Vánoční seriál Hany Maciuchové (1. díl)
Předvánoční rozhovor s herečkou Hanou Maciuchovou (Střelec) jsem natáčel za dveřmi herecké šatny v Divadle na Vinohradech, nad které kdosi přilepil proužek papíru s rukou psaným nápisem: Vinohradská dvorana slávy.
Jména několika paní Hereček s velkým H, včetně paní Maciuchové, na kovové cedulce na dveřích, mě nenechala na pochybách, že v případě nápisu nad dveřmi nejde o žertík, ale vážně myšlenou poklonu. Paní Maciuchová mě hned na začátku rozhovoru upozornila, že se nevidíme naposledy, neboť jí budu muset rozhovor kvůli autorizaci přinést vytištěný, jelikož nemá doma počítač, a tudíž ani e-mail.
Většině vašich kolegů šetří net a e-mail čas.
Opravdu? To je silný argument.
Není škoda je nevzít na milost?
Preferuji daleko víc osobní kontakt. Ráda se potkávám s lidmi. Ráda jim koukám do očí. Ráda z nich trochu ždímám energii. Posadit se k nějakému indiferentnímu stroji mě zatím neláká, navíc nejsem zvědavá. Pořád si myslím, že o nic nepřicházím. Narodila jsem se v polovině minulého století.
Nevěřím tomu, že byste patřila mezi ty, kteří řeší věk a generační rozdíly.
To opravdu neřeším. Nicméně ve skrytu duše si stále více uvědomuji, jak moc toužím nestonat. Aby mě nepřeválcovala nějaká nemoc a já se neocitla v situaci, kdy bych bezmocná byla odkázána na pomoc druhých. Nazkoušela jsem nedávno jednu inscenaci, monodrama Žena vlčí mák. Hrdinka by měla mít podle autorky sedmdesát let, ale to vůbec není důležité. Důležitý je stav duše. Jestli člověk okoral do té podoby, že zavírá dveře. Nebo jestli je pořád ještě přítomen a schopen se inspirativně kontaktovat s lidmi. Přestože ona ty dveře zavírá, potká se s někým, kdo zbystří její smysly. Zamiluje se do něj a pocítí vášeň. Je to krásná nápověda pro mé potenciální diváky, aby nezavírali dveře v žádném věku.
Vy sama tedy o zavírání dveří nepřemýšlíte?
Pokud se tomuto řemeslu chcete plně věnovat, nedovolí vám to. Navíc začínám zkoušet Strindbergův vír destrukce: Tanec smrti.
Řemeslu? Mladí herci, tvrdí že je herectví posláním.
Řekla bych, že je to dnes spíš obrácené. Někteří mladí o mé profesi opravdu uvažují jako o velmi snadném řemesle. Já sama bych v tom s veškerou pokorou ráda viděla druh poslání. Divadlo by mohlo být místem předávání poselství, místem duchovního dialogu nebo spontánní zábavy mezi jevištěm a hledištěm.
Opravdu jsem párkrát za život zažila v divadle magické chvíle. Pokud máte v rukou zajímavou literaturu nabitou emocemi, může se stát, že na okamžik osvětlíte temné místo v duších diváků. Teď parafrázuji text autora Oldřicha Daňka. A když je dialog natolik intenzivní, že můžete zmáčknout srdce svým divákům, uvědomíte si, jak úžasné povolání máte.
Nevím, podle jaké profese byl vymyšlen termín workoholismus. Ale je pravda, že někteří herci v divadle skoro bydlí.
Stává se, že herec tak moc pracuje, že třeba denně zkouší a ob den točí a hraje. Pak se mu může stát, že si ráno bere kabát a ještě se mu na tom věšáku houpe, jak si ho tam v noci pověsil. Já bych nikdy divadlo domovem nenazvala. Dokonce jsem ráda převzala termín kolegy Josefa Bláhy, který Divadlu na Vinohradech říkal Ústav na náměstí. Své domovy mám úplně jinde.
Uvědomovala jste si již na začátku své herecké dráhy, že život a profese jsou dvě odlišné roviny?
Nikdy jsem to takhle porcovat nemusela. Dokonce bych řekla, že herectví je na životě herce závislé. Určité role můžou svým představitelům vykrást životní zkušenosti.
Vzpomněla jste pana Josefa Bláhu. On a řada dalších kolegů jsou již v hereckém nebi. Jaká vzpomínka vám na ně zůstala?
Ovlivnili mě profesně. Kvalitou, intenzitou, jakou zvládali své řemeslo, a zároveň s humorem. Ve svém životě jsem zásadně osiřela, když zemřel tak brzy můj muž Jiří Adamíra. Pak ještě mnohokrát, když odcházeli mí kolegové.
Kdy došlo k tomu, že se ze začínající herečky stala kolegyně?
V Divadle na Vinohradech byla plejáda skvělých herců, kteří se ke mně chovali úžasně. Přijali mě okamžitě, navigovali při zkoušení a věnovali mi svou laskavou trpělivost. Pokud tam nějaký předěl byl, tak pouze z mé strany.
Pokud dovolíte, udělal bych nyní v našem povídání rovněž jakýsi předěl. Blíží se vánoční svátky. Téma tedy zní: Hana Maciuchová a Vánoce.
Mám tolik zvláštních vánočních zastavení od toho, kdy jsem jako tříletá silně zavnímala obrovský rozsvícený vánoční stromeček a dárky, že k nám domů přišel Ježíšek a přinesl mi panenku a medvěda, kterého mám dodnes, až po poslední loňské Vánoce. Doma v Praze mám ozdobené chvojí, ale za stromečkem a mými drahými jezdím na Moravu do rodiny mé sestry. Nejdříve se sejde velká rodina, pak ta úzká, my děti se svým otcem, maminka nám bohužel zemřela. Vánoce, to je můj každoroční seriál setkávání, při kterých by měl člověk pookřát. Mně se to daří. Pomáhají mi živé vzpomínky, naše vánoční rituály, zpívání koled, čekání na Ježíška. Mám kolem sebe malé děti, kterým Vánoce ještě pořád inscenujeme. Vyhlížíme do tmy, jestli padá hvězda, pak se musí zazvonit. Je to naděje plné očekávání, jestli to byl Ježíšek a jestli přinesl dárky. S trochou ironie si dovolím říct, že kdybych děti kolem sebe neměla, možná by pro mě Vánoce už neměly takové kouzlo.
Máte na mysli vnoučata?
Nemám vlastní děti. Jsou to děti dětí mé sestry. Děti syna mého bratra jsou už velké.
Jelikož trávíte svátky pravidelně na Moravě, znamená to tedy, že doma nemusíte smýčit ani péct?
Naše milovaná maminka se celý život starala o vánoční cukroví, a protože byla dcerou salcburského cukráře, její cukroví bylo úžasné a bezkonkurenční. Nikdy jsem vánoční cukroví nepekla. Vždycky jsem přijížděla na vánoční svátky domů. Nemusela jsem nikdy ani kupovat kapra. Balila jsem jen šupinky k penízkům a dávala je pod talíře, abychom neměli v novém roce finanční starosti. Mou sváteční povinností byla příprava celerového salátu a nazdobení mís ovocem a cukrovím.
Máte kromě rodiny čas i na své přátele?
Ve výčtu svých vánočních radostí nikdy neopomenu setkání se svými spolužačkami ze SVVŠ (střední všeobecně vzdělávací škola) v Olomouci u Mahlera, což je vlastně úplný začátek mého vánočního seriálu, který pak končí pražskými přátelskými ježíšky.
Když už jsme u slova seriál. Nedávno jste vystoupila z rozjetého seriálu Ulice.
Natáčení Ulice jsem přerušila po pěti letech po dohodě s producentem Michalem Reitlerem. Potřebuji čas na divadelní projekty, které jsem naslibovala.
Je výhodou znát celý děj seriálu dopředu, jak tomu kdysi bývalo?
Dřív jsem si myslela, že je to důležité. Respektive, byl to můj profesní tik, pročíst dvanáct dílů seriálu, zjistit, co je to za figuru, jakým způsobem existuje, jaké má povahové vlastnosti a kam a nebo jestli se vyvinou. Zda se moje role poučila životem. Ulice má v popisu každodennost. Lidé se proměňují, jak dny pokračují, každým dalším kontaktem s novým člověkem. Do vzniklých situací pak existují okamžitě vybaveni znalostí své role. Můžete využít celou plejádu emočních nálad, druhů rozhodování, paletu možností, jak ovlivňovat své okolí. Já na Ulici, tento specifický žánr seriálu, nedám dopustit.
Archiv, časopis Krásná 2010