Své příležitosti jsem si připravoval sám

Novozélanďan Sir Edmund Hillary a Šerpa Tenzing – dva lidé, dvě jména navždy zapsaná do historie lidstva příběhem přátelství mezi jedinci i národy. Úspěšný první výstup na nejvyšší horu světa, Mount Everest v roce 1953, znamenal velký přelom v životě obou těchto mužů. „Byl jsem užitečný,“ mohl ve kterékoli části svého aktivního života s hrdostí prohlásit Edmund Hillary.

Známe ho díky jednomu mimořádnému sportovnímu výkonu – a můžeme jej obdivovat za dlouhou řadu dalších srovnatelně vynikajících, ale méně známých činů. Celou druhou část života, kterou prožil ve slávě, věnoval nejen práci pro komunitu sportovců a cestovatelů v extrémních podmínkách, ale také pomoci prostým lidem v Nepálu. Jejich tvrdý život, který dobře poznal, pomáhal ulehčovat organizováním školství, zdravotnictví, budováním cest, mostů a letišť. „Jednoho večera na ledovci Tolam Bau se nás několik choulilo u doutnajícího ohně a rozhovor se samovolně stočil na postavení Šerpů v budoucnosti. ‚Co se s vámi všemi za pár let stane?‘ zeptal jsem se hlavního nosiče Urkeina. Zamyslel se na chvilku a pak odpověděl: ‚V horách jsme stejně silní jako vy, ne-li silnější. Našim dětem však chybí vzdělání. Naše děti mají oči, ale nevidí. Ze všeho nejvíc potřebujeme školu ve vesnici Khumjung.‘ Tehdy poprvé mě napadlo postavit pro Šerpy školu.“

Pohled z vrcholu

Osobnost Edmunda Hillaryho můžeme znát z mnoha novinových a časopiseckých článků – myslím ale, že nejlépe mi jej přiblížila kniha, kterou napsal on sám. Svůj Pohled z vrcholu psal jako zralý a vyrovnaný muž.

„Toto je má poslední kniha. Toto je příběh mého života, který zhušťuje sedmdesát devět let mé dost bohaté činnosti do několika set stránek. Můj pohled se možná nebude vždycky shodovat s příběhy mých kolegů, ale přesně tak, jak to líčím, jsem to tehdy také viděl. (…) Moje úspěchy jsou především výsledkem velké představivosti a značné dávky energie. Byly to hory, které mě přivedly ke všem těm dobrodružstvím, o nichž jsem jako mladík snil. Prostě se hodily pro můj duševní horizont. Někdy úplně sólově, někdy s nezkušenými přáteli a nakonec i s ošlehanými společníky jsem vylezl na mnoho vrcholů a stával se zkušenějším a zkušenějším – dost zkušeným na to, abych nakonec stanul na vrcholu Mount Everestu. (…) Nikdo nemůže předvídat, kdy jeho život skončí. Stále však zbývá obrovská spousta práce. Doufám, že s pomocí June a s podporou členů mého Himálajského trustu bude naše práce v Himálaji ještě alespoň nějakou dobu pokračovat. Prožil jsem si své smutné chvilky, ale když se na všechno podívám jako na celek, zjišťuji, že život byl ke mně velmi dobrý. Vychutnal jsem si mnohá dobrodružství, pracoval jsem pro mnoho užitečných cílů a mnoho jsem získal od štědrých a milujících přátel. Těžko bych mohl požadovat víc!“

Nothing Venture, Nothing Win

Toto heslo, ve volném překladu „Kdo se ničeho neodváží, nic nezíská“, se v roce 1995 právem ocitlo na Hillaryho erbu. Ten byl vytvořen při příležitosti Hillaryho vyznamenání Podvazkovým řádem, nejvyšším státním oceněním v Británii.

Dávno předtím, krátce po zdolání vrcholu Everestu, byl za svůj sportovní výkon pasován na rytíře: „Bušilo mi srdce, když jsem otevíral dopis, jenž mi stručně potvrdil, že mě královna skutečně jmenovala rytířem Britského impéria. Tato informace mě poněkud vyvedla z míry – nepovažoval jsem se za osobu, která by byla vhodná pro rytířský titul. Především jsem na to byl příliš chudý. Najednou jsem se v duchu viděl, jak kráčím po městečku Papakura jižně od Aucklandu v montérkách plných skvrn. Proboha, řekl jsem, budu si muset koupit nové montérky.“

Edmund Hillary (20. července 1919–10. ledna 2008) pocházel ze skromných poměrů a byl skutečným selfmademanem. Jeho rodina britského původu si vydělávala na živobytí zemědělstvím – zejména včelařením.

Abychom si mohli trochu přiblížit Hillaryho dětství a mládí, musíme si představit, že do školy chodil bos za každého počasí, na gymnáziu byl velice osamělý a fyzická práce, kterou na něho kladl otec, byla tak tvrdá, že vojenský výcvik, na který se přihlásil jako dobrovolník, pro něj byl odpočinkem. Za války létal jako navigátor a navigoval rád podle hvězd.

„Nosili jsme skoro čtyřicetikilové plástve medu určené ke stáčení, a dokonce pětapadesátikilové krabice se dvěma osmnáctilitrovými plechovkami medu. Když mi bylo šestnáct, měl jsem už sílu jako muž a pracoval jsem mnohem tvrději, než bylo obvyklé. (…) Moje matka stále trvala na tom, že bych měl pokračovat ve svém vzdělání a jít na univerzitu. Když otce upozornila na to, že univerzitní prázdniny jsou právě v době, kdy probíhá hlavní produkce medu, nakonec souhlasil. Bylo mi pořád ještě šestnáct a začal můj pobyt na univerzitě, na níž jsem strávil dva příšerné roky. (…) Na konci těch dvou let jsem neměl za sebou ani jednu úspěšně složenou zkoušku a nezískal jsem ani jediného přítele. Je trochu ironie, že v pozdějších letech jsem dostal pět čestných doktorátů, napsal spoustu knih a ukázalo se, že docela dobře dokážu organizovat výpravy.“

Himálajský trust

Se skupinou přátel založil Hillary humanitární organizaci Himálajský trust.

„Už z dálky dokážu rozeznat skupinu horalů s nějakou žádostí. Jsou to vážní vesničtí stařešinové, kteří nás formálně vítají pozdravem namaste, posadí nás na pohodlný balvan nebo lavici, kolem krku nám přehodí šátky a nakonec nám nalijí místní alkohol. Teprve potom nám předloží petici, možná sepsanou v angličtině ředitelem místní školy nebo v nepálštině – pak ji ovšem musí přeložit můj vrchní Šerpa Ang Rita. Na základě těchto petic se nám za ty roky podařilo založit 27 škol, dvě nemocnice, 12 klinik, postavit mnoho mostů přes divoké horské řeky, položit potrubí pro přívod pitné vody a také jsem pomáhal při obnovování a údržbě klášterů, které Šerpové tolik milují. Nejsilnější stránkou Himálajského trustu je jeho kontinuita. Pracovali jsme zde už přes třicet let a místní lidé vědí, že když jednou něco slíbíme, mohou nám věřit, že to také uskutečníme. I my jsme pyšní, že většinou vyhovíme přání místních lidí.“

Edmund Hillary byl moudrý muž a náplní svého života bezchybně reagoval na potřeby doby. Byl na myšlenkové i emocionální špičce, vzorem elitního chování. Dobývající vrcholy a sklízející úspěchy v mládí, ve středním a pozdějším věku velmi aktivně napomáhající lidskému přístupu k lidem – takové muže by potřebovala naše zem. Jestli tu jsou, proč o nich není dost slyšet – a proč se nestávají vzory našim synům?

Citáty pocházejí z knihy:
Hillary (1999): Pohled z vrcholu – vyd. Rybka Publishers, Euromedia Group a Knižní klub, v překladu Petra Fantyse.

Archiv, časopis Krásná 2008