Vlastimil Harapes: Tančím tak rychle, jak jsem přinucen (2. díl)
Do malostranské kavárny přišel Vlastimil Harapes stylově, v doprovodu psa. Fenku Albu (což v italštině znamená svítání) si pořídil z útulku, kde si ho prý sama vybrala.
Do výčtu vašich profesí nepatří jen tanečník a herec, ale také zpěvák. Zapomněl jsem na něco?
Už rok moderuji jednou za čtrnáct dní noční pořad v rozhlasovém Mikrofóru na ČR 2. Nedávno jsem dostal scénář k divadelní hře Poslední sólo Nižinského, což byl nejlepší světový baletní umělec, který strávil třicet let v blázinci s utkvělou představou, že je bůh. Jde o dialog Nižinského se smrtí. Takže doufám, že se objevím s tímto kusem na divadelních prknech. Vidět mě můžete také v zájezdovém představení Někdo to rád v kině spolu s Uršulou Klukovou a také v kouzelném muzikálu na ledě Popelka. Samozřejmě ne na bruslích, ale na jevišti.
I když na to nevypadáte, je vám pětašedesát a mohl byste si užívat zaslouženého odpočinku.
Proč bych to dělal? Zjistil jsem, že po tom všem, čemu jsem se věnoval, mě nejvíce baví být interpretem. Mít kontakt s divákem.
Nejvyšší odměnou je jistě potlesk diváků, ale ani ocenění trvalejšího charakteru není k zahození a já vím, že za pár dní poté, co se tento časopis objeví na stáncích, byste měl dostat Cenu Thálie.
Na nedostatek ocenění si za svůj profesní život nemohu stěžovat. Když pominu zasloužilého a národního umělce, šlo především o ceny televizních diváků Televizní rolnička, kterých mám doma pět. V roce 1985 jsem dokonce získal absolutní rolničku za nejvyšší počet hlasů, čímž jsem předběhl i božského Káju. Dostával jsem spousty dopisů a těšilo mě především, že díky mým výletům do jiných profesí objevili někteří diváci a posluchači
i jim do té doby neznámý balet.
Cena Thálie vám bude udělena za celoživotní mistrovství. Nezní vám to, jako by váš celý profesní život tím byl u konce?
Myslím, že minulý rok to při přebírání stejné ceny skvěle okomentovala Jiřina Bohdalová, když řekla, že o ní ještě uslyšej. Jsem rád, že díky filmovým záznamům režiséra Petra Weigla se mohou diváci i dnes přesvědčit, o jaké jde mistrovství.
Prožil jste bohatých a úspěšných pětašedesát let. Byl jste tanečníkem, zpěvákem, hercem, režisérem, choreografem, pedagogem, ředitelem divadla… Nestálo by to za sepsání pamětí?
Jsem rád, že nemám čas na bilancování. Navíc mám před „psaním“ respekt. Nicméně kdyby přece jen jednou vyšly, mohly by se jmenovat „Tančím tak rychle, jak jsem přinucen“.
Díky mým výletům do jiných profesí objevili někteří diváci jim do té doby neznámý balet.
Archiv, časopis Krásná 2012
