Vánoční seriál Hany Maciuchové (2. díl)

Jména několika paní Hereček s velkým H, včetně paní Maciuchové, na kovové cedulce na dveřích, mě nenechala na pochybách, že v případě nápisu nad dveřmi nejde o žertík, ale vážně myšlenou poklonu. Paní Maciuchová mě hned na začátku rozhovoru upozornila, že se nevidíme naposledy, neboť jí budu muset rozhovor kvůli autorizaci přinést vytištěný, jelikož nemá doma počítač, a tudíž ani e-mail.

Vzpomínáte ráda na roli Lahůdkové Olinky v seriálu Žena za pultem?

Vzhledem k tomu, že hlavní roli hrála Jiřina Švorcová, dostal seriál punc velmi partajního seriálu, což si myslím není pravda. Vždy, když se schyluje k nějaké další repríze, přeji si, aby jej diváci nevnímali jako dokument, protože faktem je, že šlo o inscenovaný seriál napsaný panem Dietlem. Moje Lahůdková Olinka byla velmi dobře napsaná figura. Do té doby jsem takovou holčinu s roztočenou vrtulí u zadku nehrála. Byla to vzrušující práce.

Do třetice vzpomeňme na Krkonošské pohádky a nezapomenutelnou Anče.

To, že jsou ty večerníčky stále živé, že mají esprit, je naší profesní satisfakcí a největší zásluhu na tom má paní režisérka Věra Jordánová.

Dodnes s láskou vzpomínám na humor a přátelství kolegů Ilji Prachaře, Jarouška Satoranského, Zdeňka Řehoře. Krakonoše pana Peterky jsme si užili málo.

Je čas Vánoc a k těm neodmyslitelně patří pohádky. Která je vaší nejoblíbenější?

V tom jsem velmi konzervativní. Mou favoritkou je Pyšná princezna, náš národní pohádkový šperk, který si nenechám o Vánocích ujít. Jinak si o svátcích hodně povídáme, jíme, pijeme dobré víno, zpíváme, posloucháme hudbu, setkáváme se s blízkými lidmi. Na televizi se skoro nedíváme.

Vánoce odletí jako vločka a je tu konec roku.

Nový rok vítáme s přáteli pravidelně v nějakém příjemném místě. Jednou jsme se rozhodli pro ostrov Ischia v neapolském zálivu, kde pršívá jen pět dnů v roce, jinak je tam teplo a slunečno. Neomylně jsme se trefili právě do oněch pěti dnů. Rozhodli jsme se navštívit blízký ostrov Capri. V dešti měl úplně jinou vůni, než jsem znala za letního slunného počasí. Prožili jsme na něm nádherný den v dešti. Když jsme se vraceli, bylo moře rozbouřené a my měli co dělat, abychom se neutopili. Vlny přelévaly celou palubu a loď tlakem praskala. Všichni kolem zvraceli. Pouze dvanáct Čechů zcepeněle sedělo. Zírali jsme na sebe a v duchu hádali, zda to přežijeme. O to více a radostněji jsme vítali Nový rok, který už byl v plném slunci. Má duše tak jásala, že když jsem scházela po schodech k tryskajícím minerálním pramenům, zlomila jsem si kotník. Od té doby, co jsem takto vzrušujícím způsobem přivítala Nový rok, jezdím raději rovnou do Mariánských Lázní, kde mám veškerý servis po ruce.

Dáváte si do nového roku předsevzetí?

Vždycky si nějaké vymyslím, ale nikomu se nesvěřuji. Pokaždé se mi vytřesou během roku, tak nechci žádné svědky.

Budete na konci roku rekapitulovat?

Letošní rok bych mohla zrekapitulovat tak, že jsem získala většinu cen, které v této profesi je možné získat. Nejen že se pan prezident Klaus rozhodl dát mi medaili Za zásluhy, ale také rozhlasová inscenace hry Enigma E.G. vyhrála Prix Bohemia 2010 a já jsem se potřetí stala nejlepším neviditelným hercem. Získala jsem Týtý, Anno… Říkám to proto, že se člověk v tomhle řemesle zahřeje zadostiučiněním, že má jeho práce snad smysl, když má takový ohlas. Zároveň si uvědomuji, že tohle námezdné, pomíjivé povolání je problematické v tom, že každou novou rolí začínám znovu a znovu musím svou pozici obhajovat. Vlastně je to neustálé dobrodružství.

Dovolím si tvrdit, že byste všechna ta ocenění dostala už daleko dříve. Ale v zemi, kde 90 procent diváků sedí u televize, jste se jich dočkala teprve, až když jste se objevila znovu na obrazovce.

Nikdy jsem si nestýskala, že nemám publikum. Celý můj profesní život mě potvrzovalo, i když ne v tak masivním počtu. Ale, co si budeme povídat. Když jste jednou či vícekrát týdně na obrazovce, vstoupíte samozřejmě do diváckého povědomí masivněji. A pokud ta figura má obsahovou vypovídací hodnotu, tak si k ní divák vytvoří pouto.

Před šesti lety jste po deseti letech přestala učit na konzervatoři. Proč nevydrželo toto pouto?

Zjistila jsem, že jsem byla na své žáky ctižádostivější, než oni byli sami na sebe, protože vím, co tohle povolání vyžaduje – velkou koncentraci, fantazii, představivost, mít sílu a odvahu sebepoznávat. Když se ale energie jednotlivce pak rozmělní tím, že studium bere na lehkou váhu, nezaujme ho, má dokonce pocit, že mu život utíká, kdyby nebyl tam a tam a nepoznal ještě to a to, pak je velmi obtížné studenty stahovat zpátky a volat, že se nesmí opouštět, protože herecké práce není mnoho a že třeba přijde v situaci, kdy je ten člověk rozptýlený, pak na konkurzu neobstojí, protože nezazáří, tak jak by měl. Ale oni se musí nějak živit a těch otazníků najednou vyvstalo tolik a tolik, že jsem to nechtěla řešit za ně. Sečteno podtrženo, naše generace měla štěstí. Já jsem začínala v Divadle Za branou u Otomara Krejči. Následně jsem dostala angažmá v Divadle na Vinohradech. A pokud jsem v něm zažívala časy, které mě netěšily, měla jsem spoustu práce v Československé televizi a rozhlase. Měla jsem štěstí. Promiňte, trochu mi vadí, ten minulý čas. Chci mluvit v čase přítomném, obzvlášť o štěstí.

Archiv, časopis Krásná 2010