Božena Viková-Kunětická: Žena poslancem
Svým dílem budila stejně silné sympatie jako antipatie, stejně vášnivé souhlasy jako protesty. Před sto lety jako dobová celebrita kandidovala do zemského sněmu. Suverénně vyhrála. Božena Viková-Kunětická (1862–1934) se tak stala první českou poslankyní a třetí poslankyní v Evropě.
„Cítím, že nutno pro ženu razit si nové, samostatné cesty,“ mínila Viková-Kunětická. Hledal je také Výbor pro volební právo žen. Proto mu v doplňovacích volbách na Mladoboleslavsku a Nymbursku v červnu 1912 spisovatelka připadala jako vhodná kandidátka. Známá osobnost, přitažlivý zevnějšek, květnatá a emotivní mluva, vůdkyně ženské sekce Národní strany svobodomyslné. V mladším věku psávala s jedním dítětem v náručí a dvěma ratolestmi u nohou. Výdělečně činná žena s rodinou, vynikající typ. Pro její kandidaturu hovořila i její další díla – Vzpoura, Pán a V jařmu.
Jak mladočešky, tak aktivistky nadstranického ženského hnutí doufaly, že poslankyně bude hájit rovné právo žen v občanském a rodinném životě, nárok intelektuálek na povolání mimo domácnost (dělnicím ho nikdo nebral), na moderní sociální péči o matky a děti, na stejné školy jako chlapci a uzákonění všeobecného volebního práva pro ženy.
O volební kampaň se postarala především Františka Plamínková. Tato učitelka dívčí měšťanky společně s kolegyní ve volebních městech po dva měsíce obcházela dům od domu, lepila plakáty, svolávala schůze, agitovala, přesvědčovala.
Generál bez vojska
Po volbách přišlo trpké zklamání. Místodržitel kníže František Thun nepodepsal platnost jejího mandátu, zemský sněm pro obstrukci německých poslanců nezasedal a Národní strana svobodomyslná o svou náhlou politickou hvězdu nejevila zájem. „Dali mi kandidaturu, ale jako by řekli: Ptáčku, leť a živ se!“ postěžovala si. Triumfální nástup do sněmu se nekonal. Místo toho vítězka čelila zlobě. Žurnalisté psali o hanbě českého lidu, který zvolil ženu, a tím ohrozil rodinný život. Političky odmítnou rodit děti! V sázce je sama bezpečnost národa! Zatím poslankyně neposlankyně již dvěma vnučkám vyprávěla fantastické příběhy o stříbrném mléku a velrybí tlamě a děti s ní prožívaly romantiku, jakou sama zažila v dětství.
Dosud vážená spisovatelka a dramatička se téměř přes noc ocitla uprostřed politické bouře, vysmívaná a karikovaná. V říjnu 1912 zoufale psala Plamínkové: „Jsem nadobro otrávená. Pohybuji se svou poctivou duší ve strašlivé špíně, které nedovedu ničím čelit. I poměry politické naplňují mě hořkostí. A všecko vůbec. Mé postavení je trapnější a trapnější a nevím, jak dlouho v něm vytrvám.“
Nechtěla ranit muže
Božena byla rozpolcená a zmatená. Před volbami řekla novináři: „Ucházet se o poslanecký mandát nebylo mým životním cílem, ale bylo otázkou mých ženských snah, a proto jsem nemohla odepřít ucházet se o mandát, když si toho ženské organizace naší strany za souhlasu celé české ženské veřejnosti přály.“
Po volbách obrátila. Kandidovala pouze za národ, demokracii a Slovanstvo, proti Vídni. S feministkami nemá nic společného. Mezi svým dílem a ženským hnutím nevidí souvislost. Málem položila mandát, ale sufražetky zasáhly. Prosíme, neodcházejte! Psaly v její prospěch petice a stále doufaly v dobrý konec.
Poslankyně tedy zvolila jinou ústupovou trasu. Omlouvala se mužům. Oni po ní kamenem, ona po nich chlebem. Napsala, že se nerada dotkla jejich důstojnosti, když kandidovala. Uvědomuje si, že muži středních vrstev jsou tradičně živiteli rodin a ochránci žen. O tuto pozici je nechtěla připravit.
„Upravte aktivní a pasivní volební právo tak, aby žena zastupovala zase jen ženy,“ udobřovala si je. Novinářka Zdenka Hásková se ozvala: „Dělal si kdy muž výčitky svědomí, že zastupuje ženy, po jejichž potřebách se nikdy ani nezeptal a jež nemohl nikdy správně chápat?“
Archiv, časopis Krásná 2012
