Letní souhvězdí
Letní obloha vyniká bohatstvím hvězd. Je to to nápadnější, porovnáme-li ji s chudšími hvězdnými oblastmi jara nebo podzimu. Přispívá k tomu i široká Mléčná dráha, která se táhne od severovýchodu k jihozápadu. Nápadné je její rozdvojení vysoko na jihu. Vzniká vrstvou mezihvězdného prachu, který zakrývá vzdálenější hvězdy v rovině disku naší Galaxie. Nejvíce hvězd na letním nebi však spatříme teprve několik týdnů po letním slunovratu, nejdříve tak ve druhé polovině července.
Na letním nebi vynikají tři výjimečně jasné hvězdy, tvořící takzvaný letní trojúhelník. Dvě z nich stojí vysoko na obloze, až u nadhlavníku. Nejjasnější je Vega, hlavní hvězda malého souhvězdí Lyry. Vega září velmi jasným klidným modrobílým světlem ze vzdálenosti 25 světelných roků. Je po oranžovém jarním Arkturu druhou nejjasnější hvězdou severní nebeské polokoule. Vlevo nad Vegou září v Mléčné dráze druhá nejjasnější hvězda letní oblohy, Deneb v souhvězdí Labutě. Je značně vzdálená, asi 3200 světelných roků. Patří ke svítivým veleobrům. Vyniká daleko největší svítivostí do této vzdálenosti, září jako 270 tisíc Sluncí. Proto i tak dalekou hvězdu vidíme tak nápadnou. Letní trojúhelník ukazuje k jihu špičkou, v níž svítí jeho třetí hvězda, Altair v souhvězdí Orla. Je nejbližší z trojice, vzdálený 17 světelných let, a kolem vlastní osy se otáčí tak rychle, že je na pólech výrazně zploštělý.
Souhvězdí Lyry na okraji Mléčné dráhy má podobu nevelkého kosodélníku a napravo nahoře od tohoto obrazce je Vega. Lyra byla tím hudebním nástrojem, jímž se Apollonův syn Orfeus snažil obměkčit vládce podzemní říše, aby mu vrátil milovanou Eurydiku. Labuť je souhvězdí, které skutečně připomíná letícího ptáka s roztaženými křídly, dlouhým krkem nataženým v letu dopředu, k jihozápadu. V hlavě svítí hvězda Albireo, vzdálená téměř 400 světelných roků, která je pěknou dvojhvězdou. Hvězda Deneb představuje naopak ocas Labutě. Také u Orla rozlišíme hlavu, v níž svítí Altair, dále pak tělo, ocas i křídla. Orel jakoby podlétá Labuť.
Malé souhvězdí Delfína východně od Orla se podobá onomu savci, vyskakujícímu z vody. Někdy se již počítá k podzimním skupinám. Mezi Orlem a Labutí je drobné souhvězdí Šípu a nad ním zcela nenápadná Lištička. Jižně od Orla je nevelké souhvězdí Štítu s pěknou otevřenou hvězdokupou, označenou M 11. Nejjižněji je v Mléčné dráze velké souhvězdí Střelce, u nás však již dosti nízko nad obzorem. Z jeho hvězd se někdy vybírá obrazec čajové konvice: vidíme nádobku, víčko, hubici i ouško. V tomto souhvězdí leží střed naší Galaxie a najdeme tu řadu mlhovin – Lagunu, Trojklanou i Omegu – a také hvězdokupy. Zůstane-li náš pohled ještě nízko nad obzorem, najdeme západně od Střelce souhvězdí Štíra s jasnou červenavou hvězdou Antares. Ta patří k veleobrům, má průměr 400krát větší než Slunce a je vzdálena 600 světelných roků.
Západně (tedy napravo) od všech těchto souhvězdí najdeme zbývající oblast letní oblohy. Není tak nápadná a přiléhá k jarní obloze. Nad Střelcem a Štírem je velké souhvězdí Hada, nesené Hadonošem. Postava Hadonoše se hledá jen obtížně, zato tělo Hada je nápadné a velké. Tvoří široký obrazec podoby U s hlavou pod jarním souhvězdím Severní koruny, které již známe. Od Hlavy se Had kroutí napřed dolů, pak doleva a opět nahoru, kde končí až v „podpaží“ Orla. Hvězdy v levé části Hada patří do Ocasu Hada. Jde tedy o jedno souhvězdí, rozčleněné do dvou oddělených oblastí. Uprostřed drží Hada Hadonoš. V Ocasu Hada je podivuhodná mlhovina M 16, zvaná Orlí nebo také Hvězdná královna. V ní podrobně ukázal Hubblův kosmický dalekohled tři podivuhodné sloupy molekulárního vodíku, na jejichž vrcholcích vznikají hvězdy.
Nad Hadonošem vyhledáme souhvězdí Herkula. Není příliš nápadné. Pokusme se objevit napřed hruď – lichoběžník hvězd, připomínající květináč. Z jeho rohů vycházejí řádky hvězd – nohy a ruce. Řekové Herkula nazývali Klečící a pak by nohy byly dole. Na barokních zobrazeních je však silák kreslen hlavou dolů. Ostatně hlavu nevyznačuje žádná hvězda, takže si ji musíme jen domyslet. Mezi oběma pravými hvězdami „květináče“ ukáže triedr mlhavý obláček – kulovou hvězdokupu M 13. Herkules je v létě blízko nadhlavníku – v červnu o půlnoci, v červenci ve 22 hodin, v srpnu už ve 20 hodin. Pokud zakloníme hlavu přes nadhlavník k severu, najdeme zcela nepravidelný čtyřúhelník hvězd, hlavu obtočnového souhvězdí Draka.
Při pohledu k severu spatříme na severozápadě skupinu Velkého vozu s ojí vzhůru, na severu je Malý vůz s ojí dole, kde končí Polárkou. U nadhlavníku rozeznáme už zmíněnou hlavu Draka, jehož dlouhé tělo se stáčí jako otazník a končí právě mezi oběma Vozy. Nízko nedaleko severu se zvedá v Mléčné dráze královna Kasiopeja s obrazcem hvězd tvaru W.
A pokud máme volný rozhled na severní obzor, uvidíme tam nízko hvězdu Capellu, která je obtočnová, ale jinak patří do zimního nebe. Je připomínkou zimy, kdy bude zářit vysoko u nadhlavníku. A tak tento náš milý souputník, který zdobí naše noci, poskytuje určitou jistotu i našim potomkům.
Archiv, časopis Krásná, 2010
