Eleonora Akvitánská, žena dvou králů
Byla úžasná. Krásná, ale ctnostná, jemná, a přesto silná, chytrá, avšak skromná. Takovými vlastnostmi se může pochlubit jen málo žen… Ve veškerém svém snažení byla neúnavná, zkrátka budila velký obdiv… Mnoho lidí už ví, co dnes vím i já a o čem dříve nikdo neměl tušení. V době, kdy žila ve svazku s prvním manželem, byla tato královna v Jeruzalémě. Lépe bude se o této záležitosti nešířit, a tak už si dám ústa na zámek…“ Takto mnohoznačně se o Eleonoře Akvitánské (1122–1204), jedné z nejmocnějších žen středověké Evropy, vyjádřil její současník kronikář Richard z Devizes.
Když jí bylo patnáct let, zdědila po svém otci vévodovi Vilému X. Akvitánii a Poitiers a netrvalo dlouho a stala se ženou francouzského krále Ludvíka VII., po jehož boku se zúčastnila druhé křížové výpravy do Svaté země. Královnu doprovázely tři stovky žen, které měly nejen ošetřovat raněné, ale údajně i bojovat. Tažení nebylo příliš úspěšné, vojáky zmáhal nedostatek potravin, chlad a nepřístupný terén. Král měl finanční potíže a nakonec si na pokračování výpravy musel vypůjčit u „středověkých bankéřů“ – templářů. Došlo i k vážnému rozkolu mezi pobožným a asketickým Ludvíkem a vášnivou Eleonorou, která během tažení údajně prožila milostný románek se svým strýcem Raymondem z Poitiers, elegantním a kultivovaným mužem. Navíc ve vedení výpravy vypukly i spory o strategický postup, ve kterých se královna nepostavila na stranu svého muže, ale Raymonda.
Druhá křížová výprava tak neskončila úspěchem. Ludvík sice hádku o cíl tažení vyhrál, Jeruzalém však nedobyl a jeho manželství ztroskotalo. Štěstí nepřinesla ani Eleonoře, kterou na zpáteční cestě do Francie zastihla zpráva, že Raymond padl a jeho uťatou hlavu nepřátelé odvezli bagdádskému chalífovi.
Anglie jí ležela u nohou
Sňatek královského páru papež prohlásil za neplatný, oficiálně pro „neplodnost“ francouzské královny v březnu 1152, a Eleonora odjela do Akvitánie. Ve Francii však musela nechat své dvě dcery. Již dva měsíce poté se dvaatřicetiletá Eleonora provdala za devatenáctiletého Jindřicha Plantageneta, s nímž se pravděpodobně poprvé setkala v srpnu 1151, kdy Jindřich společně s otcem navštívil francouzský dvůr. Sňatku nezabránil ani věkový rozdíl, ani vzdálené pokrevní příbuzenství, ani Eleonořina údajná neplodnost.
V roce 1154 byl manželský pár ve Westminsterském opatství korunován a Jindřich Plantagenet se jako Jindřich II. stal anglickým králem. Jeho manželka měla za sebou zkušenosti, na něž valné většině ostatních nestačí ani celý život. Vyznala se v domácí i zahraniční politice, jednala s německým i byzantským císařem či papežem. Procestovala téměř celou Evropu, Balkán, Malou Asii. Své současníky Eleonora Akvitánská pohoršovala svým jednáním a byla častým terčem mnoha pomluv.
Během třináctiletého manželství porodila Jindřichovi tři dcery a pět synů – dva z nich pak usedli na anglický trůn. Mateřské povinnosti jí nezabránily v tom, aby aktivně a neustále zasahovala do státních záležitostí. Velmi těžce nesla časté nevěry výbojného a nezkrotného Jindřicha. Podle lidových legend nechala královu dlouholetou milenku – mladou a krásnou Rosamund Clifford – dokonce otrávit.
Proti manželovi se postavila a roku 1173, to jí bylo padesát let, jej spolu se syny chtěla donutit k předání moci. Taková vzpoura byla v té době zcela neslýchaná, Eleonora musela uprchnout a v mužském přestrojení se chtěla dostat do Francie. Plán se jí ale nezdařil a Jindřichovi věrní stoupenci ji brzy dopadli. Vzpurnou královnu čekalo dlouhých smutných patnáct let věznění.
Vysvobození ze žaláře přišlo až v roce 1189, když Jindřich II. zemřel. Na anglický trůn nastoupil jeho druhý syn Richard zvaný Lví srdce, účastník křížových výprav a statečný válečník, a jeho matka se znovu mohla vrátit do víru politického dění. Poté, co Richard odjel na třetí křížovou výpravu do Svaté země, vládla jako regentka, a dokonce za něj osobně vyjednala výkupné a shromáždila dostatek peněz, když padl do zajetí. Po Richardově smrti roku 1199 – v šarvátce byl vážně poraněn kuší –, se postarala, aby na trůn usedl jeho bratr Jan.
I přes pokročilý věk byla Eleonora stále na cestách, řešila dynastické zájmy a pro svých pět dcer hledala vhodné manžely. Její dvůr v Poitiers byl vyhlášený a zvěsti o její slávě šířili trubadúři, potulní pěvci, kteří putovali od hradu k hradu a zpívali písně o lásce a hrdinských činech. Královna se nevyhýbala ani vojenským tažením, to poslední podnikla, když jí bylo celých devětasedmdesát let.
Eleonora Akvitánská, velká žena, která se stala dvakrát královnou, matka deseti dětí a múza středověkých trubadúrů, zemřela prvního dubna roku 1204 v klášteře ve Fontevraud. Byla pohřbena po boku svého milovaného i nenáviděného manžela Jindřicha II. a syna Richarda. Socha na náhrobku, který nechala patrně sama zhotovit, ji zobrazuje jako krásnou a moudrou panovnici, která v rukou drží knihu, symbol vědění a moci.
Archiv, časopis Krásná 2012
