připadat chytřejší. Netýral nás žádnými patriarchálními výchovnými metodami, nejspíš se držel zásady, že děti mají vychovávat rodiče, zatímco dědové a báby si mají s potomky hrát a rozmazlovat je.
Jednou jsem zastihl dědu v okamžiku, kdy si zapálil svou oblíbenou cigaretu, a tak jsem ho požádal, ať mi dá taky ochutnat. S potutelným úsměvem mi vyhověl, podal mi hořící cigaretu a čekal, co se bude dít. Dal jsem si pár šluků a kromě záchvatu kašle se mi ještě udělalo špatně od žaludku. Babička mě dala brzy dohromady, dědovi vynadala dědků bláznivejch a obvinila ho z pokusu o vyhubení potomstva, ale mně odpor ke kouření vydržel až do mých osmnácti.
Bábi Andulka mě rozmazlovala ještě víc než děda, byl jsem její první vnuk a ona si svou babičkovskou roli s gustem vychutnávala. Předváděla mne sousedkám, až jsem se za to styděl, držela nade mnou ochrannou ruku a byla šťastná, když mi tou či onou maličkostí mohla udělat radost. Vyvařovala a vykrmovala mě všemožnými kulinárními dobrůtkami a pobízela mě: „Jen jez, ať jsi tlustej!“ Její kuchařské krédo znělo: „Zelenina je zdravá a nejlepší zelenina je maso.“
Bábi Andulka byla živel, na fotkách z mladších let jí v očích jiskří to, čemu se kdysi říkávalo šelmovský úsměv. Musela muže okouzlovat svým temperamentem, však také jedna z rodinných fám tvrdila, že děda přišel k chromé ruce při souboji s nějakým oficírem, který se o divošku Andulu ucházel. Fámy jsou fámy – raněnou ruku si děda přivezl z italské fronty za první světové války. Babička mu ráda vyčítala, že se při tom bojování za císaře pána a jeho rodinu naučil kouřit a sem tam si vypít skleničku, a lamentace uzavírala povzdechem: „Ještě štěstí, že tam nebyly hambince, to by ses mi vrátil dočista zpustlej!“ Byla přirozeně moudrá, a tak dědovi dopřávala pocit, že hlavou rodiny je on, ale poslední slovo mívala většinou ona. Bývalo to jen takové domácí kočkování, ale uměla se rozzlobit i doopravdy.
Jednou děda vytáhl z kůlny vzduchovku na špačky, kteří mu na zahradě ozobávali třešně. Zahrada byla jeho chlouba, zatímco babička obhospodařovala záhony zeleniny, děda sadařil, rouboval a štěpoval ovocné stromy, prořezával větve a byl hrdý, že umí vypěstovat dobré ovoce. Jen ti špačci pytlačící na jeho třešních mu pili krev. Když proti nim nepomohla rozličná odstrašovadla a rámusidla, sahal po vzduchovce. Pro malého kluka je, anebo aspoň tenkrát byla, flinta atributem mužství. Tak dlouho jsem škemral, až mi děda vzduchovku půjčil, a dokonce mi poskytl instruktáž, jak a čím se míří a k čemu slouží kohoutek. Jak jsem tak mhouřil oko a druhým pátral po okolí, v okně vedlejšího domu jsem zahlédl sousedovic kloučka. V zápalu hry mě nenapadlo nic chytřejšího než zmáčknout spoušť. Kdo by se nadál, že zbraň je nabitá a natažená! Naštěstí to odneslo jen rozbité okno. V nastalém povyku babička svého zákonitého muže znectila a proklela, načež spěchala vyžehlit sousedský konflikt, než bude pozdě. S odstupem let děkuji osudu, že děda vlastnil pouze vzduchovku a ne kulovnici.
Archiv, časopis Krásná, 2003
