Umění a tolerance jsou jedno a totéž
Pokud půjdete pražskou Nerudovou ulicí směrem na Pražský hrad, možná vás zarazí nápis Muzeum Montanelli. Budete-li chtít odkrýt tajemství toho, co se skrývá za dveřmi, a vejdete dál, přivítají vás rozlehlé prostory. Možná také zjistíte, že toto muzeum navázalo na činnost stejnojmenné galerie, kterou v roce 2003 založila lékařka a podnikatelka Dadja Altenburg–Kohlová, žena, která značnou část svého života pobývala v Německu. V Praze již uspořádala na tři desítky autorských výstav a několik tematických a skupinových výstav v Berlíně, Frankfurtu nad Mohanem a Saarbrückenu.
Jak vznikla myšlenka zřídit v Praze galerii a pak muzeum?
Takové myšlenky se vždycky rodí z vášně. Vášeň pro výtvarné umění mě doprovázela celý život a myšlenka založit nějakou vlastní instituci se mi líbila. Mám spoustu přátel mezi výtvarníky, kurátory a jinými osobnostmi kulturního života. Proto jsme se rozhodli zprvu vybudovat galerii. Postupně se ukázalo, že naší silnou stránkou je dělat nejen výstavy, ale hlavně projekty, a to nejen v České republice. V souvislosti s nabídkou z Berlína na pořádání výstav pro Saarskou galerii, Evropské Kunsforum, mě napadlo organizovat výměnné akce, to znamená německé výtvarníky prezentovat v České republice a české výtvarníky v Berlíně. Několik let to fungovalo tímto způsobem. Byl to nádherný začátek – poznat takové výtvarníky, jako je třeba Hugo Demartini nebo paní Kolářová či Jitka Válová. Naší silnou stránkou však nikdy nebyl a nebude obchod s uměním. Na to je tady dobrých galeristů dost. Ukázalo se, že umíme dělat výměnné akce a projekty. Proto jsme se rozhodli udělat z galerie muzeum a galerie se stala součástí muzea.
Zprvu jste tedy vycházela z okruhu umělců, které jste znala?
Ne, bylo to jinak. Již dříve jsem sbírala umění, což dělám dodnes. Nechěla bych ale mít například Rembrandta a další umělce pouze doma. Lokalita v Nerudově ulici se přímo nabízí k tomu, využít toku turistů, který proudí směrem na Hrad. Původně jsme si mysleli, že muzeum budou navštěvovat hlavně turisté. Postupně však získáváme i české publikum. Při zahájení výstavy Bedřicha Dlouhého bylo na vernisáži přes 500 lidí a z toho bylo 98 procent Čechů!
Neuvažovala jste o tom, že uděláte podobný projekt v Německu?
Neuvažovala, i když Berlín je výstavní centrum. Rozhodla jsem se vrátit do vlasti. V Německu ještě částečně pracuji, ale epicentrum mého vnitřního života se odehrává v Praze. Kam člověk patří srdcem, tam by asi měl i být.
Odmítla jste někdy umělce, který měl zájem s vámi spolupracovat?
Ano. Odmítnutí je pro mě na jednu stranu jednoduché, protože jsem presvědčena, že pravda je příjemnější než nějaké vymlouvání. Na druhou stranu to není snadné, protože si vážím lidí, kteří se uměním zabývají. Nemám nárok říkat, že je někdo „špatný“ nebo „dobrý“. Já mohu pouze říci, zda se podle mého jeho dílo hodí do našich projektů nebo ne.
Galerie fungovala šest let, muzeum bylo založeno teprve v minulém roce. Kam by mělo směřovat? Chceme to trošičku míchat. Teď třeba připravujeme projekt Marie 1511–2010. Mělo by to vypadat tak, že v muzeu budou viset Dürrerova grafická díla, Mariin cyklus, a bude možné je porovnat s tématem Marie v moderním umění. Klasické dílo pochází z Muzea v Osnabrücku, moderní složku dodáme my. Chtěli bychom pořádat jak monografické výstavy, tak i prezentace několika umělců. Byla jsem velmi potěšena, když mi paní Meda Mládková nabídla, že bychom mohly spolupracovat. Ona má spoustu věcí v depozitu, které nejsou nikde vidět, a opačně. Jsme připraveni ke každé spolupráci. V této ekonomicky špatné době však nemůžeme plýtvat prostředky, takže se zaměříme raději na skromnější věci, aniž bychom snížili standard. Jsme snad jedinou kulturní institucí, která nikdy nedostala žádnou podporu. Jsme privátní muzeum, které bylo vybudováno z čistě privátních prostředků. Osobně si myslím, že by už bylo načase, aby se město zamyslelo nad tím, že k nám zavítá několik set turistů a zda bychom nemohli nějakou podporu získat.
Žádali jste o ni?
Ano. Žádali jsme již několikrát, ale bez úspěchu. Budu se samozřejmě dál snažit, abychom dostali alespoň nějaký příspěvek, protože Muzeum Montanelli v Nerudově ulici je místo, které se značně odlišuje od ostatních konzumních prostor, které tady na turisty čekají.
Kdy jste vlastně začala sbírat obrazy?
Ve čtyřech pěti letech. Už jsem i sama malovala, sbírala desky s obrázky, vystřihovala princezny.
Přivedli vás k tomu rodiče?
Ne, sama. Mě zajímá i divadlo, opera, prostě všechno. Umění je moje filozofické zázemí, možná útěcha, je to i styl života. Umění je spojeno s tolerancí. Nevím, zda to tak pociťuje každý, kdo má s uměním něco společného, ale umění a tolerance jsou jedno a totéž. Jde o to, nehodnotit, ale vnímat to, co je kolem nás. To dává neskutečnou útěchu. Člověk zraje, když nehodnotí, ale jen absorbuje to, co vnímá. Najednou získá odstup i sám od sebe a vlastní problémy a spoustu věcí zrelativizuje. Posune ho to do jiné roviny, kde se na řadu věci dívá mnohem velkoryseji.
Paní Dadja Altenburg-Kohlová
Archiv, časopis Krásná, 2010
