Džusový román
Skoro by se mělo napsat, že to náhoda mi podstrčila snímek, který mi vyrazil dech. Na náhody nevěřím, a tak jsem si jista, že jeden neprávem opomíjený debut mi přihrálo samo nebe, když jsem – zklamána z nanicovaté sbírky filmových počinů let 80. – hledala kousek, který by nebyl provařený televizním reprizováním a měl pro Krásnou trvalý odkaz.
Černobílý je nový den na české vesnici. Protivný zvuk budíku a skřehotavý matčin hlas nabádá spícího v manželské posteli, ať nepromešká první den práce; cloumá postavou zachumlanou v peřinách a není to manžel, ale dcera. Před ní žádná perspektiva, žádné světlé zítřky. Běh vesnicí za ujíždějícím spojem, přihlouplé žertování autobusáka, který laškuje s mladičkými oplácanými dívkami. Autobus si proráží cestu stádem ovcí a jsme v příběhu, do něhož se nám nechce vstoupit v roce 2012 stejně jako v roce 1984 v oprávněné obavě, že se zde čas zastavil a vše je víc než pravda.
Fabrika. Plechové šatní skřínky včera a mnohde dodnes. Vlezlá kamera, která nedovolí nevšimnout si, jak jsou lidé v nanicovatých bezbarvých šatech nehezcí a bez energie. Detaily strojů a dívčích rukou, o něž se bojíme, protože si mohou hrubou prací ublížit. Neboj, já už to dělám dvaatřicet let, říká sešlá žena. Nikdo se neusmívá. Detail klecí, vajec a slepic ve slepičárně, kde chtěla matka pracovat s dcerou a ráda by jí namluvila nehezkého mládence: Má knížku na heslo! Kdyby sis našla hodného chlapce, který by si tě vzal, já bych odešla od táty k tobě… Dcera chce co nejdál od matky a z vesnice.
V gumárně se koná schůze a závodní lékař nechává kolovat fotografie ribstolů, které jim fabrika časem koupí, přitom vysvětluje upracovaným ženám, že mají málo pohybu, a proto se musí zúčastnit sportovní olympiády. Za odměnu budou mít i kulturní vyžití. Běhy a hody koulí macatých mamin v teplácích definitivně otevírají naše srdce a vyloudí úsměvnou vzpomínku na proslulé Formanovy a Papouškovy filmy let šedesátých. Nikdo zde není pohledný, atraktivní a sexy, neumí breakdance ani zpívat, a přesto vás cosi intimního vtahuje do děje. Výtečné typy neherců, žádné známé tváře, i Alena Mihulová má za sebou jediný film své kariéry. Kamera debutujícího Jaroslava Brabce ukazuje na jeho cit pro detail a pro atmosféru obrazu. Tvůrci filmu připravili další kalibr! Ženy se v očekávání kulturního zážitku převlečou do nejlepších plesových šatů a podnikový autobus je za sportovní účast odveze na přehlídku kulturistů Zlatý sval 1984. A jeden, jeden má krásné tělo a Alenka na něm může oči nechat. Tlustá kamarádka se nechala osahávat, a tak uhnala mládence a vdává se; ta naše neví, co se sebou, odmítá vlezlosti vesnických fotbalových fandů.
Filmařskou lahůdkou je pak svatba natočena snad ve dvou záběrech. Skvělý výběr odrhovaček, které kontrastují s obrazem: Lásko, bože lásko, Kdo tě líbá, když ne já… Svatební hostina je pak hrubá a utahaná, umdlévající, falešná, s kapelou, která hraje pod psa, s partou opilých mladíků, kteří si chtějí jenom užít; naštěstí pro Alenu, hostem ženicha je i pohledný kulturista. Jenže není čas na lásku. Život s děvčetem zatočí po svém a je až nepochopitelné, jak dívka vše tragické, co ji potkalo, přijímá se vším smířena, bez emocí, s odevzdaností. Kolem ní jen beznaděj a ubíjející stereotyp. Silný malý velký film. Není se co divit, že Džusový román skončil po cenzorských zásazích v trezoru a nedostal se do distribuce. A jak mi Fero Fenič, režisér tohoto hraného filmu z roku 1984, napsal, na loňské LFŠ v Uherském Hradišti mu dvacetiletí přiznali, že ta emoce a beznaděj snímku je oslovuje i dnes.
Archiv, časopis Krásná 2012
