Iva Pazderková - za mnohé vděčím své "blbé blondýně" (1. díl)

Hodně se o vás píše jako o představitelce „blbé blondýny“. Jak byste se osobně charakterizovala?

Bohužel bych sama sebe často charakterizovala tímto způsobem, ale jinak jsem poměrně křehká bytost.

Co vám přináší herectví?

V každém životním období to je něco jiného. Všeobecně mi přináší radost, někdy i úlevu – toto povolání má i terapeutické účinky – a také spoustu trápení. Často mi moje práce snižuje sebevědomí a na druhou stranu mi ho i zvyšuje. Je to takové povolání extrémů.

Co myslíte tím trápením?

Řeším, zda mám dostačující talent a schopnosti svou práci dělat.

Tím se stále ještě zabýváte?

Ano. Samozřejmě.

Chtěla jste být herečkou již jako malá holka, nebo vás tenkrát zaujalo jiné povolání?

V devíti letech jsem navštívila dramatický kroužek a od té doby jsem měla poměrně jasnou představu.

Takže jste si šla za svým cílem?

Asi ano. Ale já jednám intuitivně a moc netaktizuji. Nebylo to o tom, že bych se zařekla: Tak a tak to bude. Vždy jsem si to však intenzivně přála.

Takže se vám de facto splnil váš sen?

Ano, to ano.

Kdo vás nejvíce v životě ovlivnil?

Stoprocentně rodiče a prarodiče. Měla jsem to štěstí, že mám úplnou rodinu a pevné krásné zázemí. Takže mě logicky nejvíce ovlivnili oni.

Na co nejraději vzpomínáte z dětství?

Nejraději vzpomínám na letní prázdniny, které jsme trávívali u babičky a dědečka v Uherském Hradišti. Když jsme tam byli úplně všichni. To bylo nejkrásnější období mého života. Moc bych si přála, aby to mohly zažít jednou i moje děti.

Současný životní rytmus je rychlý a často pohlcuje i babičky a dědečky, protože bývají pracovně činní i ve vyšším věku…

Otázka je, jak moc se tomu člověk poddá. Druhá věc je, k čemu děti povede. Moji rodiče mají zahradu, milují přírodu a jsou láskyplní. Mým neteřím, protože moje sestra má už dvě děti, dávají totéž, co dávali nám. To, že současné babičky a dědové jsou aktivní do vyššího věku, se s tím nevylučuje.

Co vám udělá radost?

Já jsem člověk, který by si moc přál žít vyrovnaně a vytvářet harmonii. Nemyslím si ale, že to mám úplně zvládnuto, protože jsem chaotická a roztěkaná. Dělá mi velkou radost, když kolem sebe vidím lásku a harmonii. Ať už v osobním, nebo v globálním slova smyslu. Když lidé k sobě chovají lásku, respekt a úctu.

Jak si dobíjíte energii, když jste od rána do večera v poklusu?

Já dobíjím energii nejradši ve společnosti svých blízkých. Jinak dobrým jídlem nebo třeba během – je to velice užitečná věc na zušlechťování fyzické i duševní kondice. Pak je to i kniha, kino, spánek, láska. Ta asi nejvíc. Ono to asi není úplně správně, ale když mám vztah v pořádku, tak pro mě nic na světě není problém. A pochopitelně důležité je zdraví.

Studovala jste v Americe, co vám to dalo?

Dalo mně to za pravdu v tom, že způsob, jakým nás vedli v českých školách, není úplně ten pravý a že potlačování osobnosti dítěte není nejlepší cesta, jak z něj vychovat dobrého člověka. V Americe jsem se cítila ve škole svobodná a měla jsem motivaci se učit. Sama jsem se tam přihlásila na matematiku a za rok jsem se tam naučila víc než tady za tři roky. Individuální přístup tam kantoři zvládali i ve třídě s 25 žáky. Ale zažila jsem tam i těžké období. Poznala jsem, co to je nemít co jíst, kde bydlet, nemít vodu, elektriku, být bez peněz. Spolehnout se v 16 letech pouze na sebe. Člověk sice rychle zapomene, když se vrátí domů, ale životní hodnoty se mi nějakým způsobem lépe poskládaly, než kdybych tam nebyla. A pochopitelně jsem si odvezla i perfektní znalost cizího jazyka. 

Proč jste se rozhodla vydat do Ameriky?

V roce 1996 asi neexistovalo moc šestnáctiletých, kteří by odmítli nabídku rodičů jet do Ameriky. Nabídli mi to, protože moje sestřenice tam byly a měly dobrou zkušenost. V tomhle jsou moji rodiče úžasní, protože mi dopřáli možnost získat jazykovou gramotnost a spoustu důležitých zkušeností. Podle mě to od nich byl milionkrát odvážnější čin než ode mě. V 16 letech člověk všechno mnohem lépe zvládá, je snazší žít přítomností, paradoxně se lépe vyrovnáte s každou krizovou situací.

Takže jste si sama musela sehnat bydlení a to všechno…

Ne, původně to bylo zařízeno od agentury. Nastal však problém, že agentura dostatečně neprověřila člověka, u kterého jsem měla bydlet. Tím pádem mě už na letišti čekala úplně jiná rodina. Bylo to komplikované, ale bylo to to nejlepší, co se mi mohlo stát.

Uvažovala jste někdy o tom, že byste v Americe zůstala?

Tehdy jsem moc chtěla, ale na druhou stranu jsem se musela vrátit sem, protože jsem slíbila v amatérském divadle, že se vrátím… Ale dostala jsem tam i nabídku na stipendium na univerzitu.

To bylo velmi lákavé.

Bylo. Studovat herectví v USA.

Nelitujete toho, že jste se vrátila?

Člověk si říká, co by kdyby. Já jsem tam udělala konkurs do městského divadla a měla jsem to všechno daleko jednodušší. Byla jsem tam svým způsobem exotická, ať už tím, jak jsem mluvila, nebo jak jsem hrála. Takže moje „minikariéra“ šla hodně rychle nahoru. Po prvním představení jsem už byla místní „star“. Ale svého návratu nelituji.

Dáváte si předsevzetí?

Tisíc denně.

A kolik se vám jich podaří splnit – je to alespoň jedno?

Teď už ano. Čím jsem starší, moje rozhodnutí vycházejí z konkrétní potřeby, z nabrané zkušenosti. Už také vím, že to bude vyžadovat úsilí a práci. Takže teď se mi již daří plnit si předsevzetí, která si dávám. Je to těžké, ale ne tak jako dřív, když člověk ze sebe jenom chrlil, co by chtěl.

Když mám vztah v pořádku, tak pro mě nic na světě není problém.

Archiv, časopis Krásná 2012