Gobelínářka Marie Teinitzerová vytkala Karlův most i Pražský hrad (2. díl)
Shora zní varhany, mladé dámy a pánové s vážným obličejem kráčejí ve starobylé aule pražského Karolina k promoci. Proti nim na zdi visí mohutný závěs s odleskem gotického ducha – gobelín Marie Teinitzerové-Hoppeové (3. 7. 1879–18. 11. 1960). Na první pohled ho nikdo nevnímá. Gobelín totiž se síní splývá, jako by ho sem pověsil sám Karel IV. Přitom je o stovky let mladší.
Malíři kolem gobelínů
Milena Jesenská po svém příchodu do Národních listů radila čtenářkám v oblékání, vaření a při zařizování bytu. Jakoby mimochodem se nezapomněla zmínit o Marii Teinitzerové a jejím ateliéru. Potřebovala pro svou rubriku hodně spolupracovnic a Marie nepohrdla nenápadnou reklamou.
Pracovala pro všední den, ale tvořila také hodnoty, které nezahladil čas. Názvy jejích gobelínů mluví: Hradčany s nábřežím, Československý len, Lov Diany, Orfeus, Západ slunce nad Vajgarem, Budějovická kotlina, Praga caput regni… Předlohy jí svěřovali vynikající umělci - Cyril Bouda, Milada Marešová, Karel Svolinský, Max Švabinský aj.
Ve druhé polovině třicátých let, kdy už zavřela dílnu, uvítala tři velké zakázky: pro zámek Orlík, pro světovou výstavu v New Yorku 1939 a pro Památník národního osvobození na Žižkově. Třetí gobelín, Velký znak republiky k oslavám 20. výročí samostatnosti, měl smůlu. Návrh Karla Svolinského tkadleny dokončovaly ve smutných dnech po Mnichovu. Marie udávala rytmus a tempo, ačkoliv nebylo na výplaty. Vděčně vzpomínala na Karla Schwarzenberga, který jí sehnal zvláštní, speciálně upravený len. Nakonec měl gobelín kapičku štěstí. Těsně před německou okupací odputoval do Spojených států.
Měla víru
Marie do gobelínů často vetkávala náboženské motivy. Nejvíc jich lidé našli v Pastýři, brzy po smrti muže. Svým pojetím připomínal žalm 23: „Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod. Naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti vede… I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi Ty…“
Se sedmi křížky na krku se podrobila operaci a už se neměla postavit na nohy. Nejenže na lůžku vybírala předlohy a barvy ke gobelínům, ale s námahou také cvičila. Rozchodila se. Sestřička ji obdivovala. „Tu pevnou vůli má i pes – já mám víru!“ odvětila.
Pravidelně chodila na mše. „To si poslechněte, to je požitek! Tam je vám kazatel, říkám vám, tomu stojí po každé straně jeden archanděl a našeptávají mu do ucha. Jestli dnes chcete slyšet krásné slovo, uslyšíte je u dominikánů!“ radila komunistickému ministrovi. U kartuziánů se jí zase líbil Štědrý večer. V klášterním chrámu plály voskovice, nádherně zářily, až do nejjasnějšího rána.
Karolinský gobelín
Po válce v rodinném domě rozšířila dílny a opatřila nové stavy. V nich v letech 1947–1948 vznikl proslulý Karolinský gobelín podle návrhu Vladimíra Sychry. Je kompozicí historických motivů z Karlovy doby. Poprvé byl k vidění na slavnosti k 600. výročí založení univerzity. Potom až po rekonstrukci Karolina v roce 1960. Tím, jak gobelín dovedně předstírá zašlé tkaniny, působí starobyle. Všimneme si ho až na druhý pohled. Nevtírá se, ale je tu, podivuhodný nástěnný koberec.
Státní cena v roce 1952 Marii Teinitzerovou neoslnila. Spisovatelce Žofii Pohorecké se svěřila: „Je to náhoda a pod tím je více než – nic.“ Na žádosti novinářek o interview skromně odpovídala: „Naší práci se lépe daří v mlčení než v rozhovorech.“
Gobelín je to, co je v hudbě partitura, dirigent a orchestr. Marie Teinitzerová byla dirigentkou světového formátu, která dovedla inspirovat a vyprovokovat tvůrce partitur a orchestr vycvičila k mistrovské virtuozitě.
Antonín Kybal
Archiv, časopis Krásná 2010
