Monika Šramlová: Hlas má velkou sílu

Jak jste se vůbec k hudbě dostala?

Pocházím z muzikantské rodiny a vždy se u nás hodně zpívalo. Už v dětství jsem chtěla být zpěvačkou. Působila jsem v řadě pěveckých souborů a později plesových kapel, jezdila na všemožné pěvecké soutěže. Nakonec jsem po gymnáziu skončila na konzervatoři v Praze, což pro mě nebylo úplně to nejlepší. Nechtěla jsem se totiž živit zpěvem ani výukou zpěvu. Přála jsem si zpěv provozovat jako svůj milovaný koníček, svou vášeň, ale ne jako něco, co musím. Před absolutoriem na konzervatoři jsem v roce 2002 odjela na rok „na zkušenou“. Jela jsem do Anglie, poté na tři měsíce do skotského Aberdeenu. Zde jsem žila a pracovala v camphillské komunitě s postiženými dětmi, kde byla jakákoli aktivita vnímána jako terapie. Velice mě oslovila muzikoterapie a pomohla mi nasměrovat mé další kroky po návratu domů. Dokončila jsem konzervatoř a zjistila, že nejsem o moc chytřejší ohledně zacházení se svým hlasem.

Hledala jsem tedy dál. Zkoušela jsem všechno možné, jako třeba alikvotní zpěv s experimentální skupinou Tashi Deley, díky níž jsem se poznala s německým alikvotním zpěvákem a multiinstrumentalistou Chrisem Amrheinem a chvíli jsem i koncertovala po Německu s jeho alikvotní skupinou Urkraft. Od něj jsem se učila základní alikvotní hlasové techniky a improvizaci. Bylo to pro mě klíčové období, kdy se začala formovat moje láska k „tiché hudbě“. V roce 2005 jsem si po ukončení konzervatoře ještě vyzkoušela, jaké to je ve finálové TOP 12 populární pěvecké soutěže Česko hledá SuperStar, abych se s o to větší jistotou vrátila k „tiché“ alikvotní hudbě srdce.

Prý jste pracovala i s těhotnými ženami? Jak to probíhalo?

Ano, před pár lety jsem pracovala s těhotnými v mateřském A centru, kde jsem nabízela kurzy práce s hlasem pro těhotné ženy. Bylo to velmi prosté, prozpívávaly jsme tělo samohláskami. Každá samohláska se dá vnímat jako silná mantra. Samohlásky jsou to, co nese zvuk ve slově. Když je zpíváte a jednotlivě se jim věnujete, můžete si své tělo prohlédnout a jaksi „osahat zevnitř“. Rozeznění hlasu vede k zapojení a rozeznění celého našeho těla, a tím i k jeho hlubšímu uvědomění. Jsme-li ve svém těle vědomě, umíme lépe naslouchat jeho moudrosti, a učíme se tak pracovat se svými tělesnými i emocionálními pocity. Učíme se lépe rozumět sami sobě, a tedy i ostatním. Tato tzv. souznění pořádám v A centru pravidelně už několik let. Dnes však už ne pro těhotné, ale pro všechny, kdo mají zájem si zazpívat a zharmonizovat se. Změnil se i název na Mantření. Nezpíváme totiž pouze samohlásky, ale také jednoduché písně a mantry za doprovodu různých nástrojů jako piano, kytara, ale i netradičních, jako je sansula a shruti box. Tyto večery mívají velice jemnou a klidnou atmosféru, lidé se tam přicházejí zrelaxovat a ztišit.

Ale způsob vnímání těla prostřednictvím samohlásek není příliš obvyklý?

Obvyklý není, ale je velmi užitečný a účinný pro všechny, kteří touží zpívat, ale mají z nějakého důvodu obrovský strach či blok. Jako „osahání“ si svých hlasových schopností je to ideální způsob, protože když držíte jeden tón na A nebo na jiný vokál, tak nemáte ani náročný text, ani melodii a jen zníte a posloucháte ostatní ze skupiny. V kruhu má souznění opravdu velkou sílu.

Jaké jsou vaše další aktivity?

Moje profese je hlasový pedagog nebo také hlasový „průvodce“. Nepracuji s dětmi, ale především s dospělými, kteří už vědí něco o svém těle i svých emocích. Těžko se pracuje s dítětem, které je ve vývoji a jeho tělo a psychika se mění a nestíhá samo sebe. Pracuji s lidmi individuálně, na jejich hlasových schopnostech. Učím je především správně dýchat a taky hulákat a ječet, což je hodně dobré proto, aby se otevřeli a pochopili, jak hlas v těle funguje. Pracuji se základy jedné úžasné techniky z Dánska, která má rychlou a relativně jednoduchou odpověď na všechny potřeby mých klientů-žáků. Zažíváme při hodinách opravdu hodně legrace a také momentů překvapení, kdy konečně zazní vysněné a nečekané tóny.

A vaše pěvecké počiny?

Mám ráda barevnost, a ne rutinu, a proto nemám stálou kapelu, ale jsem součástí mnoha hudebních projektů. S mojí sestrou Lenkou máme projekt Le’HarMonja, několik let koncertujeme s relaxační „tichou hudbou“, vydaly jsme dvě CD a také DVD, vše jsou živé záznamy z našich koncertů. Jsem také jednou ze zpěvaček v projektu nazvaném The Philharmonic Rock Night, jezdíme po celé Evropě s repertoárem rockových písní od Pink Floyd, U2, Queen, Deep Purple apod. za doprovodu různých filharmonických orchestrů. Také jsem byla mimo jiné součástí projektové kapely Negative Face, s níž jsme natočili desku Garden of Wishes. Nazpívala jsem zde většinu ženských partů. S touto deskou jsme dokonce získali cenu Zlatého Anděla za rok 2009, a to za žánr heard & heavy. Bylo to pořádně nahlas.

Přes co jste se musela ve svém životě přenést?

Asi uvědomit si, že nepotřebuji být světoznámá zpěvačka. A spokojit se s tím, že mimo občasné koncerty všude možně většinou sedím u piana a zkouším s lidmi věci, které už dávno umím. Ale to není nic dramatického. Jenom si to člověk musí ujasnit. Jako dítě máte nějaké sny. Ty sny se plní, když máme odvahu a sílu si je splnit, ale mohou dostat i jiný tvar, než jsme si jako děti představovali. Ten sen nemusí vypadat stejně, jako když mi bylo pět. Dostane dospělý tvar, barvu. Je proto třeba mít oči i srdce otevřené, aby člověk věděl, že teď už je to jeho sen. Aby na něj člověk stále nečekal, ale uvědomil si, že ho vlastně dávno žije, a nepropásl ho. Myslím, že jsem ho nepropásla, že se ho snažím pořád nějak tvořit, nějakým způsobem mu dávat tvary. Hodně při práci sleduji to, aby mě bavila a naplňovala. Když mě to, co dělám, přestane naplňovat, chce to okamžitou změnu…

Archiv, časopis Krásná 2011