Karel Laštovka - Jana Šulcová, herečka

Jana Šulcová, herečka

Někdy kolem roku 1976 mě s Karlem Laštovkou seznámila Květa Fialová, kamarádka a kmotra mojí starší dcery. Bydlíme blízko sebe, často se navštěvujeme a samozřejmě jsem jí trochu záviděla krásný obraz od Karla Laštovky, který visel u ní doma. Pojala jsem ideu, že bych se také mohla nechat namalovat a že by takový obraz byl výborným dárkem pro mého manžela k výročí svatby.

Karel mě pozval na několik sezení, nic nepožadoval, jen chtěl, abych si trochu poodhalila ramena. Stejně si mě nakonec namaloval podle svého. Myslím si, že mám trochu hezčí ruce, než jaké mně namaloval, ale nevadí mi to.

Karel mě okouzlil. Od prvního okamžiku jsme si rozuměli, bylo vidět, že se setkaly dvě stejně naladěné duše, on umělec, já herečka, oba plní emocí. Chodívala jsem za ním do jeho půdního ateliéru, šlapala jsem do schodů a vždycky jsem se na něho těšila. On zase chodil do divadla na představení, v nichž jsem hrála. Jeden režisér říkal, že ve filmovém díle nesmí být ani vteřina nudy. Totéž si myslím o přátelství, když v něm není vteřina nudy, pak je to opravdové přátelství. S Karlem jsme takové přátelství měli.

Jednou se chystal na pracovní cestu do Španělska, říkal, že jede dobýt Barcelonu. Byl ale nešťastný z toho, že má na skráních prošedivělé vlasy. Slíbila jsem mu, že přinesu od své kadeřnice z hotelu Intercontinental kvalitní barvu a něco mu s tím udělám. Kdyby naše barvení někdo natočil, mohlo by se to klidně vysílat v televizi na Silvestra. Karel každou chvíli vyskakoval, křičel s nelíčeným děsem v očích, že ho zničím, že kvůli mně nedobude Barcelonu a že mě bude do smrti nenávidět. Když pak všechno dobře dopadlo a jeho vlasy byly jako za mlada, láskou by mě zase snědl. A vážně tu Barcelonu dobyl, měl tam úspěch.

Posléze jsme se už tak často nevídali, ani nevím proč. Nikdy jsme si nic špatného neřekli, nikdy jsme si neublížili a pořád jsme byli přáteli. A tak jsem nebyla při něm, když ze života odcházel. Díky tomu ho mám v paměti pořád veselého, okouzlujícího a originálního. Ráda a často vzpomínám na to, jak jsme se vždycky bouřlivě vítali a neméně bouřlivě loučili. U umělců to tak chodí, jejich emoce jsou bezbřehé. Pokaždé si při podobných úvahách vzpomenu na Bohouška Záhorského, milého kolegu a svědka na mojí svatbě, který říkával, že by se herci neměli míchat mezi normální lidi, protože jim to ublíží. Umělci jsou trochu praštění, ale také mnohem víc zranitelní. Ovšem o to je jejich život bohatší. A stejně bohatý a zranitelný byl i život Karla Laštovky.

Obraz splnil svoji úlohu jako dárek a zůstal mi. Manžel si ho do nové rodiny pochopitelně nevzal. A tak visí v mé ložnici, mám ho ráda a nikomu bych ho nedala. Užila jsem si s ním i dost legrace. Pamatuji si, jak k nám přišla tchyně, obraz si prohlédla a zděšeně řekla: „Nechci tě urazit, ale ono je ti to podobný,“ čímž mi jemně naznačila, že není vhodné, abych se svlékala před cizím chlapem. Totéž si myslel i můj muž, který žárlil a nevěřil mi, že jsem neseděla nahá. Pro mé nejbližší okolí to bylo kontroverzní dílo, ale dneska už má obraz pokoj. Je jenom můj a nikoho jiného. Jednou ho dostanou moje děti a věřím, že i ony ho budou mít tak rády, jako ho mám já.

Archiv, Krásná paní