Praga mysteriosa - Kostel sv. Mikuláše

Ukázka z knihy Praga mysteriosa, nakladatelství Krásná paní. Publikaci je možno objednat na našich stránkách.

Leželo přímo v podhradí v blízkosti nedalekého brodu (zhruba v místech dnešního Mánesova mostu) a u obchodní stezky, vedoucí dnešní Karmelitskou ulicí na Úvoz a dále na Hrad. V samotném centru tržiště stál románský kostelík (patrně rotunda) sv. Václava a od roku 1283 gotický farní kostel sv. Mikuláše. Oba středověké kostely tak rozdělovaly Malostranský rynk na dvě části, horní a dolní – v podobné konfiguraci, jakou se vyznačovalo i Staroměstské náměstí na protilehlé straně řeky. A právě zde, v srdci malostranského prostoru, v jeho severní části, v domě Na Baště, vypukl v roce 1541 zničující požár, jemuž padlo za oběť bezpočet domů na Malé Straně a na Hradčanech. Uvolněná stavební plocha na tak strategických místech vybízela k nové zástavbě, a proto v následujícím období, za panování Rudolfa II. zde vyrůstala nejvýstavnější část tehdejší Prahy.

Po Bílé hoře to byli jezuité jako hlavní představitelé rekatolizačních tendencí, kdo radikálně pronikal do malostranských prostorů, bez ohledu na původní zástavbu a s jasným organizačním záměrem ovládnout klíčové pozice. V době, kdy na protějším břehu Vltavy budovali obrovský areál jezuitské koleje, Klementinum, začali usilovat také o získání rozhodujícího postu v malostranském prostoru. Na svou stranu získali přízeň Albrechta z Valdštejna, konvertity ke katolictví, který se rozhodl financovat zde stavbu jezuitského profesního domu jako střediska výchovy mladých kněží. Proti snaze jezuitů získat k tomuto účelu gotický kostel sv. Mikuláše a přilehlé pozemky se postavila malostranská obec. Jezuité však získali podporu císaře a v roce 1625 mohli začít podnikat. V bezprostřední blízkosti svatomikulášského kostela posléze založili profesní dům, mohutnou raně barokní budovu strohého zevnějšku (na rozdíl od velkolepé okázalosti klementinské koleje), budovanou od roku 1673 podle plánu Giovanniho Domenica Orsiho. Orsiho nástupce, Francesco Lurago, vkomponoval do této raně barokní stavby nový kostel sv. Václava náhradou za stržený původní románský kostelík.

Teprve po třiceti letech, v roce 1702, přistoupili jezuité ke stavbě nového kostela sv. Mikuláše za vydatné finanční podpory Kolovratů a proti vůli malostranské obce. Po dlouhých diskusích o autorství konceptu dnešního chrámu se dnes jednoznačně soudí, že jím byl Kryštof Dientzenhofer, pod jehož vedením pokročila stavba až do třetího klenebního pole chrámové lodi. Oproti raně barokním vzorům typu římského kostela Il Gesú, tak jak ho známe z pražského jezuitského kostela sv. Ignáce, se architekt v tomto případě nechal inspirovat pokročilejší půdorysnou i prostorovou výstavbou návrhu Itala Guarino Guariniho na kajetánský kostel v Nerudově ulici v Praze. I když se Guariniho plány nerealizovaly, měly značný vliv na počáteční fázi vrcholného pražského baroka, kde se jednotlivé prostorové komponenty vzájemně prolínají, bez dřívější ohraničenosti.

Na Dientzenhoferově půdorysném schematu svatomikulášského kostela je tento princip uplatněn jako soustava tří klenebních polí chrámového jednolodí, tvořená prostupujícími se ovály, s bočními kaplemi po obou stranách. Pro nově pojaté hlavní chrámové průčelí je typické zprohýbání obrysových linií. Pohyb vláčného vlnění zdůrazňují římsy, balustrády, nakoso postavené dvojice sloupů s pilastry a malebně stáčené voluty štítového nástavce. Architekt využil i svažité nerovnosti terénu k posílení monumentálního dojmu pohybu hmot přistavěním segmentových schodišť. Plastický účinek umocňují kamenné sochy se sv. Mikulášem ve výklenku uprostřed, na nichž se podíleli kameník Giovanni Pietro della Torre a sochař Jan Bedřich Kohl. Zatímco toto západní průčelí představuje nejvýraznější architektonický útvar severní části Malostranského náměstí, je jižní boční zeď kostela odvrácená do ulice záměrně jednodušší, aby diváka příliš neupoutala. Hlavní pozornost totiž směřuje k ideovému a v souladu s tím i architektonickému středu chrámu – kněžišti s centrálním prostorem před ním.

V interiéru pojatém jako centrála je křížení transeptu s chrámovou lodí vymezeno po obvodu čtyřmi pilíři s představenými dvojicemi sloupů a nadživotními sochami církevních otců od Františka Ignáce Platzera. Na pilířích spočívá kupole s malbou Františka Xavera Palka z roku 1752. Stupňuje iluzi otevřeného nebeského prostoru se Spasitelem, bohem Otcem a světci. Stylově se tato rozměrná freska blíží ranému rokoku, zejména svou prosvětlenou barevnou škálou.

V roce 1737 po smrti Kryštofa Dientzenhofera začala druhá etapa budování kostela sv. Mikuláše. V díle pokračoval Kryštofův syn Kilián Ignác Dientzenhofer. Začal klenbou třetího pole lodi a před chórem vytvořil v křížení chrámové lodi s transeptem samostatný centrální prostor, organicky navazující na loď. Ústřední válcový prostor kněžiště dal krátce před smrtí v roce 1751 sklenout monumentální kupolí o rozponu 20 m, zevně potaženou měděnou krytinou a ukončenou lucernou s měděnou bání. Současně probíhala stavba zvonice, druhé výškové dominanty kostela. Dokončoval ji patrně podle plánu Kiliána Ignáce Dientzenhofera Anselmo Lurago a v roce 1752 byl kostel vysvěcen. Zvonice má podobu pětipatrového hranolu se zprohýbanými stěnami a s ubývající hmotou směrem nahoru. Konzoly, určené původně pro sochy řádových světců zůstaly prázdné, neboť věž nikdy nepatřila jezuitům. V tom se odráží vleklý spor mezi řádem a městskou obcí, která nejenže uhájila zvonici pro sebe, ale dokonce donutila jezuity vybudovat vlastním nákladem nově samostatný vstup přímo z ulice a nad ním byl nakonec umístěn znak města. Také dnes patří věž mikulášského kostela městu.

Pražská informační služba v ní instalovala stálou expozici barokní chrámové hudby (před listopadem 1989 tu sídlila StB!) a opatřila věž novou omítkou. Jezuité museli nakonec opustit svoji rezidenci na základě papežského breve z roku 1773, kterým byl řád zrušen. Dva roky nato na žádost malostranské obce, adresované Marii Trezii, byl kostel sv. Mikuláše uznán opět jako farní a zůstal jím dodnes. Díky umění obou Dientzenhoferů dostala Praha druhou nejvýraznější dominantu, hned za katedrálou sv. Víta, a zároveň konfigurace věže a tamburu se staly symbolem barokní Prahy. Jsou to dva zcela protikladně tvarované výškové objemy, přesto působí jako jedinečný celek, jevící se z každého stanoviště jinak. Nejde o náhodu, ale o umělcův promyšlený záměr pohledově ovládat prostor dosažením maximálního estetického účinu. Zejména Kilián Ignác Dientzenhofer vynikal touto schopností. Poučen lekcí vídeňských a italských architektů a za přispění vlastních názorů i domácího prostředí dospěl k nové syntéze, která inspirovala další vývoj tzv. radikálního baroku v Čechách. Nejen to. Významově přesáhla naše hranice tím, že předznamenala nástup dynamického baroka ve střední Evropě.

Archiv, časopis Krásná, 2011