Zimní slunovrat
Když se starý rok chystá sejít s novým, obstoupí nás starobylá tajemství, přichází doba magických znamení. Slunce, ten oslňující král oblohy, sestupuje den za dnem níž po své odvěké dráze a ztrácí životní sílu jako stařec nad hrobem. Jeho zlaté tělo zkrvaví purpurem. Stále dřív uléhá do lože pod horizontem a moc nad světem vkládá do rukou dlouhé, předlouhé noci.
Mrazivá noční temnota přibývá a hrozí nadobro pohltit Zemi. S jakými pocity hrůzy je asi sledovali lidé starých časů? Nezmizí Slunce navždy? Tragické kouzlo je však zlomeno, přemohla je víra a láska. Blíží se Vánoce, svátky věčného dětství a zářících očí. Slunce se zastavilo a vrací se, přináší světlo a příslib budoucího jara.
A co nám k poetickému obrazu této kouzelné doby řeknou věcní astronomové? Krátce před vánočními svátky dosáhne Slunce na své každoroční dráze nejnižšího bodu ekliptiky, nastává zimní slunovrat. Slunce se od této chvíle začíná zvedat – napřed neznatelně, později stále nápadněji. Spolu s tím přibývá denního světla.
Odhlédněme teď od popisu, kdy jsme dráhu Slunce sledovali na nebeské klenbě. Samozřejmě, klenba je jen zdání nebo pomůcka k popisu událostí na obloze. Víme dobře, že skutečnost je jiná: je to Země, která obíhá kolem Slunce a otáčí s kolem nakloněné osy. Právě o zimním slunovratu projde Země takovým místem své dráhy, v němž se severní část zemské osy nejvíce odkloní od Slunce. Tehdy skončí astronomický podzim a začíná zima, která trvá do jarní rovnodennosti. Slunce za zimního slunovratu u nás putuje nad obzorem 8 hodin a 5 minut, pod obzorem setrvá 15 hodin 55 minut. Nejenže svítí krátce, ale také nízko – proto k nám v této době dodává méně světla i tepla.
Proč však není nejchladněji za nejdelší noci, ale později, obvykle až v lednu, či dokonce v únoru? Odpověď spočívá ve velké tepelné setrvačnosti vody. V menší míře to platí také o pevninách. Voda oceánů během léta pohltí ohromné množství tepla, které se uvolňuje i v době kolem zimního slunovratu a vyhřívá naši severní polokouli. Proto moře i pevniny předávají do ovzduší nastřádané teplo ještě počátkem zimy. Teprve pokračující chladné počasí tuto zásobu později vyčerpá, teploty klesají k minimu. Popsaná situace může být ovšem silně ovlivněna vývojem počasí. V zimě k nám může proudit teplý vzduch od jihu nebo mrazivý vzduch od pólů. Přesto z hlediska klimatického zažíváme obvykle nejchladnější období roku tehdy, kdy Slunce již na ekliptice stoupá.
Koncem roku si pozorný pozorovatel všimne i jiné zvláštnosti: den je sice nejkratší kolem 21. prosince, o zimním slunovratu, ale Slunce zapadá nejčasněji už dřív, 12. nebo 13. prosince (na Lucii), a to v 15 hodin 58 minut. Podobně východ Slunce nastává nejpozději až o Silvestru, a sice v 7 hodin 59 minut. Tyto podivnosti by nenastaly, kdybychom čas měřili pomocí skutečného, pravého Slunce. To se však pohybuje nepravidelně, a proto používáme takzvaný střední sluneční čas. Něco za něco: máme jednodušší rovnoměrně jdoucí hodiny, a proto pak dochází k těmto anomáliím, kterých si však, jak jsme řekli, všimne jen pozorný pozorovatel.
Pavel Příhoda
Archiv, časopis Krásná 2010
